13. hra

“Jsi na řadě“, zopakoval Sporek a podával klacek Parybovi.

Ten stál rozkročen, ruce v bok a zamyšleně hleděl na čtvercovou síť čar s kolečkem uprostřed, které Sporek nakreslil do písku. Uběhlo hodně zim, co je Vousáč učil této hře a on se teď snažil upamatovat, co bylo jejím cílem. Převzal klacek a pole vedle kolečka přeškrtl křížkem. V tu chvíli písek zmizel a on hleděl na tmavnoucí oblohu, na které v dálce visela velká černá tečka. V hlavě mu zazněly cizí myšlenky.

„Nemuselo by, ale mohlo by to být. Ta věc to nápadně připomíná. Potvora, co se nedávno přiblížila až k městu. Drak. Měl bych to ohlásit. Pro jistotu.“

Otočil se a cosi se mu blýsklo před očima. Projelo mu to krkem a do vousů se mu začala řinout teplá krev. Chlap v černém maskování hbitě schoval dýku, chytil jeho sekeru a nohou ho povalil na zem. Za ním na střechu vyšplhalo půl tuctu dalších. Strážný chtěl zavolat, ale ozvalo se jen slabé chrčení a klokotání krve. Vzduch mu unikal prořízlým hrdlem. Pak jeden z banditů vytáhl nějaký kámen a všechny pohltila tma.

Sporek vykřikl, když se Paryba skácel k zemi a obličej zabořil do písku. Obrátil ho na záda. Zespod se na něj šklebil vousatý trpaslík. V očích dokořán měl stále vepsaný šok z náhlého překvapení. Z čela mu trčela šipka z kuše. Klečel v chodbě vedoucí do auly v Aktarské trpasličí bance. Sevřel sekeru a rozeběhl se. V aule narazil na několik zahalených postav. Rozmáchl se a první, co se na něj otáčela, sekl z boku přes obličej. Kosti zakřupaly. O úder srdce později mu do krku zajela šipka z kuše a zastavila se o krční páteř. Náraz ho odhodil stranou. Než vypustil duši, zahlédl ještě, jak z nitra banky přiběhli do auly tři banditi s plnými vaky a beze slov, pouze gesty, si vyměňovali nějaké informace.

Všichní zírali na dva válečníky, kteří se sbírali ze země a opatrně si osahávali krky. V očích se jim zračilo čiré zoufalství.

„Přepadli banku! Trpasličí banku v Aktaru. Právě jsem to viděl!“, chroptěl Paryba.

„Já to taky viděl! Strašnej masakr. Všechny pobili a celou jí vyrabovali. Vodnesli to...všecko,“ bědoval Sporek.

V Lambérovi se cosi pohnulo.

„Ale jak? Ne, tomu něvěřím. Nevěřím vám. Dokud se nepřesvědčím na vlastní oči.“ řekl Lambér zlomeným hlasem a otočil se na Muflona, “Já musím do Aktaru. Co nejrychleji. Musím zjistit pravdu.“

„Jen klid, příteli. Všichni pojedeme do Aktaru. To už je zařízený. Jenom se cestou zbavíme tý prokletý elfský bedny,“ odpověděl Muflon.

Adaktalon sebou při jeho posledních slovech viditelně trhnul.

„Navíc, už mám dost stahování těch jeho podělanejch kalhot a utírání jeho zadku.“, dodal barbar a mávnul rukou na kouzelníka.

Marifone stál pořád nahoře na útesu a kontroloval čadící oheň, kterým pirátům ohlašovali svůj příchod na pobřeží. Ve štiplavém kouři pozoroval zuřivá gesta diskutujících postav, stojících dole na pláži a snažil se přijít na to, oč tam jde.

Loď připlula za další dva dny. Po nalodění se přátelsky přivítali s kapitánem a jeho muži, akorát na elfa Rasor koukal s nedůvěrou. Když ho všichni ujišťovali, že elf, kterého zachránili, teď cestuje s nimi, a že žádné nebezpečí kvůli němu nehrozí, nakonec otočil a začal se zajímat o peníze.

„No dobře, ale za něj musíte zaplatit taky. Co poklady, máte něco? Tuhle chásku už nemůžu dál krmit slibama, musím jim ukázat co chtějí vidět. Hrome, poslední dny byly dost hubený, chápete? V tomhle moři je akorát chcíplej úhoř a vy. Ukažte za co stojíte...“ Muflon po něm hodil váček s devíti smaragdama a přerušil tak kapitánův proud dalších slov.

