11. hra

Nad slumem, v pirátském zálivu, se do noci nesly zvuky bujarého veselí. Dobrodruzi seděli u vyvýšeného stolu v týlu přeplněné místní krčmy ve společnosti holohlavého pirátského bosse Zogi. U středového sloupu, podpírající chatrnou střechu, byly zády k sobě přivázány tři mladé polonahé lidské dívky. Kolem nich se tlačil hlouček pirátů, připomínajících smečku honáckých psů, slintajících nad klecí se slepicemi. V kroužku u dívek, stál obrovský negr s bičem, kterým nemilosrdně trestal drzé výpady nenechavců. Zogo odtrhl oči od dívčin, uklidnil své chvějící chřípí dlouhým hltem Aktarského rumu nejvyšší kvality a olízl si mastné rty. Vlahým pohledem přehlédl osazenstvo stolu.

”Myslím, že už jsem vám toho řekl dost. Nyní je čas potěšit se vaším darem”, zachechtal se a prackou si přetřel opocenou kulatou hlavu. Potom vstal, pohybem ruky odehnal očumující opilé námořníky a rozkázal svému strážci, aby ženy odvázal a následoval ho s nimi ven. Hodně opilců se vymotalo za nimi, nejspíš v domění, že je šéf nechá alespoň dívat. Každopádně hluk v krčmě tím opadl na přijatelnou úroveň. Lambér pociťoval nad dívkami lítost, ikdyž se k jedné z nich zachoval nepěkně. Před očima mu běžely scény z jejich poslední akce, jejíž kořistí byli právě ony tři ženy, jež zajali a vytrhli z jejich životů v jakési rybářské vesnici, kterou s piráty přepadli.

Připomnělo mu to, když ještě jako dítě, byl svědkem, jak setniny Tarbegských bojovníků plení a likvidují tábory divokých lidí. Muže, kteří přežili, zajímali a odváděli na nucené práce v dolech. Ženy, po znásilnění vojáky, čekala obvykle smrt, aby již nikdy nemohly splodit další pokolení. Děti byli odvedeny do vesnic na převýchovu. Po čase z nich vyrostli vojáci, kteří byli, dobrovolně či nedobrovolně, postaveni do první linie, aby vedli válku proti vlastním lidem. Hořká skutečnost. Nicméně Lambér si byl vědom, že to tak musí být. Znal poslední zprávy a věděl, že divochů přibývá. Valí se přes nejvyšší pohoří, jako nezadržitelný proud horských řek v období deštů. Pokud by polevili v jejich eliminaci, domovina Tarbegů by byla brzy smetena, rozervána na kusy a odplavena do nejčernější propasti historie tohoto světa. Přesto si nedokázal sám sebe představit, jak za několik let, bude konat stejně. Působit bolest a rozsévat smrt v zájmu svého národa, v zájmu... vlastní záchrany. Stále dokola. Dokud nesloží kosti na bitevním poli nebo nechcípne na nějakou prašivou nemoc. Někde, to v něm ale muselo být a při soužití s piráty to vyplavalo na povrch. Vlastně ani nedokázal určit, co ho trápí víc. Zda to, že pobil pár civilistů a pak s Parybou ublížili tý holce a nebo zjištění, že v něm někde dříme tohle krvelačné zvíře. Udělat rozhodnutí a přijmout svůj osud bylo vždycky obtížné, ať byl kdekoli.

„Chci najít srdce toho elfskýho čaroděje a rozšlápnout ho jako zkažený vejce,“ pronesl Muflon.

„A jak to chceš udělat? Vždyť nazývá sám sebe bohem!“ oponovali Sporek a Paryba. Muflon na ně jen vycenil zuby.

„Jít zajmout elfskou princeznu a předhodit jí tomu šílenci se mi taky nelíbí.“ řekl Adaktalon.

„Navíc, je zřejmé, že jí chce využít , aby se skutečným bohem stal. A ona. Ona to nejspíš nemá přežít, což by mohlo narušit rovnováhu v dané oblasti neurčitého rozsahu.“

„Taky bych se unášení a věznění žen na čas vyhnul,“ prohodil zasmušile Lambér.

