19. hra

Lambera probudil tichý nářek. Bard seděl s hlavou v dlaních a oplakával Sporka. Chvíli drmolil cosi o nekonečné beznaději, než si válečníka všiml. V očích mu zaplál plamýnek nenávisti.

„Stejně je to všechno tvoje vina. Kdybys to pořád netahal s sebou, Sporek tu mohl být!“ obořil se na něj a oči se mu divně leskly.

Lambera jeho slova zasáhla tvrdě. Jeho srdce už takhle pukalo žalem. Bylo mu zle z myšlenky, že zklamal svůj národ, že nedokázal ochránit nejcenější věc jakou kdo z nich držel v ruce. Bůh ji dokázal ukrýt před svými nepřáteli, aby jí Lamber našel a nechal si sebrat. Byl by radši, kdyby ho ten drak rovnou sežral, než tohle.

Bard náhle vstal a začal nervózně přecházet po tábořišti.

„Musím vás opustit. Musím pryč. Pryč od tohoto všeho! Je to šílené. Celej tenhle podnik. Naprostá šílenost!“, vykřikoval nahlas, až se začali budit Borkoš s Elohymem.

„To, co potřebuješ, má u sebe Muflon nebo Drogon.“, odtušil Lamber a žasl nad Marifonovou náhlou proměnou.

„Pokud teď odejdeš, možná na tvoji mrtvolu ještě narazíme, až se budem vracet do města.“, dodal suše.

Bard se zarazil. Nahlas zvažoval své šance.

„Muflon? Dal by mi spíš pár facek než pořádnej hlt. Drogon? Je příliš skoupý pokud jde o jeho fajnovou kořalku. Ale když nabídnu dobrou cenu, možná ho zlomím na celý soudek?!“

Náhle se mu zrak vyjasnil a začal Lambera burcovat, ať se s ním okamžitě vydá dohonit předvoj. Tak si posbírali věci a zanechali Borkoše a Elohyma v táboře.

Marifone za Drogonovu kořalku nakonec nabízel neuvěřitelných 300 elfských zlatých! Ale kněz ho přesto odbyl slovy, že mu dá pouze napít a to až ve chvíli, kdy to bard bude skutečně potřebovat. A taky, že je to pro něj tuze potřebná věc, když musí léčit, a proto by mu ji nemohl vydat i kdyby sám chtěl, poněvadž by stavil zájmy jednotlivce nad zájmy většiny a to by prý nebylo správné.

Lamber pobaveně sledoval Marifonovu marnou snahu – samozřejmě za Muflonem bard s prosíkem nepřišel – když mu v hlavě káravě promluvil drsný nelidský hlas.

„Lambere Onhute, nechal ses obrat o věc, mojí věc, jenž nutně potřebuji.“

Lamber se zmateně rozhlížel. Byl to skutečně ON a nebo se mi jen někdo vysmívá?

„Přestaň vzdychat a získej tu věc pro mě zpět.“

Ale jak, ani nevím kam s tím ten dračí jezdec odletěl, navíc jsou tak mocní, že toto je pro smrtelníka příliž těžký úkol. A kdo vůbec jsi? - Bezmoc a tón s jakým k Lamberovi kdosi promlouval ho začínal rozčilovat.

Bůh ho náhle uchopil pod krkem neviditelnou silou, zvedl ho do vzduchu a silně přitiskl na nejbližší strom.

Ostatní sebou trhli a zaslechli slova, která přicházela ke kroutícímu se válečníkovi odněkud z astrálu.

