20. hra

Za zády necháváme prales a před námi se tyčí majestátné hory, jež obklopuje mlha podobající se mléku. Když se ohlédneme ještě zpět k pralesu, teprve teď si všimneme jezera ve tvaru kapky, kterou se vine cestička, kudy utekl avatar Gudra.

Prohlížíme si Kradonské hory, tak se mlžné hory jmenují, když jsme si všimli v dáli člověka. Blíží se k nám. Plni nedůvěry si ho prohlížíme a sám se nám představí. Jmenuje se Rákos a diví se, co tu děláme. Nakonec nás odvede na bezpečnější místo, protože tu prý jsou mlžní obři. Chvíli s ním rozmlouváme, když uslyšíme zatroubení. Zvuk řezal do uší, když za skálou se objevil obr. Asi o nás věděl, protože na nic nečekal a ihned popadl kus skály a mrštil jí po nás. Paryba nestihl uskočit a obrovský kámen ho trefil do ramene, až udělal výkrut a odletěl kus zpět. Trochu otřesený však vstává a s křikem se vrhá s ostatními na obra.

První zasahuji já, ale to obra ještě rozdráždilo a na oplátku se po mně ohnal obrovským kyjem. Byla to strašlivá rána, v hlavě mi zvonilo a odlétl jsem mocný kus od družiny. Pak už nevím nic, vše mi poté museli dovyprávět. Zůstal jsem tam ležet bez známky života. Ostatní nečekali a vrhli se na obra. Muflon s Lamberem do něj sekali bez únavy, až řinčení zbraní bylo slyšet široko daleko. Když se přidal Rákos, za chvíli obr padl k zemi, i když ještě pár ran kyjem rozdal. Druzi si nestačili ani spočítat rány a sotva se nadechnout, už se objevili další dva. Drogon se nepochopitelně rozběhl k mrtvému obru, aby si zřejmě nabral trochu krve, když ho k zemi poslal kámen velký, jak lidská hlava. Druhý obr se s rozběhem a roztočeným kyjem vrhl na Muflona. To, co tam válečník schytal, by prý jiného na místě zabilo. Muflon se však zvedl a bylo na něm vidět, že ho popadl bojový amok. Na místě hrabal nohama, jak mu prokluzovalo kamení pod obuví, až se rozběhl a v běhu mu oplatil prudkostí, která by byla skálu ve dví rozlomila. Všichni na ten výjev zírali. Tohle se málokdy vidí, tohle pouze slýchávali od starců vyprávějící legendy o statných hrdinech bojující s draky.

Obr klesl a z posledních sil však ještě dorazil Muflona, ale život mu vyhasl.

Druhý se vrhl na Parybu, kterého uzemnil svým mocným kyjem. Další ránu však nestačil, protože rozzuřený Lamber ho těžce zranil mečem do boku. Obr se dal raději na útěk a válečník mu ještě na rozloučenou pěknou ranou otevřel stehno až obr zařval bolestí.

Mezitím, co mě Drogon probíral životu a léčil ostatní z nejtěžších ran, zkušený Rákos ohledal mrtvé obry. Našel několik velkých rubínů a obří čelenku s rubíny po obvodu .

I když ještě vidím dvojité výjevy, povzbuzuji ostatní oslavnými písněmi, ale vkradl se do mě chlad. Dožaduji se tedy dvojitých loků na zahřátí, ale ty stačily na kratinkou chvíli. S hlavou plnou písní a legend a vždy přítomné chuti po alkoholu, jsem na teplé oblečení nepomyslel.

Zkoušel jsem přemluvit ostatní, abychom se vydali zpět, ale ti tvrdohlavě jednomyslně můj návrh zamítli. Klepající se jsem se snažil alespoň je svést z cesty zpět k pralesu, ale Lamber můj úmysl pochopil a vedl ostatní dál do hor. Nadával jsem a lokal doušky přidělené kořky, když tu mě něco zaujalo. Vdáli jsem viděl něco lesklého a když se mi zrak vrátil do jednoty, uviděl jsem v dáli lesklou věž. Možná zvědavost mi polkla další nadávky a kletby. Spíše příjemně hřejivý pocit v žaludku a mírná opojná závrať mě udělala krotkým, už mi tak chlad nevadil.

Ani nevím za jak dlouho, sám bych to pouze na doušky spočítal, jsme se ocitli před třpytivou věží, kde stál elf a spustil na mě staroelfštinou. Musel ještě několikrát opakovat svou otázku, než jsem pochopil na co se ptá. Co prý tady pohledáváme a jakým darem chceme platit za pohostinství. Myslí zakalenou lahodně hřejivou tekutinou jsem nedokázal odpovědět, tak jsem tam na něj tak civěl. Až najednou Lamber a pak i Muflon perfektní elfštinou prohlásí. „Jsem přítel elfů“ „Nu Quendindil“ Já vožralej blbec, taky mě to mohlo napadnout. Elf se tedy otočil na Lambera s Muflonem a elsky se jich dál vyptával. Oni však přiblble na něj, že jsou přátelé elfů…..ano jsem….„Nu Quendindil“ Ten obrátí oči v sloup a zkouší to zase na mě trpělivě, jak s dítětem, i když už s lehkým odporem.