„Nezapomínejte, že nám se tohle taky přihodilo. Taky, pokud si pamatuji, jsme dali slib, že osvobodíme každou trpasličí ženu ze zajetí. A teď bysme měli jít a udělat opak nějaké elfce?“

Drogon se projevil tak, že by rád udělal právě tohle, nicméně k jeho názoru se nakonec nikdo nepřidal.

„Sporek a Paryba se bojí zbytečně. Ať se vydáme za princeznou nebo za srdcem, pokud neuspějeme, do roka z nich stejně bude kámen.“ řekl Marifone a natáhl se přes stůl pro lahev rumu, aby se vyhnul pohledu válečníků. Při pohybu mu v kapse kazajky něco zacinkalo.

„Proč jsi mi tu věc ještě neukázal. Copak nechceš vědět jestli v tom přetrvává nějaké kouzlo?“ otázal se ho Adaktalon a dodal. „Kouzla nejsou jenom dobrá. Zvlášť u takovýchto...elfských věcí musíš být opatrný.“

„Hm, ano. Tumáš, prozkoumej to.“ Bard vyndal z kapsy tři kovové, do sebe zavěšené, kroužky, které našel v elfské hrobce a podal je kouzelníkovi.

„Jak vás tak poslouchám, vypadá to, že se chcete dostat na západní pobřeží poblíž tajuplného ostrova, vniknout na území elfů a pokusit se najít kryptu, která údajně ukrývá srdce elfského čaroděje,“ vstoupil do hovoru Rasor.

„Má loď i posádka jsou vám k dispozici. Bude vás to ovšem něco stát,“ dodal a v šibalském úsměvu ukázal zkažené zuby.

Nikdo se nevyslovil proti.

„Obchodování s vámi je vždycky radost,“ řekl spokojeně. „Nechám ihned připravit loď k vyplutí. S jídlem a pitím si nelamte hlavu,“ uzavřel kapitán rozhovor.

Plavba do určené oblasti trvala dva týdny a Adaktalon, který s dovolením kapitána, okupoval důstojnickou kajutu, tuto dobu využil ke studiu kouzel. Ven vycházel jen zřídka, aby si protáhl kosti a naplnil plíce čerstvým mořským vzduchem. Nyní zrovna kráčel po palubě a hledal Drogona. Zahlédl ho u stěžně jak klábosí s Marifonem a zamířil k nim.

„Takže s tím můžeš dýchat pod vodou?“ ujišťoval se kněz a podával kovové kroužky bardovi zpět do ruky.

„Kouzelník to tvrdí. A pokud vím, v těhle věcech se ještě nezmílil. Dají se rozpojit, takže tu schopnost můžou získat až tři osoby. Taky říkal, že budou fungovat jen pokud se od sebe nevzdálí dál než je 10 sáhů nebo tak,“ dodával Marifone.

„Je to 15 sáhů, Marifone,“ ozval se za nimi Adaktalon.

„Rád tě zase vidím Adaktalone, jak pokračuje tvé studium.“ pozdravil ho Drogon.

„Velmi dobře, řekl bych,“ opáčil s úsměvem kouzelník. “A propo, rád bych něco vyzkoušel. Mohl bys mě za chvíli navštívit v mé kajutě? A nezapomeň si nasadit tu škrabošku než vstoupíš,“ dodal ještě a odešel.

Když Drogon vstoupil do kajuty a rozhlédl se, uviděl kouzelníka jak stojí v rohu, zahalený v modravém oparu, ve kterém to občas zlatavě zajiskřilo. Sundal si škrabošku a na tom samém místě neviděl nic než tmavý kout.

„Pozoruhodné. Zdá se, že ta věc umí víc než jsme si mysleli. Už se můžeš klidně ukázat.“ řekl kněz.

