12. hra

 ... na pláni zuří nesmlouvavá krvavá bitva. Stovky elfů mezi sebou bojují na život a na smrt. Sličná krev teče proudem. Bratři se vraždí, slunce není nikde vidět. Magie prosakuje celým ostrovem. Z mohyly odkud před chvílí odešli se zvedají tři bílé světelné sloupy a míří přímo do černého nebe. Marifone! zaslechne krásný elfský hlas bard. Pomalu se otáčí a zírá přímo do očí krásné elfky a nemůže se od ní odtrhnout, připadá mu, že je ztracen v jejích pomněnkových očích. Zůstaň Marifone, vezmi tu truhličku kouzelníkovy a podej mi jí, už ho nebudeš potřebovat, naléhá její krásný hlas a Marifon pozvolna kráčí do její rozevřené náruče v níž je jen černá tma a ještě něco co není vidět. Zůůůstaň se mnou, nahý se v krvi sester a bratrů budeme koupat a ty , ty budeš mocný. Na tvé verše budou zmírat lidstva, každé tvé slovo mocně prokleje toho jež se ti znelíbí. Pojď vezmi tu truhlu a podej mi ruku a budeš jen můůůj! Marifon fascinovaně míří do náruče elfský čarodějky, je tak krásná, všemi smysly se na ní soustředí,ano zabije toho kouzelníka, když bude muset, co na tom že ho zná, ta truhlička je určitě téhle královny a my jsme sprostý zloději rychle přemýšlí. Něco ho však ale vyruší, tak náhle a takový nesmysl v takovou chvíli. Malá hloupá myšlenka...

Mám žízeň... mám žízeň jak starej Vylejš, sakra a nemůžu se soustředit!

Najednou se obraz mlží a Marifon vidí malý dřevěný soudek plný trpasličí kořalky připoutaný na zádech barbara...Medový hlas elfky se mění ve strašlivý vřískot, zhebni vříská elfka, zhebni ty lidská trosko. Marifon na ní v hrůze zírá, jazykem si otírá rozpraskané rty, na které mu kapají jeho slzy. Lačně je olizuje, má přeci žízeň... chutnají zvláště, chutnají jako, jako jeho vlastní krev...

...bard Marifon si strhnul škrabošku a skácel se k zemi, jeho oči směřují někam do tmy a kanou z nich krvavé slzy. Paryba se k němu sehnul, třese s ním a snaží se ho hned postavit na nohy. Vstávej Marifone sakra, prober se, slíbil si, že nás převedeš přes tu zatracenou planinu!!! Je to tu pěkně divný hlesl rozhlížející se Lambér. Vemte si tu škrabošku, zasýpal bard,utírající si krev z tváře, už ji nikdy nechci, navíc mám hroznou žízeň, jo a nepůjdu dál dokud mi Muflon nedá napít ze soudku trpasličí kořalky. Moc dobře vím že jí tam má. Tahá jí tam už věky a nikomu ( hlavně teda mě) nedá!

Dostaneš loknout až se nad našima hlavama rozprostřou koruny stromů vožralo, zavelel Muflon. To tvoje chlastání nás přivede do hrobu.. ehm... nebo z hrobu? Ted´sakra nevim jak to je, ale to je jedno, veď nás do lesa...

... v korunách prastarého lesa si zlatavé lístky zpívaly nějakou podivnou elfskou píseň. Alespoň se to tak zdálo bardovi, který se snažil ostatní kouzelným lesem vést. To, že už dva dny chodili v kruhu se neodvažoval prozradit. Hlavně hladovej Muflon by byl naštvanej a jeho soudek by byl pro příští dny tabu! Když už ale potřetí míjeli stejné elfské seřadiště, tak si toho všiml i Muflon! Sakra dejte sem tu škrabošku, já vás odtud vyvedu, zařval hladově. Lambér po chvilce přispěchal s metodou šplhání na strom a házení klacku, za kterým se všichni přemístili tak aby drželi směr. Konečně se pomalinku začali lesem ploužit k pobřeží.

...malinký oheň zvesela praskal a elfský hvozd tiše spal. Lambér, kněz Drogon, Sporek, bard a kouzelník Adaktalon pravidelně oddechovali, pohrouženi do tvrdého spánku. Paryba se klackem šťoural v ohníčku a fascinovaně zíral na žhavé uhlíky které přeskakovaly na jeho dřevěný pohrabáč. Držel hlídku s Muflonem, protože ostatní si prostě potřebovali odpočinout. Jde to s náma z kopce, pomyslel si Paryba, nepřestávajíc dráždit žhavé uhlíky v ohníčku. Bard Marifone vypadá, že bez pořádnýho hltu kořalky už prostě fungovat nebude, kdo ví co na tý planině viděl. Paryba nepotřeboval mít na očích škrabošku aby tušil co to bylo. I on viděl mihotající se stíny a duchy! Hlavně ty duchy těch prokletejch elfů co prokleli i JEHO a Sporka, chudák Sporek, za nic nemůže a já mu asi zničil život. Kněz Drogon a ta jeho bohyně, ti zdá se, že postupně společně vysajou ze všech krev a všechny si podrobí. Moc dobře viděl jak si Drogon odebral vzorek krve Adaktalona do flakonku. Jeho oči se přesunuly k Adaktalonovi. Kouzelník držel truhličku a i ze spaní k ní neustále promlouval tichoučkým neznámým jazykem. Ze rtu mu při tom vysela lesklá slina. Ten to taky nemá pod kontrolou, zazoufal si v duchu Paryba. Lambér ten je asi v pohodě. Jenže vážení! Lambér netrefí tím svým mečem ani dřevěnej kůl zakopanej sáh do země! Ten má taky nějaký prokletí, ale alespoň mu to zatím myslí. Tak snad jen statečný a silný Muflon...hej Muflone??? Co to? kam běžíš??? Muflonééé!!! Poplááách, přepááád, démonííííí...