„Teď mě dobře poslouchej. Schyluje se k veliké válce mezi lidmi, krvavé válce a ani tvůj národ nebude ušetřen. Dračí jezdci se vrátí. A budou mít s sebou to co potřebuji. Nyní, tě čeká úkol získat další část mého artefaktu. Pokud mě znovu zklameš, vezmu si tvoji duši, tomu věř.“

Lambér s heknutím dopadl na zem jak sevření náhle povolilo. Kouzelník mu řekl, že zde cítil velice mocnou magii, která snad přicházelo z jiného světa. Lamber byl naprosto ohromen. Pokud si pamatoval dobře slova jejich velekněze, Varja se nespojil s nikým z jejich národa přes 200 let. Nemohl tomu uvěřit. Přesto, že mu od mala vtloukali do hlavy, že Varja je jediný bůh, který stojí při nich, a který je ochrání, jeho víra v boha nestála na silných základech. Mladá generace Tarbegů začínala považovat Varju za něco, co navždy opustilo jejich svět. Ba víc, jeho zmizení považovali za zradu, neboť jejich národ neudělal nic, čím by si zasloužili zatracení. Ano, Lamber byl vybrán, aby se vydal za bohem, zjistit pravdu, najít indicie, které by rozptýlili černé myšlenky o zradě, o tom, že je bůh nechal dobrovolně ve štychu. Ale nikomu neprozradil, že tím rovněž sledoval osobní cíle – chtěl vidět svět – lepší svět, než ten co znal, odpoutat se od hrůz, které doma zažíval, a zakusit jak chutná svoboda, chtěl si sám zvolit svůj osud.

Nezačala nakonec zrada pučet v jeho srdci? Nesnažil se jen zbaběle utéci, v alibistické víře, že boha nikdy nenajde, a že se bude moci toulat, kamkoli se mu zlíbí?

Teď si přál, aby tu byl Varjův kněz. Aby posílil jeho víru a mohl se vyzpovídat, ze svých rouhačských myšlenek. Namísto toho k němu přistoupil Drogon a uštědřil mu několik posměšných poznámek na téma jeho víry v boha a spravedlivém trestu.

„Bohové, myslel jsem, že tě rozmáčkne jak červa“, zahuhlal Paryba.

„Jěště mě bude chvíli potřebovat, myslím“, řekl Lamber opatrně, „Nakonec, kde by byli bozi bez smrtelníků“.

Vyrazili dál směrem k elfskému hradu, jehož věže vystupovaly z pralesa na protější straně údolí. Před vchodem byla vztyčena stéla, ze které kouzelník přeložil část legendy o elfském králi, který vyzval boha Gudru na souboj. Avatar boha s ním prý válčil dva měsíce, než se králi podařilo Gudru přemoci. Prý mu zasadil ránu, která se bohovi nikdy nezahojí. Gudra při tom přísahal smrt všem elfům. Vstup do hradu ještě zdramatizoval Lamber, neboť (podle Adaktalona) nebyl schopen se naučit říct po elfsky - „Jsem přítel Elfů“. Lamber nechápal proč tomu kouzelník přikládá takovou důležitost, ale jelikož mu bránil vstoupit do hradu, musel nakonec požádat Hlavu, aby ho to naučila. Slíbil jí, že jí ponese dál pokud toho Adaktalon nebude schopen. Na oplátku jí musel nechat nasát jeho krev. Hlava se mlsně olízla a jazykem se přisála na Lamberovo předloktí. Zdá se, že Hlava díky tomu o něm získala všechny možné informace a hned válečníka ztrapnila, vyprávěním historek z jeho dětství. Lamber oponoval, že starší kluci ho neměli rádi, protože je míšenec, ale Hlava ho rychle utla tím, že už se zase začíná vymlouvat. Najednou se nad hrad přihnal černý mrak. Marifone dostal hlt kořky a rychle vstoupili dovnitř. Vypadalo to, jako by hrad zamrzl v čase. Scéna v hlavním sále působila tak, že ho někdo narychlo opustil tepre nedávno. Drogon začal se svým rituálem, aby se podíval, co se tu odehrálo v minulosti. Ostatní ho obestoupili s tasenými zbraněmi. Když se kněz dostal do transu, černý mrak zvenku prostoupil okny do sálu a začal výřit kolem formace dobrodruhů. Drogon nahlas popisuje své vidění:

„Na trůně sedí elfský král a vedle něj stojí princ. Před ním pokleká elf s doprovodem. Král obřadně předává elfovi meč. Ten jej uchopil a probodl krále. Jeho družina se proměnila na čtyřruké démony. Princ se vrhá na démona a ve vchvíli, kdy jej probodne oba zmizí. Elf bere králi korunu a otáčí se, a...je to Saltodin.“

Z černého mraku začínají vystupovat desítky elfských duchů. Do jednoho válečníci, v plné zbroji a připravenými zbraněmi. Kouzelník vyjednává a řekne duchům, že jejich cílem je dostat Saltodina. Duchové nevěří a žádají důkaz. Adaktalon vytahuje Hlavu z vaku a mezi duchy to vyvolá veliké překvapení. Na okamžik s Hlavou telepaticky hovoří a potom jeden duch předstoupí a pátrá v Adaktalonově mysli, aby se ujistil, že mluvil pravdu. Lamber duchovi řekne, že vědí, kde se nachází srdce elfského čaroděje, a že jej měli téměř nadosah. Duch mu odpoví, že pro něj se v hradu nalézá věc, pro kterou nejspíš přišel. Když Lambér kývne a řekne, že je připraven, duch ho teleportuje do podzemí hradu. Adaktalon si nasadil elfskou královskou korunu a snaží se duchy přinutit, aby prozradili kam Lambera poslali. Ti se mu vysmáli, protože nošení koruny mu nepropůjčuje žádné výsady krále, kterému by podléhali. Po chvilce nalehání všech přeci jen prozradí, že ho najdou v podzemí pod věží.

„Lambere, příteli, vydrž. Už běžíme“, zařval Muflon, když doběhli k veži na nádvoří. Dveře byli zamčené. Drogon rychle vytáhl jednorožčí roh a přiložil ho na barbara.

„Vidíš támhle to okno nahoře, Muflone? Tak tam vyskoč a běž dovnitř!“, nakázal mu kněz.

Muflon na chvíli znejistěl. Sice tohle trénoval, ale okno bylo dost vysoko. Rozeběh. Odraz. A už proskakoval výplní okna, až ostatní zírali, jak se mu to povedlo. Barbar skákal dál, dolů ze schodů a po cestě do podzemí nadělal škody jako velká voda. Mezitím se Adaktalon snažil marně otevřít dveře po zlodějsku. Pomohl až kněz, který kouzlem posílil Marifona a Parybu, a ti společně vyrazili dveře silou.