„ Výborně!“ zaplesal kouzelník. „Nyní budu rád, když mě doprovodíš do kapitánovi kajuty. Musíme nahlédnout do map a zjistit, kde se rozkládá ta planina, na které by měla být čarodějova krypta.“

Skláněli se nad kouzelnou elfskou mapou, na níž se pomalu posouval symbol lodi, který přesně ukazoval, kde se na ní Bílá vlaštovka nachází v reálném čase. Vybrali místo na pobřeží, které se jim svojí polohou zdálo dostatečně nenápadné a nebylo příliš vzdálené od planiny. Jak se ovšem ukázalo, pobřeží bylo tak nehostinné a plné vysokých ostrých skal, že podél něj museli plout další dva dny, než nalezli místo s malou plážičkou, ze které by mohli zdolat masivní skalní útes. Rasor slíbil, že budou na toto místo připlouvat každý pátý den, ale nanejvýš pětkrát po sobě. Taky jim kladl na srdce, aby se rozhodně nevraceli s prázdnou, neboť za to musel posádce slíbit tučnou kořist. Starej Vilejš, který se spřátelil s Muflonem, barbara obdaroval amuletem v podobě bílé lebky mořského orla zavěšené na stříbrném řetízku. Za tu dobu, co byli s piráty, se kmet ukázal jako velice schopný kurátor a provianťák, který měl neobyčejný přehled. Muflon jim prozradil, že Vilejš je dokonce bývalý kapitán. Bard se s piráty rozloučil jejich oblíbenou písní o zhrzených milencích a podřezaných hrdlech a potom už všichni nalezli do připraveného člunu, kde byly i zásoby vody a jídla na týden. Nechali se vysadit na plážičce pod útesem. Vytáhli lana a svázali je, takže dostali dvě dostatečně dlouhé, aby s jejich konci mohl Adaktalon a Marifone vylézt po stěně a uvázat je nahoře kolem stromu. Při lezení se z okolních útesů zvedlo hejno racků a za neustáleho křiku jim kroužilo nad hlavami. Poslední lezec uvázal na dolní konce provazů jejich věci, aby je mohli vytáhnout. Paryba se do tahání pustil tak zhurta, že z balíku málem vypadla Drogonova kostěná hůl. Nakonec, se štěstím, věci vytáhl i s holí, ale spotil se při tom až na prdeli. Uvědomoval si, že tahle neopatrnost ho mohla vyjít pěkně draho.

Před nimi se rozkládal starý temný hvozd. Kromě racků neslyšeli ani nevideli živáčka. Atmosféra byla ponurá. Některé stromy byly zakrslé, jiné bez listí, ale většina byla zvrásněná, plná vystouplých nádorů a s větvemi zkroucenými do bizarních póz, až jim připadalo, že ve větru slyší jejich bolestné naříkání.

„Cítím, že tohle místo je prokleté,“ řekl kněz. Nemusel to ani říkat. Všichni to dostatečně vnímali.

„Tak kam mám jít?“ ozval se Lambér zmateně.

„Pojď s námi.“ řekl Sporek žertem, který ovšem velmi dobře zafungoval.

Všichni se srdečně rozesmáli, až měli pocit, jako by tím na okamžik zlomili prokletí tohohle místa. Ihned jim došlo, že humor bude na čas nedostatkové zboží.

Vyrazili do hvozdu. Vedení se ujmul Marifone, pochodovou formaci uzavíral Paryba. Lambér šel jako druhý a snažil se stopovat, ale po nějaké době mu to přišlo jako zbytečná činnost, ve hvozdu nežilo nic, než nějací drobní hlodavci. Prodírali se hustým porostem a pro Marifona bylo stále těžší držet daný směr. Několikrát musel vylézt na strom, aby se zorientoval. Po třech dnech bloudění, během kterých se nedostali dál, než co by normálně ušli za den, narazili na zčernalý pahýl mrtvého stromu, na kterém byla naražena lidská lebka. Když se k ní přiblížili, její prázdné důlky se rozsvítili a skřípavým hlasem začala skřehotat : “Přisli jste do kraje, který z vás vysaje duši. Odsud nenajdete cestu zpět ani k vašemu cíli“. Nakonec se ošklivě zasmála a pohasla, čelisti otevřené.