„Ha. Co tu máme“, zachytil váček, „Zlato? Kameny? Peníze? Á, vem to ďas. Přátelé,“ začal kapitán úplně jiným hlasem a otočil se z vesela na posádku. „Pohleďte, váš žold dorazil spolu s našimi přáteli, přesně jak jsem říkal. Dnes večer otevřeme nové soudky rumu .“, dodal a podíval se na Vilejše. Ten jen otočil oči v sloup a pak mlčky kývl. V tu chvíli paluba zajásala, stejně jako jeden muž. Muž, jménem Marifone.

Mířili směrem k tajuplnému ostrovu a elf se kupdivu na lodi choval velmi zběhle. Kurz určoval jako šmahem ruky a vždy o něco dříve než pirátský navigátor. Vyprávěl o mořských proudech a vanutí větrů ve zdejší oblasti. Kdy jsou období velkých bouří. A také jeho znalosti mořského života udivovali nejednoho lodníka. Nejvíce elf hovořil s Adaktalonem v jeho rodném elfském nářečí a po nějaké době si kouzelník přestal pomáhat kupeckým jazykem a mluvil pouze elfsky.

Po týdnu se přiblížili k ostrovu. Banshee jim letěla v ústrety a zastavila se nad poslednímy troskami vyčnívajícími z vody. Svůj žalozpěv, dalo-li se to tak nazvat, kvílela celou noc i ráno, dokud se vesla člunu nezařízla do vln a jeho příd se nestočila jejím směrem. Potom zmizela.

Dobrozdruzi stáli znovu pod schodami na poničeném náměstičku. Elf Adaktalona upozornil na elfské značky na stupních, které označovali mimo jiné i pasti. I když se poslednímu schodu všichni vyhnuli, past, která je prve zasáhla, přesto spustila. Elf se bleskurychle otočil a nějakými slovy sochu zastavil a vrátil do její původní polohy. Do hrobky šli všichni kromě Muflona. Tentokrát všichni beze zbraní. Lambér raději všechny dvakrát překontroloval. Už ve vchodu, zaslechli krákající hlas Hlavy:

“ Už jsou tady. Tak jen pojďte. I ty Parybo, ty hlavně. Čekám tady na vás, moji milý, ó jak já tu čekám sám, hihihi.“

Lambér trval na tom, aby nejdříve navštívili tu zbrojnici, ale kouzelník byl proti a bez diskuze následoval hlavu, která otevřela tajné dveře a pokračovala dál, dokud se nezastavila před vchodem do podzemní svatyně.

„Co je tam?“ chtěl vědět Adaktalon.

„Uvidíš, jen jdi dál. Co udělat je třeba, jistě snadno vyzvíš sám, hihi.“ odpověděla laškovně Hlava.

„Nehraj si se mnou.“

„Nebo co?“

„Nebo tě tou skříňkou rozlousknu jak kokosovej vořech, ty čubko.“

Ách, jen si posluž, jestli ti to udělá dobře. Mě nemůžeš ublížit. Ani urazit. Ostatně, ta truhlička ti moc sluší, víš to? Bude škoda vidět tě bez ní...“

Chodbu naplnila ohlušující rána, jak kouzelník, vší silou praštil truhličkou do Hlavy, která pukla a rozlomila se na části. Kouzelník jí překročil a pokračoval do sálu. Stěny byli lemovány umě malovanými freskami, které zobrazovali výjevy z nějakých mýtických bojů. Elfové proti roztodivným nestvůrám. Elfové proti elfům. Kouzlící kněžky a odezvy jejich bohů a města, nad kterými krouží draci. Obrazy na konci přerušoval vyhlazený kamenný oltář, přes který tekl pramen a plnil hladinu v korytě pod ním. V masivní desce oltáře byla prohlubeň, tak akorát pro Adaktalonovu truhličku. Jako by jí to místo přitahovalo. Když jí tam kouzelník ukládal, zvedlo se kouzlo jako zelená mihotavá záře a obklopila jeho ruce, které byly opět volné. Voda z pramene náhle vytryskla proudem a začala se valit přes oltář do místnosti. Plamínek v Lambérově lucerně se zakomíhal a stíny na stěnách se roztančily. Fresky začaly plasticky vystupovat ze zdi a malby na nich ožívat. Z některých se rovněž valila voda a šplouchání vody se v místnosti rozléhalo s neobyčejnou intenzitou.

„Pryč vodsaď!“, křičel Lambér. Neuměl plavat a hrát si tady na krysu mu náhánělo hrůzu. Navíc, byl mizerný herec.

Elf, s hbitostí kočky, přiskočil k jednomu z obrazů a hmátl do něj. Když jí vytáhl jeho ruka svírala starověký scimitar. Tlak vody ve směru dovnitř se zněkolikanásobnil. Ostatní již se blížili k východu, jen Adaktalon váhal. Sáhl do kapsy a zaklel. „Proč jsem mu ty kroužky vracel.“, zabědoval. Nakonec napodobil elfa a podařilo se mu z obrazu vytrhnout krátký meč. Brodil se ven ze svatyně. Voda už mu sahala po pás.