Zamumlám teda taky Nju Quendindilil…Nu Qvandliliiam….kvadryllilion….fuj až napočtvrté se mi to podařilo. „Nu Quendindil!“ Až jsem to na něj zařval a významně pokynul hlavou na Rákose, který strážci vydal obří čelenku.

Vpustil nás do věže, kde nás přivedli před Jina a jeho paní. No opravdu, jako ten z láhve, jenže tenhle byl o dost vykrmenější. Za to paní Jinová! Nikdy jsem neviděl krásnější bytost. Křivky ladné, jak říčka vinoucí se mechem tráv, obličejík malovaný nejkrásnějšími barvami, oči jak dvě tůňky mezi skalami třpytící se měsíčními odlesky, nosík sedící mezi nimi, ústa jemná s krásně ohrnutými hrankami, úsměv, který dech bral a hlas, jak cinkání tisíce zvonečků na louce rozkvetlé. Tu jsem hlasitě vzdech a nebyl jsem sám. To Paryba, stejně jako já jí hleděl do hlubokých očí, pouze později jeho popis se s mým zdatně rozcházel. „Ty vole to je uplně největší k…., tu bych o….. jako tu nekrásnější č…. … no, dál to ani nechci slyšet, natož psát.

Přivedli nás k hostině, která by neurazila žádného královského smrtelníka. Jídlo, pití, nač jsme si vzpomněli, všechno to tam bylo.

Chvíli jsem na ní ještě hleděl, když jsem si uvědomil, že k nám hovoří Jin.

„Povězte mi, co jste zažili.“ Já ihned múzou políbený, hledící na ženskou dokonalost, jsem zabásnil.

„Jdeme přes hory mlžné a jejich pás,

Přes obry, kteří překvapili nás.

Sťali jsme je, ale krví platící,

K tvým nohám, má paní, ehm a můj pane, skládáme naši trofej mající.“

Měl jsem oči jen pro bohyni, co tam proti mně seděla a nevšiml jsem si, že Muflon po mé básni zrudnul vztekem. Později mi políček dal a dlouho se na mě hněval, že jsem ho v mé básni nezmínil.

Jin se na nás chvíli kouká, na mě s Parybou spíše pobaveně a zeptá se. „Oč jste mě přišli požádat?“ Lamber lehce zmámený hostinou však hned odpoví, jak prý může nejlépe pomoci Varjovi, svému bohu. Jin na to: „To je ošemetná záležitost.“ Lamber troufale naléhal „Slíbil jsi pomoc“. Jin se zamračil a náhle se zvedl příval magie proti nám, až námi začal smýkat.

Tenhle válečník z daleka očividně společenské chování postrádal a v přítomnosti božských bytostí mu pokora chyběla. Stěny kolem nás se rozplynuly a my visely nad Kradónskými horami v podivném magií protkaném mraku. Vítr kolem nás skučel ve všech tóninách a šlehal nás do tváří. Země pod námi se rozeběhla tryskem a žhavý kotouč začal rychle zapadat. Neslo nás to na sever. Slunce pobíhalo po obloze jak splašený býk. Vycházelo a zapadalo, takže bylo chvíli světlo a pak zase tma. Zem pod námi ubýhala tak rychle, že nešlo nic rozeznat, dokud se před námi nezvedly vysoké hory severu. Zastavili jsem nad tmavou propastí a začali klesat na dno. Tam v záři magického mraku jsme spatřili boha, který měl tři tváře a čtyři ruce. Byl připíchnutý k zemi obrovským kopím, neschopen pohybu, jen jeho hlava s tvářemi se otáčela dokola na mohutném krku. Když spatřila Lambera, zastavila se a začala k němu promlouvat jazykem, kterému jsem nerozumněl. Když k němu mluvila další tvář zdálo se, že jím opovrhuje, vysmála se mu a pak si odplivla. Po chvilí jsme začali zase stoupat a vrátili se stejně rychle zpět do Jinovi věže. Seděli jsme jako přimražení, ohromeni mocí jakou tato bytost vyjevila. Chvíli si nás prohlížel a pak promluvil „Doufám, že jse spokojeni“. Ale bylo vidět, že na naší spokojenosti mu pramálo záleží.

Ještě pak sám k Muflonovi promluvil. „Drž se svých přátel a vyhraješ.“

Nakonec to nevydržím a pronesu smělou žádost. „Můžeš mi prosím zazpívat nějakou božskou píseň?“

Jin klidně odpoví, ač troufalá to jistě byla otázka, že náš dar byl už vyčerpán, ale neurazí se a dá nám jí nechat pocítit na vlastní kůži. Začal zpívat beze slov, jen naše smysly je vnímaly. Zprvu klidně, později s razancí, až námi střídavě horkost a chlad cloumal. Chlad nakonec zůstal. Už jsme nebyli v teple hostiny. Objevili jsme se zpět u mrtvol obrů. Tu mě ostatní začali spílat, že jsem Jina naštval a každý nějakou tou urážkou mě nešetřil. Mně to však nevadilo. Já měl v mysli pouze jediné. Smysl malinkého kousku božské písně jsem pochopil a to byl ten největší dar, který mi Jin mohl dát.