„Ach ne, další prokletí,“ zaskuhral Lambér. „Myslím, že bysme měli pokračovat tudy“.

Marifone měl jiný názor. Vyrazili dál, ale po čase zase došli na stejné místo. Začali se dohadovat a situace se zdála bezvýchodná. Lambér si stěžoval, že s ním Marifone odmítá konzultovat směr cesty, ačkoli podle něj bylo jasné, že bard ho neumí udržet . Adaktalon nadával na kouzla, která prý za to můžou, ale nedokázal s tím nic udělat. Sporek i Paryba začali propadat beznaději a sýčkovali, že se odsud nikdy nevymotají.

„Hej, knězi, proč nedáš tady Marifonovi tu škrabošku, aby se mohl konečně pořádně rozhlédnout?“ řekl netrpělivě Muflon.

Když si jí bard nasadil, všiml si v okolí podivných, dobře ukrytých kamenů, ve kterých pulzovala zvláštní energie. Ujal se opět vedení a snažil se těmto kamenům vyhýbat. K večeru narazili na nějaké skalisko a utábořili se. Kouzelník se, z opatrnosti, zneviditelnil, ale když Marifone ohlásil nález runami popsaného kamene, zase se objevil a začal ho zkoumat. Drogon mezitím provedl rituál a svým vnitřním zrakem viděl, jak v minulosti na toto místo přicházeli skupiny elfů a obětovali tu zvířata.

„Je to hraniční kámen“, řekl, když přistoupil k zamyšlenému kouzelníkovi.

„Elfové, kteří sem přicházeli ze severu a severovýchodu, zde prováděli oběti, aby posílili hranici vůči nějakému zlu.“

„To by znamenalo, že tím nejhorším krajem jsme již prošli,“ opáčil kouzelník. Drogon zvedl tázavě obočí.

„Jenom žertuji, knězi,“ řekl a usmál se.

V noci všechny sužovaly noční můry, takže se nikdo pořádně nevyspal. Ráno se vydali směrem na sever. Po dalších třech dnech, když začala padat tma, uviděli před sebou okraj hvozdu. Za poslední řadou stromů prosvítala planina ozařovaná hvězdami. Zastavili se a rozdělali tábor. Zásoby jídla byli téměř u konce. V noci hlídka všechny vzbudila, protože z planiny se k nim nesly podivné zvuky. Nejdříve bylo slyšet nějaké cinkání a potom mnohočetné bouchání zbraní a vrzání zbroje, jako když se řadí legie těžkoodděnců. Nikdo neměl odvahu, jít se za noci podívat, co se za hradbou stromů dělo. Ráno vylezli z hvozdu a před nimi otevírala asi dvě míle rozlehlá zpustošená planina. Po nebi se převalovaly mračna. Procházeli spálenou zvrásněnou krajinou plnou hlíny a kamení. Místy překračovaly pravidelné brázdy, jako by zem rozryl nějaký gigantický pařát. Někde narazili na menší krátery, na jejichž dně byla země tak sežehnutá, až se roztavené horniny spojily a vytvořily hladkou lesklou masu vychladlého magmatu.

„Tady se snad střetli bohové,“ pomyslel si Marifone, „Tohle místo musím určitě zmínit v nějaké písni“.

Na planině byli, na třech místech, do výšky nakupené velké kameny připomínající mohyly. Došli k té největší z nich a začali jí obcházet. Přes škrabošku bylo vidět, že z mohyly k nebi stoupá několik pilířů světla.

„Tak jsme tu. A co teď?“ chtěl vědět Paryba a zalomil rukama, „S těma balvanama nepohne ani pět Muflonů.“

„Povím ti co teď,“ řekl Adaktalon a hleděl kamsi v dál. „Tuším totiž, kde máme začít hledat.“

Když je Adaktalon zavedl k nějakému přírodnímu skalisku, před kterým byly ledabyle napadané kameny a označil toto místo za možný vchod do krypty, všichni na něj udiveně civěli. Při pohledu přes škrabošku, vypadaly napadané kameny jako kamenné iglů bez vchodu. Drogon provedl svůj rituál a při pohledu do minulosti zjistil, že to zřejmě je ona krypta a taky jak se do ní vchází.