Mezitím Lamber zažíhá v podzemí pochodeň a prohlíží si částečně osvětlenou rozlehlou místnost se sloupy. Ze tmy proti němu vyrazí čtyřruký démon duch. Začíná boj na život a na smrt. Varjovo kopí proti čtyřem krátkým zahnutým mečům. Mrštný Lamber v kyrysu odolával většině duchovým výpadům a postupně srovnával skóre. Bušili do sebe a síly ubývali. Duch dvojitým zásahem získal navrh. Z Lambera crčela krev. V tom se někde za nimi rozletěli dveře a objevil se Muflon. Když uviděl scénu před sebou, křikl na Lambera povzbudivá slova neohroženého válečníka. Lamber ještě nechtěl umřít, sebral sily, které vložil do jediného útoku a přesnou ranou poslal démona k zemi. V tom se proměnil v elfa a natáhl k Lamberovi ruku. Ten mu ji stiskl a elf mu do ní vložil přívěšek se zelenou kapkou. Potom ukázal na jedny dveře a skonal. Během chvilky se rozložil v prach i se zbraněmi. Kouzelník obhlížel označené dveře, ale na nic nepřišel. Pro Lambera měl jedinou radu, aby přívěšek o dveře rozbil. Tomu se tahle myšlenka příliš nezamlouvala a tak raději dveře prozkoumal sám. U prahu našel důlek padnoucí přesně na kapku na přívěšku. Jednou rukou ho tam dal a druhou vzal za kliku a otevřel dveře. V momentě spustila magická past, která sjela zezhora jako gilotina v podobě poloprůhledného zrcadla a zablokovala vchod. Po dalším úderu srdce, stěna vybuchla a ostré štěpiny se zabodávaly do všeho a do každého, kdo neuskočil stranou. Jen stojícího Adaktalona s korunou na hlavě, záhadně neškrábl jediný střep. Místnost uvnitř byla úplně obyčejná. Vlhké stěny z hrubě tesaného kamene nevydávaly žádné svědectví, že by zde mělo být uloženo něco cenného. Marifone začal hrát na elfskou flétnu a voda prosakující do podzemí se k němu začala stahovat a ve vzduchu před ním vytvářela bizarní tvary. Bard jí nechal téci po stěnách a ostatní si všimli, že na jednom místě voda na chvíli zmizí a objeví se zas o kus dál. Byla tam nějaká deska a za ní prostor. Adaktalon kousek dál našel skryté tlačítko, které se po zmáčknutí rozdělilo na více dílů, jenž se rozjížděli do stran a upotávali veškeré kouzelníkovo soustředení, jak se je snažil udržet pohromadě. Deska zajela do stropu a odhalila výduť, kde leželi dva na chlup stejné části Varjova artefaktu. Kouzelník byl zaneprázdněn a tak se Lamber musel spolehnout na svojí obnovenou víru. Píchl se kopím do dlaně a v duchu se modlil, aby bůh vedl jeho ruku, jinak mu nemůže pomoci. Vybral si ten napravo, ale nešel sebrat, držel tam jak přibitý. Adaktalon se prohodil s Marifonem a zjistil, že se ve výklenku nalézají dva kamínky, a že Lamber musí jeden z nich vzít. Ten nesprávný prý zřejmě spustí past a místnost se zatopí. Jakmile to dořekl, ozval se skřípavý zvuk a vchod se začal uzavírat, zezhora sjíždějícím kamenným kvádrem. Lamber všechny poslal pryč, zvedl šedý kamínek a artefakt se pustil zdi. Rybičkou proskočil pod padacím portálem. Vstal a prohlížel si místnost přes část artefaktu, aby se přesvědčil, že vybral správně. Na jednom ze sloupů uviděl pověšenou jasně zářící podkovu a na protější zdi nějakou tajnou schránku ve zdi. Zdá se, že tato část artefaktu umožňuje pravdivé vidění. Sebral podkovu, ale než ostatní stihli obhlédnout schránku, místnost se naplnila elfskými duchy, kteří je vytlačovali na schody. Adaktalon ve věži sebral pár knih, které později identifikuje jako knihu příběhů a básní a knihu historických zápisů z obchodních záležitostí elfských rodů. Podkova se zdá být velice mocným magickým předmětem, s její pomocí se prý dá procházet mezi světy. Hrad se začíná bortit. Jako by čas, který se zde zastavil, byl náhle osvobozen a jeho zuby se zakously do kamene, ve snaze dohonit staletí nečinnosti. Družina místo rychle opuští a vydává se směrem do hor. Po třech dnech naráží na hraniční kámen a vstoupí na území obrů. Před nimy se k nebi tyčí vysoké hory. Stoupají po úbočí na návětrné straně a prales nechávají za sebou. Když bard pohlédne zpět na údolí, zdá se mu, že krajina pod ním utváří tvar kapky a viditelné body zájmu se mu zdají až příliš propracovaně rozmístěné, jako by to celé vypadalo jako nějaká značka. Adaktalon nasál vlhký vzduch, až měl pocit jako by ho v nose štípala mořská sůl. Zahleděl se do dáli, ale žádné moře odsud neviděl.

Skupinka stoupá výš do horského sedla a proti nim se valí oblaka mlhy. Na chvíli se zastavují, aby se dohodli na bojové taktice proti obrům.