52. hra

Ráno před úsvitem čekalo na Vukratshské marině nespočet lidí. Nikdo si nechtěl nechat uniknout tu velkou slávu. Skuteční hrdinové vyráží z Vukrathu vyzvat největšího nepřítele poslední doby, proradného starého draka, jehož nohsledi terorizují celé ostrovní království.
Dav skandoval jména hrdinů, provolávali jim slávu a nejedno oko zvlhlo. Bylo jisté, že se nevrátí všichni. Možná se nevrátí nikdo, ale taková byla jejich volba. Pod hradem na ně čekala baronka v čele malého vojenského doprovodu a slušná skupina dobrovolníků, kteří chtěli hrdiny sprovázet na té poslední výpravě.
Hrdinové na sobě měli to nejlepší vybavení, jaké za léta nasbírali nejen z našeho známého světa. Nejeden lapka či zlodějíček slintal při pohledu na mistrovské zbraně, prsteny či jílce zdobené  Gythianskými drahokami.
Poslední rozloučení, poslední polibky a vyrazili.
Přesun do Mishe byl rychlý, jak se sluší na řádné vojsko. O to více je překvapilo, jak velkolepě je baron z Miche přivítal. Před hradem čekala baronova garda v nažehlených livrejích v perfektních řadách a ostatní vojáci provolávali slávu hrdinům. Nemohli přehlédnout řady šrámů na baronově hradu. Hrad byl během zimy třikrát napaden drakem a byl dost poškozen. Dokonce byl drakem napaden a poškozen i chrám Ilmišah. Bylo vidět, že strážení ukryté dračí šupiny bylo opravdu tvrdou službou. Na dvoře je krom baronovi upírské družiny uvítal i Kostas Chryzula. Na jeho zápěstích stále prosvítaly ještě nezhojené jizvy. Patrně byl trest tak tvrdý, že i jeho upírská regenerace měla s tím problém. Každopádně na sobě nenechal nic znát.
Večer byla velká oslava. A hned následně také první velké plánování, jak podniknout útok na dračí sluj. Té se krom družiníků účastnil jen baron a jeho nejbližší okruh lidí. Diskuze to byli velmi bouřlivé, ale bylo vidět, že všichni zúčastněný se snaží najít skutečně co nejlepší cestu, aby byla aspoň nějaká šance draka zabít.
Mezitím baron zpřístupnil svou zbrojnici, ale moc toho nepotřebovali. Samir si vzal kopí jakéhosi baronova děda a Kolman očarované rukavice. Ani baronka nepřijela s prázdnou a všem rozdala elixír proti dechu, bohužel jeho účinek bude omezen a rozhodně nebude fungovat věčně..

A přišel den, který očekávali se zatajeným dechem. Mrazení v zátylku, lehce zpocené dlaně, šimrání v žaludku. Arrik vyhlásil velkou mši v klášteře svého opatství.
V chrámu se sešli  snad všichni, kdo něco znamenali a měli čas. Budova přímo praskala ve švech. Byl tu i baron s celou upíří družinou, baronka z Vukrathu se svým doprovodem, či kapitán Palman, který neskrýval dojetí.

V první fázi bohoslužby pan Arrik, opat z Mishe a převor Vukratský požehnal všem účastníkům slavnosti a věřící Ilmišah napojil sílou jejich Černé bohyně. Následně vyzval Kolmana, aby předstoupil k oltáři. Dlouho odříkával modlitbu i s pomocí dalších mnichů. Nakonec vyzval Ilmišah, aby přijala Kolmana za svého šampiona.
Okamžik po vyslovení tohoto přání bylo hrobové ticho. Ale pak se začal nad oltářem formovat tmavý oblak s modře se třpytícími zrníčky. Tento vír se na chvilku vytvaroval do  tváře nádherné ženy, jež si prohlédla všechny zúčastněné, pak se v jediném okamžiku rozpadl a jako déšť se snesl na Kolmana. Tmavá energie proudila po Kolmanově zbroji jako voda nezatížená přitažlivostí a postupně se vpíjela do zbroje. Během chvilky zmizela a na povrchu zbroje byly vidět jen tmavě modrá třpytivá zrníčka. Vypadaly jako temná jinovatka.
Nyní se obřad dostal do svého vrcholu. Následníci hrdinů se shromáždili uprostřed chrámu hned za hrdiny. Mladí mniši je začali obcházet a od každého si vzali pár kapek krve. Část mnichů neustále zpívala modlitbu. Arrik sám obešel své přátele hrdiny a Chryzulu, od každého si vzal trochu krve do mocného artefaktu, poháru Ilmišah.
Pak sám pohár pozvedl a začal zpívat mocné zaklínadlo. Do poháru při zpěvu přidával rubíny, ne ojedinělé, celé hrsti. Arrik se otočil k oltáři, pozvedl pohár a předčítal mocné zaklínadlo.
Chrám naplnilo magické jiskření. Obyčejní lidé se začali třást strachy při pohledu na takovou moc. Pomocní kněží do poháru přilili krev doprovodu a přidali se ke zpěvu.
Zaklínadlo vrcholilo, pan Arrik v jedné ruce svíral mocný pohár a ve druhé rubín veliký jako ptačí vejce a smaragdově zelenou dračí šupinu. Vykřikl poslední slova zaklínadla a vhodil rubín s šupinou do poháru.
V chrámu se setmělo, z oltáře i soch začala prýštit tmavá energie, která jako dým kroužila nad oltářem. V poháru se utvořil vír a začala rychle klesat hladina, během pár okamžiků byl prázdný.
V tom okamžiku projel celým chrámem pulz energie, skoro jako by pohár vybuchl, když se všem srovnali myšlenky a smysly, zela před nimi tmavá díra v místě, kde měl být oltář a kolem něj proudil tmavý kouř energie.
Arrik naposledy pohlédl do prázdného poháru ve své ruce, otočil se na bojovníky a mlčky pokynul hlavou. V tu chvíli nikdo v chrámu nejásal, přišel okamžik cesty smrti v ústrety.