„Asi před sto lety tu byl jeden kněz. Na pravé ruce měl krev a strčil jí támhle, do tý mezery mezi kameny. Potom zkrz ně vešel.“

Adaktalon přistoupil k mezeře a pronesl formuli detekujícího zaklínadla. Jakmile na to místo vypustil svou magii, dostal zpětnou ránu, že odletěl na tři metry. Když se vzpamatoval, Drogon ho požádal, zda by mu nepůjčil rubín.

„Rubín? A na co ho chceš? Sám mám pro něj nemalé využití,“ váhal kouzelník.

„Chci jej darovat bohyni a získat její podporu,“ řekl kněz. Kouzelník se zaškaredil.

Nakonec se dohodli, že mu vydá githyanskou čelenku. Drogon vyzval své druhy, aby se svou krví připojili k rituálu. Paryba s tím souhlasil, jako jediný. Kněz provedl rituál a oběťmi se snažil získat pozornost a přízeň bohyně. Potom všem řekl, aby se chytli za ruce. Sám strčil zakrvácenou ruku do mezery mezi kameny a prošel jimi dovnitř .

V kryptě byla neproniknutelná tma a taková zima, že si museli nasadit své zimní kožichy. Křesadlem vůbec nešel rozdělat oheň a zapálit pochodně. Muflon naslinil lišejník od trpaslíků, který roztáhl olejovou tmu a bledým světlem ozářil chodbu, ve které stáli. Při chůzi se museli držet těsně u sebe, neboť jakmile se někdo dostal mimo dosah světla, tma ho okamžitě spolkla, že si neviděl na špičku nosu. Vešli do menší kruhové místnosti z níž vybíhalo šest chodeb. Netušili kudy se vydat, tak Muflon vytáhl z váčku kamenné vejce, které dostal od Ragara Palcáta a rozbil jej o zem. Z vejce se zhmotnil malý trpasličí golem s kopíčkem. Ten jim prozradil, že se nenacházejí ve svém světě, ale v jiné sféře. Když mu dal barbar příkaz, aby zjistil, která z chodeb vede k zářící truhle, kývnul a vpil se do podložní skály. Po nějaké době se stejným způsobem objevil a vedl je chodbou vpravo, dokud nenarazili na skalní stěnu.

„Tahle stěna je jenom iluze,“ řekl vysokým skřípavým hlasem, jako když bota drtí štěrk na dlažbě.

„Za ní je velká místnost, a její přední část připomíná arénu. Nedivil bych se, kdyby se tam objevila nějaká nestvůra. Úplně vzadu je oltář a před ním podstavec, na kterém leží pulzující kamená koule obrostlá kořenama. Pod tím podstavcem je ta zařící truhlička, kterou hledáte.“

„Já půjdu první,“ řekl rozhodně Paryba, „Beztak jste tady kvůli mě.“

Kněz k němu přistoupil a dotkl se jeho čela.

„Asíja okusila tvou krev a bude stát při tobě. Ukaž, že se nebojíš a rozsekej nepřítele, ve jménu bohyně.“

