50. hra

Půlnoční svatyně
...po útoku skřetů se všichni dali dohromady a zvažovali co dál. Badag navrhoval počíhat na nějaké ty  skřety a trochu jim zaškodit, ale ostatní byli proti.
,,Není čas se tu zdržovat, je jich hodně a jsou všude kolem. Vzhůru k průsmyku!“ - zavelel Kolman. Cestovali celý den a dařilo se jim vyhnout všem skřetím hlídkám.

…konečně stály v průsmyku. Po stráních se honil čerstvý vítr a přímo před nimi se tyčila Nejvyšší hora. Vypadala jako ohromný kužel.
,, jsme blízko“  řekl Kolman a sevřel svůj cestovní vak. Arrik stál, opíraje se o svou hůl a  zadumaně přemýšlel. Krabovi připadal majestátně. Po těch věčných soubojích s démony, nejrůznějších viděních, mocných rituálech a rozmluvách s bohyní opatovi vyvstanuly na moudrém čele hluboké vrásky a na skráních mu prosvítaly stříbrné vlasy. Je mocný ten pan Arrik, pomyslel si Krab. Ta jeho bohyně ho miluje, už tomu taky věřím. Napříště už s ním žádný kšefty, mohl by si to špatně vysvětlit.
Kraba z přemýšlení vyrušil právě Arrik : ,,vrať mi sklíčko pravdivého vidění pane Krabe, měl si ho dlouho.“ Krab už už něco začal namítat, ale pak si připomněl: už žádný kšefty a ochotně sklíčko Opatovi vydal.
Na vrcholku Nejvyšší hory se třpytil sníh. ,,Jestli jdeme tam nahoru, tak to potěš bohyni“ klel Samir. ,,tam bude zima i tady upírovi“ smál se Badag. Kolman však zavrtěl hlavou. „Ne tam nepůjdeme, budeme hledat svatyni, Půlnoční svatyni v úpatí hory!“ Badag se hned nabídnul, že to půjde omrknout a Kolman vyslal svého démona Kuře na průzkum. Ostatní mezitím hlídkovali, připravovali se na vstup do podzemí a Samir vyrazil na lov.

Asi za hodinu se vrátilo kuře a sedlo přímo před Kolmana. Oba si nějakou chvíli mlčky hleděli do očí a pak Kolman řekl: „musíme sejít támhle tudy do toho údolí, tam je vstup.“ Všichni se hned dali na cestu. Kolman je vedl, s pomocí Kuřete prošli skalnatý labyrint a skutečně na konci údolí byla do skal vtesaná prastará brána.
,,Nikdo tu už řádku týdnů nešel“ říkal Badag a dál vočuchával zem. Zaujaly bojovou formaci a prošli branou. Ocitli se v jakémsi podivném sadě. Všude bylo ticho, jen podivné stromy tiše šuměli. Mezi stromy vedla listy posetá pěšina, po které se vydali dál.  Samir si prohlížel stromy a nahlas zvažoval, že toto vzácné dřevo by bylo dobré na nový luk. Opat mu ale řekl, aby se ničeho nedotýkal a Krab drmolil, že tyhle stromy jsou jistojistě živý. Na konci sadu se tyčila vysoká skalní stěna. ,,úpatí Nejvyšší hory“ hlesl Badag. Všichni přišli blíž a uviděli vstup do Půlnočníí svatyně, celý portál pokrývaly tajemné runy. Vedle byla ohromná kamenná socha jakéhosi dávného válečníka. Stál tam opřen o ohromný obouručný meč a hleděl do dálky. Kolman sochu obhlížel a svým černým mečem dokonce šťoural ve spáře ohromné kamenné boty. Na chvilku se zvednul lehký vánek a snesl na Kolmana staré listí. Hned toho nechal a přešel k ostatním. Rychle se domluvili, že Morro zůstane venku na hlídce a ostatní půjdou do svatyně.
