22. hra

“Osle tupej!”

Muflon se zarazil, jak se k němu přiřítil o dvě hlavy menší nasupený válečník a začal ho plísnit.

“Co tě zase popudilo, Lambére?”

“Nedodržel jsi domluvenou formaci. Už tě zase omrzel tlukot srdce ve tvé hrudi? Nemám nic proti tomu, když se chceš nechat zabít, ale vadí mi, když kvůli tomu ohrožuješ životy nás ostatních.”

“Nevidíš? Utíkají. A já žiju. Jsi příliš přecitlivělí, Lambi. Měl bys mi poděkovat a neječet na mě jako ženská.”

“Zatraceně, porazili jsme je hlavně proto, že se tu nečekaně objevil ten cizinec a jeho puma.”

“Toho jsem si v boji ani nevšiml. Posral ses strachy, viď?”, barbar vycenil zuby v širokém úsměvu.

Lambér zalitoval, že se s ním vůbec pouštěl do řeči, a tak jen mávl rukou.

Ješita umíněnej. Ten cizinec mu nejspíš zachránil kůži. Od brány jsem to moc dobře viděl, brblal si Lambér pod vousy cestou pryč.

Byl to tuhý boj, hobgoblini je překvapili, ale naštěstí nikoho neztratili. Drogon měl ten večer plné ruce práce a v ruce se mu občas mihnul kokatrisí pařát, který používal, když léčil magií.

Cizinec se jmenoval Sircherez a s ním chodila Chavez, ochočená puma. Vyprávěl jim, že pochází z jihu a větší část života prožil na moři jako lodník. Předtím žil spokojeně v jedné vesnici na jihu, dokud nepřiletěli dračí jezdci. Všechny pobili, aby se zmocnili prastarého artefaktu, nejcennějšího pokladu vesnice. Nedokázal svůj lid ochránit a tak přísahal pomstu dračím jezdcům a vyrazil do světa, aby je nalezl. Lamber zjistil, že vlastně mají podobný osud a tím si cizinec získal jeho sympatie. Na oplátku vyprávěli oni jemu o jejich setkaní s dračími jezdci a kde se přibližně vyskytují. Muflon mu prozradil jak se dostane k trpaslíkům a dal mu trpasličí dýku a informace, které mu zaručí, aby jej trpaslíci přijali. Dali si slib, že se tam do zimy setkají a vyrazí proti dračím jezdcům společně. Zmoženi únavou a kořalkou spali tvrdě a komu se ten večer zdál sen, snil o pokladech, které na ně čekali v hydřím doupěti.

Ráno je konečně čekala ta příjemnější část úkolu. V čele s Adaktalonem vyrazili do rozpadlého elfského hradu. Vzuch byl těžký smradem, který štípal v očích a stahoval hrdla, jak se přibližovali k hydřímu brlohu, plného výkalů, kostí a hnijícího masa ze zbytků zvířat. Na zemi se svíjeli jako prst tlustý červi a vzduchem poletovala oblaka hmyzu. Adaktalon úplně zbělal a obrátil svůj žaludek přímo před stojícího Lambera, pak vrávoravým krokem uprchl ven na vzduch.

„S ním už asi počítat nemůžeme“, huhlal Lamber, jak si tiskl na obličej kus látky.

„Kurva co teď. Snad si nemyslí, že to tady budem prolejzat píď po pídi a pak mu všechny ty věci přinesem k nohám?!“

Hlava se začala smát a pobízela Muflona, ať se do toho pustí. Po chvíli nadávání se do toho s Lamberem pustili. Co našli házeli za sebe, což se nelíbilo okounějícímu Parybovi a tak odešel. Venku narazil na Drogona, který ho přesvědčil, aby vysekal hydře srdce, protože se chtěl ujistit, že je mrtvé. Když srdce vyndali, s údivem zjistili, že ještě bije. Drogon ho rituálně obětoval a srdce se zastavilo, pak ho rozsekali a spálili. Muflon s Lamberem byli naštvaný, protože jedinou pořádnou věc, kterou po vynaložené námaze našli, byl kovový štít s elfský královským znakem. Náladu jim trochu vylepšil Marifone, který s pomocí elfské flétny a pramýnku vody vyvěrajícího v zachovalé kašně, dopřál válečníkům jakous takous koupel.