Kněz ještě kouzly povzbudil Sporka a Muflona a přidal požehnání celé skupině. Paryba vkročil do iluzorní skalní stěny. Musel zatlačit, protože byla pevná jako nějaká blána. Chvíli s ní zápolil, než se mu podařilo proniknout do místnosti. Když se rozhlédl, viděl, že stojí na začátku čtvercové arény, ve které se zhmotňoval dvoumetrový kostlivec se čtyřma rukama, držící dlouhé a krátké meče. Vyrazil proti němu, ale zakopl a poklonil se mu k nohám. Kostěj ho píchnul obouma pravačkama. Sporek s Muflonem ho následovali a dorazili v momentu, kdy ze země povstával lidský rytíř v lesklé drátěné zbroji barvy vypáleného kovu. V ruce třímal štít a dlouhý meč a na oba upřel rubínově rudě svítící oči. Sporek ho překvapil ukázkovým výpadem a elfské kopí mu zapíchl do stehna. Muflon mu přidal strašlivou ránu sekerou, až rytíř zakolísal, přesto stihl mečem oplatit Sporkovi jeho drzost. Lambér se vrhnul na pomoc Parybovi a začal se šermovat s kostlivcem. Minimálně zaměstnával jeden z jeho dlouhých mečů. Přiskočil i Marifone a seknul kostěje přes ruku, ten mu to chtěl vrátit, ale bard mu při obratném krytu vyrazil meč z ruky. Kostlivec odskočil, natáhl ruku a meč, který k němu po zemi přijel, mu opět skočil do ruky. Rytíř, který se hodně zaměřil na Sporka a snažil se ho rychle vyřídit, mu uštědřil ránu, jenž by pro něj, za jiných okolností, byla smrtelná. Sporek, ke svému úžasu sledoval, jak se rytířův meč odrazil od jeho elfské zbroje, až se zbraň s kovovým drnčením rozvibrovala. V tu chvíli, do něj Adaktalon vypustil tlakovou vlnu ze svého kouzelného náramku. Náraz rytíře odhodil na zem, kde zůstal nehybně ležet na zádech. V zadní části místnosti se ozval syčivý zvuk a vzduch se začínal barvit podivnou růžovou mlhou.

Adaktalon vyrazil přes místnost k obrovskému oltáři. Zastavil se před zúženým kamenným stolem zakončený zlatým podstavcem. Na něm leželo, jako meloun velký, černý vejce, v němž se ozýval tepající zvuk. Celé vejce bylo chráněné tlustými kořeny, které jej pokrývaly a obtáčely i podstavec pod ním. Vespod podstavce ležela truhlička se zařícími runami. Kouzelník jí uchopil a v ten moment mu myslí projeli výjevy z nějaké dávné bitvy. Viděl jak armáda elfů prochází magickou bránou do jiného světa, kde útočí na boha Varju sedícího na trůně. Byla to krvavá bitva plná mocných kouzel decimující elfské vojáky po stovkách.

Paryba se vzpamatoval a sekl kostlivce, až něj odpadly dvě žebra. Sporek a Muflon se k němu blížili z boku. Sporek zaútočil, ale jeho kopí zůstalo zaklíněné v kostějovi hrudníku a marně se ho pokoušel vytáhnout. Muflon, který očekával, že se válečník po své výpadu stáhne, tnul do kostlivce. Bohužel, jeho sekera skončila ve Sporkových zádech. Sporek hekl a složil se na zem. Naštěstí Lambér s Marifonem stále udržovali kostějovu pozornost. Drogon se rozhlížel po místnosti, hledaje poklady, které by mohl uzmout. Upoutaly ho rudé kameny v rytířových očích, ale jakmile se jednoho dotkl dýkou, dostal ránu jakýmsi výbojem, že odlétl a zastavil se o boční stěnu. Kolem něj byly rozházené zlaťáky a jiné poklady, které svým přistáním rozmetal. Rychle se jimi prohrábnul a strčil si do váčku 14 drahokamů. Když se znovu ohlédl na rytíře, vytřeštil oči a zařval: “Sakra. Dělejte, ten rytíř začíná ožívat.“

Muflon se odpoutal od souboje a rozeběhl se za kouzelníkem pro truhličku. Cestou rozvířil růžovou mlhu, která se roztahovala po aréně. Pociťoval, že jeho negativní emoce se rychle stupňují a tlačí se do jeho mysli.

Když Adaktalon procitl, zjistil, že se nemůže pohnout. Z vejce se k němu natahoval obličej elfského čaroděje a pak uslyšel vdálený hlas s ozvěnou, jako by slova byla zvolána v prázdné místnosti.

„Co se to..., vy drzý lidský štěnice,“ snažil se zakrýt úlek a překvapení, když spatřil lidi blízko svého srdce.