Tiše vešli do temné chodby. Badag po chvilce našel ve výklenku kašnu a u ní i stopy. Jedny byly lidské, nějaké skřetí a pak jedny ohromné. ,,Podivný spolek sem chodí pro vodu“ hlesl Opat a opatrně šli dál. Najednou Opat i Kolman ostatní zastavili, v cestě je nějaká neviditelná magická stěna…
…Arrik se jí pokoušel odstranit a však byla nad jeho síly. Krab se nabídl, že tam prostě vstoupí a pak se uvidí. Než se stačili domluvit, tak Krab jakoby nic prošel.
,,Hele nic to nedělá“ - teda aspoň mě, pomyslel si,  klidně můžete projít.  I ostatní prošly bez úhony a před nimi se ve stínech rýsoval ohromný sál.  Sotva se stačili rozkoukat, tak se na ně ze stínů řítili dva ohromní skřetí válečníci. Za nimi pozvolna kráčel dračí kněz s černým démantem zasazeným v holi. Badag i Kolman okamžitě tasili a  běželi skřetům v ústrety, jenže dračí kněz byl rychlejší a zakouzlil mocnou auru, která prolétla celým sálem. Všichni jakoby měli najednou méně sil, pohyby byly pomalejší. Opat Arrik mocně klel : „sakra, zapomněl jsem na motlitbu,“ proklínal se nad svou taktickou chybou. S proklínáním musel okamžitě skončit, protože z druhé strany sálu se vynořil obr se strašlivým obouručným mečem. Samir se mu s klidem sobě vlastním postavil do cesty a strhla se hrozná řež. Kolman s Badagem bojovali se skřety, Krab pouštěl jeden šíp za druhým do dračího kněze. Arrik se statečně postavil po bok Samira, který sváděl s obrem strašný souboj. V jednu chvíli se zdálo, že obr Samira jednou dobře mířenou ranou rozpůlí, ale Samir byl dnes velmi hbitý. Arrik na sebe seslal sílu své bohyně a začal svou holí sebevědomě točit složité obrazce nad hlavou, leč obra ne a ne zasáhnout. Netrvalo dlouho a skřetí válečníci začali klesat pod ranami Kolmana a Badaga. Nepomohl na jejich obranu ani leptavý dračí dech, kterým dračí kněz počastoval oba válečníky. Dračí kněz též velmi zraněn šípy, se začal po sálu teleportovat z místa na místo. Snažil se uniknout. Kolman si na něj ale počkal a podařilo se mu ho v nestřeženou chvíli jednou ranou dorazit. V boji s obrem měl pan Samir převahu. Byl to jeho den. Obratně mu zasahoval jednu ránu za druhou a ve chvíli kdy se k němu přidali Kolman s Badagem, tak mistrovskou ranou ukončil život obra. Boj byl dobojován. Až nyní si všimli, že na jedné stěně sálu je v jakési hrozné démonské kůži uvězněna a okovy držena nějaká bytost. Badag za pomoci Kolmana vypáčil okovy, odhodil podivné kůže a spatřil lidskou ženu. Poklesla mu čelist, ač skřet, tak takhle krásnou okouzlující podivně bledou ženu jakživ nespatřil...
„…kdo jsi?! – vyblekotal… Žena se na něj  svůdně usmála a promluvila : ,, jmenuji se Araja, jsem víla noci a Vám děkuji za záchranu!“ Bylo vidět, že ta víla Badaga ohromila, naposledy mu takhle tekly sliny z huby, když si pochutnával na skřetím hnátu. Arrik s Kolmanem si šeptali, že jednoho takového už kdysi potkali, hledal noční vílu a určitě byl pomatený. Araja si uvědomila, že před nimi stojí nahá, roztáhla ruce ke stropu sálu a okamžitě se k ní snesly hejna malých černých netopýrů, kteří kolem jejího krásného těla vykouzlili podivuhodný šat.