..ojojoj mocný Raghore, ten Paryba toho moc nenamluví, pomyslel si Muflon. Che, jak se rejpe v tom ohni , ale zase se mu musí nechat, že na to že před rokem mu teklo mlíko po bradě, tak teď je z něj učiněnej voják, dře, na nic si nestěžuje, dobře bojuje a dokonce i jako pravej voják znásilňuje. I ten Spórek, jak mu to teď sluší v tý elfský zbroji, naparuje se jako páv, učiněný knížátko, jenom se bojim, že mu jednou tu makovici stejně někdo srazí, ale dokud tu budu já Muflon, tak se nikomu nic nestane. To teda ne! Z hrdinských úvah a hlazení své obří sekery ho vyrušilo sotva slyšitelné zapraskání větviček kousek v keřích. Rychle si nasadil čelenku, protože v týhle tmě nebylo vůbec nic vidět, ohníček ozařoval pouze malou část tábořiště a hlavně v tomhle zatracenym lese to bude určitě něco kouzelnýho. A bylo.

...pod větvemi jednoho stromu se asi metr nad zemí vznášel malý démon, barbar ho znal z pověstí, byl to Imp. Jakmile se k němu Muflon rozeběhl, tak rychle zmizel, ale namísto něho se z kořenů stromů začala formovat ohromná stínová příšera. Muflonovi se zdála, že je složená z mrtvých těl elfů. Mocně zařval a vyběhl se sekerou v ruce proti ní. První kdo ale tnul do příšery byl Marifone se svým širokáčem, odsekl kus stínů z příšery, mrtvé duše zavřískaly a zmizeli zase v prastarých kořenech stromu. To už se k nim přidal i Paryba a Sporek. Muflon ještě stačil křiknout na Drogona, že tu ještě někde je ten Imp a hodil po něm kouzelnou čelenku. Společně se pak válečníci pustili do stínové příšery a brzy se jim mocnými ranami podařilo všechny stíny zahnat nazpět do zetlelé země.

...Drogon si nasadil čelenku a rychle se rozhlédl, okamžitě malého Impa uviděl. Několik metrů od něj tiše levitoval a říkal nějaká neznámá slova. Drogon, jist si tím že démon kouzlí, popadl svou novou hůl, rychle k němu přiskočil a zkusil ho vší silou trefit. Žel jeho umění v boji bylo již dlouho netrénované, postupně jak se jeho oči otáčeli čím dál víc k černé bohyni zapomínal na svou fyzičku. Nyní zjistil, že je otřesná. Jak široký tak dlouhý se rozplácl zakopnuvší o pařez na zem. Impa samozřejmně netrefil. Otřeseně si sedl a otevřel oči. Imp byl však blíž než by čekal a stačil zareagovat. Démon se krutě pousmál a vší silou a rychlostí bodl Drogona svým ostnem, který mu vyrůstal z černého hmyzího zadečku, přímo do čela.

...necháš ho ty mrcho, zařval Lambér jež se až do téhle chvíle staral o duchem nepřítomného Adaktalona. Mocně se ohnal svým kopím po Impovy. Drogon se sesunul tiše k zemi a nejevil žádné známky života. Lambér začal pronásledovat Impa až do lesa, bodal ho kopím a snad ho i několikrát zasáhl, ale malému démonovi se podařilo nakonec válečníkovi uniknout. Ráno zjistili že všichni přežili. I Drogon, který jako zázrakem nebyl bodnutím otrávený. Jen jeho čelo úplně zčernalo. Sporek se ho snažil utěšit, ale vypadalo to že knězovi to naopak vyhovuje. Adaktalon si noční bitky asi vůbec nevšiml. Tajemně se usmíval a dál svíral svou truhličku.

...vidím moře, zařval Lambér z koruny stromu, konečně! Už si ani nepamatovali jak dlouho v lese bloudili. Projdeme těmi skalami a jsme u moře!!! - hulákal nadšeně Lambér. Pomalu prostupovali skalnatým pobřežím, když tu bard zaslechl zvláštní hlas ozývající se z nitra skal. Půjdu to prozkoumat nabídl se. Všichni již byli vyčerpaní tak nechali barda jít. Po chvilce na ně zamával z poza jedné skály. Pojďte tiše naznačoval. Když všichni došli otevřel se jim pohled na skalní výduť. K jedné stěně byl silnými okovy připoután elf...