Zjevili se v temné obrovské prostoře, dopadalo sem nemnoho světla skrz otvory ve zdech, které lemovaly tlusté kořeny stromů. Byli v dračí sluji. Uvnitř bylo několik pochodní, které prostor jen nedostatečně osvětlovaly, vše se topilo ve dlouhých stínech. A také zde bylo několik skřetích knězů s dračími insigniemi. Ti byli skutečně překvapeni, když se v sále zničehonic vyrojil houf snad sedmdesáti po zuby ozbrojených lidí. Skřeti byli zaskočeni jen chvilku, než se však vzpamatovali, Kolman zavelel doprovodu, aby zablokovali a bránili vstup do sluje. Kněží začali hulákat a přivolávat pomoc.
Krab si všiml lidského kmeta, jež něco upravoval na malém oltáři. Měl příliš zdobné roucho. Než se však k němu dostal. Kmet jej propálil pohledem, takřka vyplivl z úst zelený obláček, který se začal rychle zvětšovat a valit se na družiníky. Okamžitě se všichni vrhli do stran, aby se uchránili před tím bobtnajícím zeleným hnusem. Mrak je minul jen o fous a zasáhl část dobrovolníků, kde si vyžádal strašlivou daň.
Jen co se postavili na nohy, tak zjistili, že kmet je pryč. Ve sluji bylo docela dost pokladů všude kolem stěn a mnoho věcí vyselo na stěnách. Ale neměli čas se jimi nějak zaobírat. Než se pořádně rozkoukali, sluj zaplnil hluk boje. Z venku dovnitř začala tlačit velká horda skřetů. Dobrovolníci měli co dělat, aby je zadrželi.
Arrik s Krabem a Samirem se skryli do ústí nejbližší jeskyně. Morro pomalu promlouval na koberci podél stěny sluje. Z ničeho nic se z temného místa u stropu vyklonila v pravdě obří zelená dračí hlava  se žlutým okem, z něhož žhnul nezkrotitelný hněv. Část hrdinů již dříve z opatrnosti vypila barončin elixír proti dračímu dechu a nyní jim zachránil životy. Drak se ani moc nenadechnul, zato výdech byl strašlivý a bezpečně vyplnil celou sluj. Všechny začal štípat a pálit strašlivý jedovatý plyn. Ti, kdož neměli v sobě elizír, rázem měli smrt na jazyku.
První se zmátořil upír Chryzula, nebo nyní již můžeme říkat původní baron z Vukrathu? Každopádně nezapřel své upírské schopnosti, během chvíle se dostal až k jeskyni ústící u stropu a mocným kopím proti drakům od řádu Ilmišah zasadil drakovi strašlivou ránu do krku. Byla to taková rána, že drak zavrávoral a povylezl z jeskyně do sluje, aby nabyl ztracené rovnováhy. Rozhořel se strašlivý boj. V něm zejména skřet Badag předvedl obrovskou statečnost, když dlouhou dobu stál osamocený před drakovým chřtánem a zasazoval mu mocné rány. Ale i drak uměl kousat a drápat a to tak strašlivě, jak vypadal. Do toho se postupně přidali další bojovníci. A vše završili kouzla, jež metal drak po hrdinech a Arrik po drakovi.
Chryzulovi se podařilo ještě několik famózních úderů a vypadalo to, že již draka poráží. Ale drak zdaleka nebyl zlomen. Otočil hlavu k upírovi na svém hřbetě a vyřkl jedno jediné nesrozumitelné slovo, ale jeho následkem se upír i s kopím rozprskl na miliony malých zrníček a prostě již dále nebyl.
I u vstupu do sluje byla situace zlá, skřeti se valili dovnitř jako živá řeka. Morro zaváhal jen na sotva postřehnutelný okamžik. Vytáhl z kazajky magickou hůlku a doprostřed řeky skřetů vyslal velkou ohnivou kouli. Její účinek v uzavřeném prostoru byl naprosto zničující. Oheň pálil naprosto vše, jak hromady skřetů, tak jejich vlastní statečný doprovod.