„Tohle vám neprojde! Nevyváznete odsud živý. Ovineme vás větvemi a navěky proklejeme vaše duše!“

Obličej se rozplynul, ale Adaktalon stále zíral na místo, odkud na něj mluvil. Náhle ho zezadu kdosi popadnul a zvedl do výšky, truhlička stále přilepená v jeho rukou. Muflon se, s kouzelníkem nad hlavou, otočil a utíkal ven z místnosti, při tom křičel na ostatní, aby je následovali. Rytíř se pomalu zvedal na nohy. Těžce raněný Sporek a Paryba se stáhli ke vchodu, kde už čekal Drogon. Iluzorní blána, zastírající chodbu, se náhle rozevřela a za ní se objevil trpasličí golem. Své kopí do ní měl zapíchnuté a tvář zkroucenou bolestnou grimasou.

„Honem, dlouho to neudržím“, sykl.

Muflon proběhl do chodby, ostatní následovali. Lambér s Marifonem stále odráželi útoky kostlivce. Pomalu se k nim blížil rytíř. Marifone dostal těžký zásah a podklesl. Lambér ho kryl a jeho štít a meč zvonili pod údery kostějových mečů. Oba couvali k ústi chodby, z dálky povzbuzovaní křikem jejich přátel . Když se do ní dostali, golem vytáhl kopí a stěna se zase uzavřela. Potom padl vyčerpaný k zemi a bylo jasné, že jeho síly jsou u konce.

„Děkujeme ti. Bez tebe bychom to nedokázali. Přijmi prosím tento dar. Ať už odcházíš kamkoli, doufám, že ti bude k užitku“, řekl smutně Muflon a vmáčkl do umírajícího golema rubín.

„Ty, barde, nezapomeň o mě zpívat ve tvých písních,“ řekl golem s hořkým úsměvem.

„Ujišťuji tě, že tvé jméno a tvé činy nebudou zapomenuty, co budu živ. A každý, kdo bude naslouchat mým písním se dozví o tvém hrdinství,“ sliboval Marifone.

Cesta zpátky byla úplně jiná, ikdyž kouzelník trvrdil, že je to ta stejná, po které sem přišli. Nicméně všichni, až na Marifona, nebyli schopni držet správný směr. Chodba vzhledem vypadala podobně, ale po stranách se, tu a tam, objevovali výklenky zakončené dveřmi, které tam před tím rozhodně nebyly. Občas míjeli odbočky a zdálo se jim, že z chodeb přicházeji hlasy a šmátravé zvuky. Jak se Paryba zastavil a naslouchal, světlo kolem bliklo a on zůstál stát v černočerné tmě. Zavolal a jeho hlas se rozlehl chodbou, někde v dálce se odrazil a zase se vracel k němu. Počkal, až ozvěna utichne a naslouchal. Potom se vydal po hlasech a šmátravých zvucích. Rukama nahmatal dveře a vstoupil do prostoru. Po pár krocích si vzpomněl, že má trpoší lišejník, naslinil ho a zjistil, že stojí v kruhové místnosti s patery dveřmi. Lišejník už nevydával takové světlo, jako když ho použili poprvé. Paryba začal obcházet dveře a u každých naslouchal. Za těmi posledními zaslechl zvuky. Zaujal bojovou pozici se sekerou a čekal. Dveře se náhle zprudka otevřely a v nich se objevil Sporek. Málem ho vzal po hlavě, ale naštěstí ránu zadržel. Sporek se lekl a vydal příšerný výkřik, že kněz stojící za ním nadskočil a málem si kecnul na zadek.

“Co tady děláš? Málem jsem tě přizabil,” houkl na něj překvapený Paryba.

“Co myslíš, ty moulo. Po tom, co ses ztratil, nastal úplný chaos. Kouzelník s barbarem zmizeli někde vpředu a Marifone, který nás vedl se taky ztratil. Podle mě, jsme šli celou cestu úplně blbě. Co teď, kurva,” naříkal Sporek.