Muflon venku znuděně přecházel sem a tam. Přemýšlel nad dalšími plány, co je asi čeká v Aktaru a jak to udělají s tou hromadou sraček Mursugou. Na krku se mu houpal amulet od Vilejše. Ten mu jej věnoval se slovy, že pro něj už svojí službu vykonal, a že stejně nemá nikoho jiného komu by jej předal. Teď amulet Muflona upozorňoval klováním do zbroje, že něco není v pořádku. Uvědomil si, že ho někdo pozoruje. Ve vchodu do krypty stála banshee. Když viděla, že si jí všiml, rozesmála se svým vysokým kvílícím hlasem.

„Zůstaň kde jsi a nech mě na pokoji, duchu. Teď na tebe nemám náladu.“, osopil se na ní barbar.

„Snažíš se mě zastrašit? Mě? Víš s kým mluvíš ty hloupý, omezený válečníku?“ řekla vysmívacím tónem .

„Ne, jenom tě varuju.“, odsekl barbar.

„Tvá hloupá sekera ti taky nepomůže. Viděla jsem, co s ní umíš, už posledně. Opravdový hrdina.“, řekla opět tím kousavým výsměvným tónem a rozesmála se tak, jak to ženy, co chtějí vytočit muže, umějí.

„A ty? Nejsi niž, než hromada trouchnivějících kostí obalená vyschlou kůží s chromým jazykem, co ševelí a vypouští prázdná slova jako užvaněná bába.“, nenechal se barbar.

„Ale, no tak.“, řekla laškovně, „proč se na mě nepodíváš pořádně.“

V ten okamžik barbar hleděl do těch nejkrásnějších očí, jaké za svůj život viděl. Patřily mladé nádherné elfce s dlouhými světlými vlasy a dokonalou postavou, zvýrazněnou brilantně střiženou róbou. Medovým hlasem pokračovala:

„Vždyť ty už jsi můj, dávno. Pouze jsi to ještě nepochopil. Nebraň se a otevři své srdce,“ s těmi slovy poklekla. Muflonovi se zježily chlupy na krku, jak zažíval rozkoš, kterou mu působila. Na chvíli se ovládl, výtáhl si ze zacuchaného drdolu kouzelnou jehlici a vrazil jí elfce do krku. Ta si jí v klidu vytáhla, zatočila si vlasy a jehlici do nich elegantně zapíchla. Potom pokračovala, kde přestala. Muflon na ní nevěřícně zíral a měl pocit, že u jeho ńohou klečí bohyně. Vzrušení se mu rozlévalo po těle jako jed. Zahodil sekeru, uchopil ženu a serval z ních šat. Potom jí položil a zažal s ní vášnivě obcovat. Ona do něj vzrušením zarývala drápy. Výkřiky vyvrcholení vyplašily ptáky, kteří se zvedly v obrovském hejnu a zakroužily po obloze. Banshee dala Muflonovi zamilovanou hubičku, při čemž mu prokousla ret a řekla:

“Ty budeš navždy můj. Zůstaň tu se mnou.“

„A ty budeš navždy moje, ale zůstat nemohu. Jednou se za tebou vrátím, slibuji.“, odpověděl barbar.

Skupina v podzemí se dostala za tajné dveře, kde znovu narazili na Hlavu. Byla celá, bez známek poškození.

„Tady už vám žádné nebezpečí nehrozí. Nebylo to vzrušující?“

„Náramě,“ hudral kouzelník,“A co odměna?“

„Odměna?“ řekla Hlava překvapeně a pohlédla na krátký meč v jeho rukou.

„ Ach tak. Jistě, chápu. Člověk.“, řekla si napůl pro sebe.

„A co bys si představoval? Zlaté mince, čarovné předměty, drahokami, šperky?

„Od všeho něco, nejlépe“, pousmál se kouzelník.

„Aha. Tak věz, že odměnu jste si již vyzvedli předem. Nebo jsi už zapomněl?“

„Navíc, tví přátelé byli zbaveni zlé kletby, to je ti též málo?“

„Hmm,“ protáhl Adaktalon, „A co ty?“, snažil se odvést hovor jinam.

„Já? Mě nemůžeš nijak pomoci“, řekla Hlava.

„Ale mohl bys mě vzít s sebou. Když to uděláš, jednou ti zachráním život.“

„Budeš zticha, když ti řeknu?“ chtěl vědět kouzelník.