Na druhý den se lépe připravili. Lamber dal barbarovi jeho starý štít, aby mohl sračky lépe bagrovat a Paryba svým tesařským uměním vyrobil hrábím podobný nástroj. Úspěch se dostavil. Ten den našli magickou elfskou dýku, prsten, růži umě vyřezanou z jednoho kusu krystalu a podivné kamenné vejce v dřevěné klícce s ostnami. Elohym jim ten večer pověděl o tajném podzemí, které by se v hradu mělo nalézat.

„A to nám říkáš teď, co se tu dva dny hrabeme v těch sračkách!?“ zavrčel Muflon.

Elf jenom pokrčil rameny, „Taky jsem to nemusel říkat vůbec.“

Další den skutečně našli v doupěti poklop do podzemí a Muflon ho přes obtíže nakonec otevřel. Vyvalil se hrozný smrad, až jim zaslzely oči a bylo slyšet žblunkání, jak dolů tekl sliz z rozložených tkání smíchaný s výkaly. Kněz očaroval Muflonovi dýku světlem a pak spustil dolů lano, které jistili s Parybou. Elf si sundal šaty a začal slézat po laně dolů. Adaktalon vyzval Hlavu, aby šla s Muflonem. Když barbar procházel kolem Lambera, zachytil jeho mrknutí a naklonil se k němu.

„Až se budete vracet, lez jako první. Teď máme šanci nechat ho kam patří.“, šeptl Lamber a pohodil hlavou k poklopu, kde zrovna zmizela elfova hlava. Muflon se usmál a kývl.

“Čekejte. Až zakřičím, táhněte“, řekl barbar a podal řetěz od poklopu Lamberovi.

Hlava levitací následovala barbara do žumpy.

Co vše se dole odehrálo, nejspíš navždy zůstane mezi Muflonem, Elohymem a Hlavou. Nicméně jako první zpátky vylezl zraněný elf, zespod tlačený barbarem. Elf přede všemi nařknul Muflona, že mu dole usiloval o život. Barbar, ovšem oponoval, že má přesně opačný pocit. Hlava se k tomu nevyjadřovala a jen si pohrávala s nějakým prstenem navlíknutým na špičce jazyku.

Další den si mezi sebou rozdělili kořist, včetně Sircherese, který se rovněž přihlásil o svůj díl. V banku navíc byly další věci, které získali z podzemí - elfská dýka, nápěstníky a jakási malá kovová mřížka. Muflon o dýce trvdil, že dole byla mečem, načež se mu Lamber s Parybou začali smát, až jí vzal barbar do ruky a začal s ní před nimi šermovat. Dýka se náhle změnila v dlouhý meč, který sekl Parybu přes prsa, až hekl a sednul si z toho úleku na zadek. Kouzelník ho naštvaně okřikl, ať tu věc okamžitě položí, neboť se přes velký počet kouzelných věcí stále nedostal k jejímu prozkoumání.

Ještě ten den, vyrazil Sircheres se svojí pumou nejkratší cestou k trpaslíkům. Navzdory jeho vždypřítomné fatalistické náladě, vyloudil při loučení na své tváři úsměv. Nejspíš věděl proč. Za opaskem si odnášel dvě kouzelné dýky, měšec zlatých a navíc cenné informace o dračích jezdcích, nemluvě o přislíbené pomoci této zvláštní bandy dobrodruhů.

***********

Vůdce dračích jezdců stál na vyvýšeném stupínku v zadní části rozlehlého skalního dómu a jednou rukou se opíral o masivní trůn sestavený z vybělených dračích kostí. Z místosti za ním k němu doléhala ozvěna hlasů jeho čtyř bratří, kteří se právě dohadovali nad náhlým objevem. Pomalu se otočil a vykročil za nimi. Stáli kolem kruhového kamenného stolu, který byl vytesán z podložní skály, vedle točitého schodiště vedoucího nahoru i dolu. Po vyhlazené kamenné desce přejížděly nazelenalé plameny a v záři nad nimi se dokola formovaly podivné znaky a symboly, které se ihned rozpadaly na tisíce jiskřiček.

„Další část Varjova artefaktu znovu spatřila světlo světa“, hlásil mu nejbližší bratr jakmile uslyšeli jeho kroky.