Marifone se vracel do hlavní chodby, v jedné ruce lišejník a druhou tlačil Lambéra před sebou. Musel pro něj dojít do jedné odbočky, Lambér byl naprosto dezorientovaný a pořád uhýbal z cesty. Vrátil se s ním na místo, kde nechal Drogona a Sporka, jenže ti byli pryč. Tiše zaklel a naslouchal, ale nic nezaznamenal. Zavolal, ale jeho hlas se podivně odrážel a zanikal. Začal zpívat a naplnil chodbu melodií známé písně. Chvíli stáli na místě a čekali jestli se ztracenci neobjeví. Pak z opačné strany zaslechli nadávky v nějakém cizím nářečí a najednou se ze tmy vyloupl barbar, šmátrající před sebou rukama. Když zjistil, že je ve světle, podíval se překvapeně na válečníky. Jeho oči sršely zlostí.

„Kde je ten zatracenej kouzelník! Celou dobu jdu za ním, jenže ten šmejd utekl a nechal mě tam, ve tmě. Až ho dostanu do rukou, vyklepu z něj duši!“ cedil rozlícený barbar skrz zuby.

„Ticho!“ sykl Marifone, „Myslim, že jsem něco slyšel“.

Vytáhl lano, jeden konec si protáhl pod opaskem a hodil ho Muflonovi.

„Uvažte se na lano,“ přikázal.

Lambér si jeho konec zavázal kolem boků. Marifone, s provazem v ruce, vyrazil chodbou zpět, odkud se mu zdálo, že zaslechl výkřik. Za nedlouho našel kruhovou místnost a v ní zoufalé válečníky s knězem.

„Marifone, pojď sem ať ti dám hubičku, zachránče náš!“ radostně zavískl Sporek, když se setkali.

Bard je všechnny připojil na lano a potom výváděl ven jako husy na provázku.

Adaktalon spěchal chodbou pryč z tohohle bláznivýho místa. Měl pocit, že okolí se nějak pozmělilo, jako by procházel iluzí, která útočila na jeho smysly, ale nenechal se oklamat. Byl si jistý, že jde správně. Zářící truhlička v jeho rukách mu svítila na cestu, ale ať se snažil sebevíc, nedokázal se od ní odtrhnout. Za sebou slyšel supícího Muflona. Zrychlil. Už chtěl být venku a dostat tu příšernou věc ze svých rukou. Po nějakém čase si uvědomil, že je sám. Byl už skoro na konci. Otočil se v chodbě a začal na své druhy volat, žádná odezva však zpátky nepřicházela. Rozhodl se, že bude čekat, jinou možnost neviděl. Čekal snad hodinu, když se blízko ozvaly hlasy a na krok od něj se najednou objevilo skomírajícím světlo, vycházející z Marifonova lišejníku. Za tu dobu byl tak promrzlý, že se mu nestihl vyhnout a spěchající bard do něj vrazil. Zvedl se a chtěl něco říct, ale přerušily ho nadávky rozlíceného barbara, které jak rychle pochopil, patřili jemu. Rychle uchopil barda za ruku a vkročil do kamene na konci chodby. Objevili se zpět na pláni před kryptou. Byl den, ale obloha byla zatažená, jako před letní bouřkou. Muflon, který stále viděl rudě, nepřestával spílat kouzelníkovi do zrádců a snažil se na něj dostat. Když s sebou strhnul Lambéra s Marifonem, uvědomil si, že je stále přivázán na laně. Vytáhl nůž, odřízl se a přistoupil k Adaktalonovi. Ten se snažil bránit truhličkou, ale Muflonovu pěst nevykryl a odletěl v bezvědomí stranou. Truhličku mě stále v rukou. Všichni, až na kněze, byli rozdivočelí a ve zmatku na sebe hulákali jeden přes druhého. Marifone se snažil uklidnit vypjaté emoce zpěvem. Drogon mezitím ošetřoval kouzelníka. Když viděl, že mu skupinka nevěnuje pozornost, vytáhl flakónek a nabral do něj Adaktalonův vzorek krve. Nakonec se všichni uklidnili a připojili se k Drogonovi, který hleděl na spícího kouzelníka . Nikdo si nepovšiml, rychle zamaskovaného pobaveného úsměvu, který mu přejel po tváři.

Všichni koukali na spícího kouzelníka, ale jeho mysl byla velmi daleko a sledovala věci naprosto odlišné.