Kolman se jí poté svěřil, že tuto svatyni hledal neb slyšel, že jedině zde může zničit podivuhodný talisman vhozením do nitra hory. Araja mu pokynula a odvedla ho k nedaleké temné studni. ,,Zde, mocný bojovníku můžeš vykonat, co sis předsevzal!“  Kolman vyndal z vaku podivný předmět, divoce se zasmál a povolil sevření ruky. Nyní se již smál nepokrytě a nikoho nevnímal. Z úst mu vycházely prazvláštní zvuky. ,,Mluví řečí démonů“ komentoval to Arrik. Mezitím se kdoví odkud objevil Krab, běžel k Arrikovi a podával mu dračí šupinu. ,,Tohle měl ten kněz!“
,, a co ta jeho hůl?“ na to Arrik? „Tu jsem zlomil a hodil již předtím tady do tý díry,“ říkal přesvědčivě Krab. To Badag se Samirem se nahlas hádali, kdo bude majitelem obouručáku.
„…pane Opate,“ promluvila po chvíli Araja, „dej mi prosím tu šupinu. Je čas Quasathuanovi, alespoň z části splatit jeho troufalost.“ Kolman se okamžitě přestal smát, Samir s Badagem  se přestali náhle přít. Poprvé za ten čas, co byli spolu, uslyšeli jméno draka, jejich úhlavního nepřítele. ,,Ty znáš jeho jméno?“ zeptal se rozechvělým hlasem Arrik. ,,Ano, sama jsem mu je dala“ řekla klidně Araja a začala jim vyprávět příběh, jak se malého dráčka ujmula a pečovala o něj, leč jeho zlá povaha se začala brzy projevovat, svou ochránkyni opustil a nebylo to tak dávno, kdy jí zde uvěznil a znesvětil její svatyni. Během vyprávění se všichni přesunuli ven před svatyni. Jemně pršelo. Araja položila k nohám ohromné sochy válečníka dračí šupinu, od každého si vzala kapičku krve a začala šeptat kouzelné formule. V korunách se zvedl vítr a najednou všichni viděli, jak socha ožívá, pozvedá svůj ohromný meč a strašnou silou ho zabodává do tříštící se dračí šupiny. ,,Tohle ho bolelo,“ řekla mile víla. „Ostatně můžeme se kouknout.“ Pozvedla obě ruce a nad její hlavou se utvořil ohromný vír z poletujících netopýrů. Vytvořil vír až k zemi, k velké kaluži. Míhali se tak rychle a náhle se z černého roje začal vynořovat obraz, zdálo se, že nekoukají do kaluže, ale do okna.
…nahlíželi do ohromné bahnité sluje.  Ze stropu vysely prastaré kořeny stromů. Byl tam, on ohromný  DRAK, Quasathuan. Na jeho těle jasně viděli černou díru, šklebící se čerstvou ránu. Drak hrozně řval a vzteky trhal na cucky skřety i své kněze…. poté se obraz rozplynul.
Všichni byli jako u vytržení, ale šťastní. Poprvé zasadili drakovi ránu, která se hned tak nezahojí. ,,Mocná paní“ promluvil Arrik: „při bohyni přísahám, že ho zabijeme! To je náš cíl!“ Víla se na jednoho po druhém dívala. ,,Budu šťastná, když to dokážete. Žehnám Vám v této cestě. Jste Dračí lovci…“ Její slova všem duněla v hlavách a cítili jak jejich síla roste! ,,V půlnoční svatyni budete vždy vítáni, kdyby jste našli dračí vejce, přineste mi jej, ale nyní už je čas, aby jste vyrazili, drak přede své sítě rychle...“ Araja se otočila a pomalu odcházela do své svatyně.
Vydali se na cestu.

Jen Badag za ní ještě dlouho hleděl, po boku mu stál Samir se stejným výrazem ve tváři…