„Budu mluvit, jen když to bude třeba.“

„Ale budeš se koulet po zemi.“

„Občas.“

„Beru.“

„Ale musíš přísahat, že mě neopustíš dokud nedostojím svému slibu“

„Přísahám“, řekl Adaktalon po chvilce přemýšlení.

Hlava je vyvedla zpět na povrch, kde našli Muflona. Barbar ležel nahý na zádech a slastně se usmíval. Byl pokrytý vlastní zasychající krví, jenž vytekla z viditelných ran na prsou a ústech. Jeho sekera ležela neposkvrněná deset sáhů od něj.

„Na co čumíte. Kdybyste viděli co já. Potkal jsem bohyni.“, řekl barbar zasněně.

„A nejenom potkal, co? Tady se stalo něco víc,“ vyzvídal Sporek.

„Až jindy. Jsem strašně unavený. Nejraději bych si tu zdřímnul, takže radši vypadnem.“

Piráti je zavezli do zapadlé vesnice dva dny od Aktaru, aby nevzbudili pozornost. Cestou kouzelník zkoumal meč, který uzmul v podzemní svatyni a zjistil, že to je neobyčejně brutální zbraň. Zastrčil si ho za opasek v místě, kde nosil srp ogřího šamana. Ten nyní svíral v ruce, pak se na něj zamračil a mrštil jím do vln. Drogon to viděl a smutně sledoval jak srp opisuje oblouk a pak se s neslyšitelným žblunknutím zařízl do hladiny. Naštvaně pohlédl na kouzelníka a odkráčel.

Rozloučili se s piráty a slíbili si, že se určitě ještě někdy setkají. Ve vesnici Adaktalon zkoupil od jednoho krejčího všechny staré hadry co měl a dal mu zlaťák navíc, aby se o svém výnosném obchodu nikomu nezmiňoval. Pomohl své přátele zamaskovat a sám si udělal parádní převlek. Před bránou do Aktaru se přimíchali k nějakým trhovcům a prodejcům dobytka a vklouzli do města. Zamířili rovnou do trpasličí banky. Banka byla zavřená. Po chvíli bušení na dveře se konečně odklopila zamřížovaná špehýrka a za ní se objevili malé očka blízko u sebe.

„Co chcete?“ ozval se trpaslík.

„Chceme se přeptat na jednu věc, kterou jsem si k vám před půl rokem uložil“, řekl Lambér.

Očka pátravě zkoumala skupinu lidí za dveřmi a pak zmizela. Po chvíli se ozvaly zámky dveří.

„Pojďte dovnitř.“

Vedl je do přijímací místnosti, kde seděl bohatě odděný trpaslík s vysokou špičatou čepicí.

Asi chce vypadat vyšší, pomyslel si Marifone a při té myšlence se na trpaslíka mile usmál. Ten se však tvářil přísně až naštvaně.

„Víte, že naše banka byla před pěti dny vyloupena?“ začal téměř vyslýchacím tónem.

„Tak je to přeci pravda,“ vzdechl Lambér, „A co naše věc?“ dodal rychle.

„Potřebuji slyšet heslo“, řekl nekompromisně trpaslík.

Lambér mu ho sdělil načež se trpaslík zamračil ještě víc.

„Máme to. V našem hlavním trezoru, který naštěstí zůstal nepoškozen. Banditi si odnesli jinou věc. Velmi podobnou té vaší.“, svraštěné obočí se upřelo na Lambéra.

„Nejpozději do tří dnů si tu vaši věc odnesete.“

„Ale, naše dohoda...,“ začal Lambér.

„Podmínky dohody byly naplněny“, utnul ho bankéř.

„Ta zněla, že kdokoli se přijde na tu věc zeptat a řekne správně heslo, tomu bude bez otázek vydána. Nechceme tu věc tady.“ řekl rázně.

„To je příliš brzy.“, škrábal se Lambér ve vousech,“Hry v aréně vypuknout až za půl roku.“

„Jsme ochotni prodloužit úschovu na půl roku za pět tisíc zlatých v místní měně.“ řekl bankéř jako by nabízel odpolední koláčky.

Adaktalonovi začala v hlavě vařit krev.

„Tak vida. Oni jsou dokonce ochotni. Něco ti povím. Tohle smrdí zatraceným podvodem.“ vykřikl rozhořčeně.

„Sedm tisíc,“ řekl trpaslík a zazvonil na zvoneček na svém stole. Zpoza dveří za ním okamžitě naklusali tři pozuby ozbrojení válečníci.

„Tady nebudu už ani vteřinu. Z těhle vydřiduchů se mi obrací žaludek.“ štěkl kouzelník a plivl na zem.

Muflon už ho za loket táhnul pryč.

„Musíme se rozmyslet, ale do tří dnů se určitě uvidíme“, řekl Lambér bankéři a vyšel z místnosti za svými druhy.