Válečníci již zemdlévali, nejeden z nich již mlel z posledního a drak stále nechtěl padnout.
Z magických elixíru již zůstali jen prázdné flakonky, které se válely po zemi, nebo byly rozdupány na drobné střípky. Badag zasadil drakovi strašlivou ránu. Ale ten mu vrátil zpět úderem pařátem hodným obřího netvora a poslal jej za jeho předky. Tak padnul statečný skřet.
Z válečníků zbyl jen Kolman a Samir, který již měl smrt na jazyku. Krab zkoušel zaškodil různými lstmi. Morro hlídal skřety na uzdě a tvrdě je potíral svou knihou plnou blesků. Pan Arrik podporoval válečníky. Ale drak ještě jednou vyfoukl svůj strašlivý jedovatý dech. A ten tvrdě kosil hrdiny. Během okamžiku se skácel k zemi Samir i pan Arrik, tak opustili náš svět.
I Morro vypadal, že ztratil svůj podivný upírský život. Skřeti i dobrovolníci padali jako hrušky, už tak jejich prořídlé řady nyní byly naprosto zdecimovány.
Z oblaku dechu se vynořil Kolman, sice s životem na vlásku, ale s Heronským mečem s krvavým démonem v ruce. Plaz již mlel z posledního.
Kolman mu zasadil poslední ránu a největší zlo království vypustilo duši. Sotva se rozpustil štiplavý dračí dech. Kolman zjistil, že ještě přežil skřet Krab. Ale vítězstvím se neopájeli příliš dlouho. Dračí smrtí se zpustilo kouzlo, které otevřelo portál, jež začal vše vysávat neznámo kam. Nejprve odnesl dračí tělo, jako by nic nevážilo a následně začal vysávat všechny cennosti nejprve ze sluje a následně jich tekla celá řeka z jedné boční chodby.
Nečekaně se vyškrábal na nohy Morro, jehož patrně na nohy postavila jeho nelidská schopnost regenerace.
Měli sotva chvíli času, aby z unikajícího pokladu zachytili alespoň pár věcí. Ale jedna z nich byla opravdu zajímavá, byla to prastará královská koruna.
Ještě větší bylo překvapení, že strašlivé peklo u vchodu přežil jeden z dobrovolníků.
Nebylo moc času, venku stále byli skřeti a opět se šikovali, rychle posbírali jen padlé hrdiny. Z Chryzuli nenašli vůbec nic, použili poslední z rubínů, jež měli k opětovnému otevření portálu a se svými mrtvými vpadli zpět do napůl opuštěného chrámu.

Byla to tenkrát velká sláva i velký smutek. Dračí kult byl zlomen a rychle slábl.
Pohřeb hrdinů byl tak velkolepý, že se mohl rovnat s pohřby starých králů.
Morro daroval prastarou korunu z dračího pokladu baronu z Mishe a korunoval jej novým králem severu. Ten následně ovládl celé ostrovní království a založil novou upírskou dynastii. Morro odešel se svou milovanou upírkou z ostrovů na severní pevninu, kde později dělal společnost panu Krabovi, jež se s velkou slávou navrátil do svého skřetího království. Bohužel upírka byla pěkná potvora a stejně mu zdrhla.
Pan Krab rozjel obchodní spolupráci se svým královstvím a přinesl Vukrathu zisk a slávu. Jeho podnik U Badaga drakobijce byl nejznámějším luxusním hapejzem v severní polovině království. Později nechal vysvobodit Heronského regenta z nekonečného mučení v troskách Alkkanonu a jeho výměnou s Heronem upevnil postavení svého krále mezi královstvími severního kontinentu.
Kolman se vydal cestou války krve a vyrazil do věčných pekelných válek se svými démony. Ani  nevíme, zda se stal démonem, nebo si jen natolik podrobil démona v sobě. Každopádně si zamiloval motto: „velení je služba“, zplodil dítě s démonskou erynií a zmizel někde v Devíti peklech.
Tak končí náš příběh.