„Vím. A taky vím, že v tomhle má prsty on sám.“, řekl vůdce.

„Ale jak? Není možné, aby opustil propast. Je připoután.“, oponoval bratr, jemuž se na hrudi matně leskly rudé dračí šupiny.

„Zřejmě nalezl způsob jak promluvit ke svým uctívačům.“, odvětil.

Na to se otočil bratr s duhovými šupinami, „Myslíš toho tarbegského válečníka? Phe, to je směšné! Viděl jsem ho na vlastní oči. Je to kus lidskýho lejna. Tu část Mrtvého oka mi dal skoro dobrovolně.“

„Víš sám dobře, že lidskou rasu není radno podceňovat. Taková jsou slova našeho Otce.

Vymyslel někdo z vás plán, jak získat tuto část artefaktu?“, řekl vůdce a rozhlédl se po ostatních.

„Vyšli znovu mě. Uvidíš, že opět nezklamu,“ žadonil duhový dračí jezdec a v jeho široké tlamě se ve světle zaleskly stovky, jako jehly ostrých zubů.

„Ne. Potřebuji tě jinde, H’Askare.“, zarazil ho velký bratr, „Mám jiný plán. Ti hlupáci pustili na svět Gudrova avatara a my nyní zařídíme, aby se vydal po jejich stopě.

Albidure, tohle bude tvoje práce. Z nás všech k tomu máš nejlepší vlohy. Nabídni mu obchod, pokud odmítne, přesvědči ho silou. Budeš-li muset, použij moc kohokoli z bratrů, ale proveď to rychle,“ řekl vůdce rázně a zahleděl se na stůl. Plameny pohasly a na desce se objevila mapa Bartanského pralesa po níž kráčela malá silueta avatara boha ničitele.

***********

Cesta do Aktaru byla dlouhá a vedla přes území několika hobgobliních kmenů. Když se klanový náčelníci doslechli, že jejich krajem putuje Muflon, jejich obávaný a zároveň uctívaný nepřítel, přicházeli se svým doprovodem, aby ho vyzvali. Doprovod měl nakázáno držet se zpátky, neboť zde se jednalo o čestný souboj. Když vůdce padl, hobgoblini odtáhli do vesnice, aby podali svědectví a pak si ze svého středu vyvolili nového náčelníka. Jen jednou se stalo, že došlo na potyčku mezi hobgobliny a družinou a to, když se několika válečníkům doprovázející svého náčelníka zachtělo elfské trofeje.

Náčelníka to strašně rozlítilo, neboť odpovědnost za porušený slib si bral osobně a zrazená čest ho nutila stáhnout svoji výzvu na souboj. Svůj hněv obrátil i proti družině a vykázal je ze svého území a přísahal, že jestli na ně jěště někdy natrefí, věci budou probíhat úplně jinak.

Putovali dál podél řeky, dokud nezahlédli rybářské bárky. Jednu si najmuli a po řece dopluli až k její deltě u vnitrozemského moře. Konečně narazili na civilizaci a v krčmě rybářské vesnice si mnohokrát připíjeli na úspěch. Místní děvy ihned poznali z koho vypadne nejvíš grošů a shlukly se kolem nadrženého Paryby, který je svým chováním přímo vybízel. Když mu někdo začat šacovat kapsi, chtěl ženu, která mu zrovna cpala do huby tučný prs odstrčit, místo toho ale dostal kudlou do bůčku, až vykvíknul jako prase. Týpek se rychle ztratil a tak Paryba vyslýchal hospodského, který dělal, že o ničem neví. Paryba postrádal rodovou dýku, ale nakonec mu bylo umožněno ji vykoupit za 10 elfských zlatých.

Po dalším týdnu konečne stanuli před branou Aktaru. Velitel stráže v Muflonovi rychle poznal úřadujícího šapmpiona her. Muflon nic nezastíral, naopak, nechal si dohodit vůz s koňmi a při vjezdu do města kolem sebe rozhazoval stříbrňáky jako nějaký velmož, takže je dav lidí na hlavní třídě úplně uvěznil. Všichni provolávali slávu šampionovi a Muflon zářil jako měsíček na hnoji. Z davu se vylopnul žebrák, naklonil se k nim a šeptl:“Já jsem Škvíra od Zombara a vy jste největší pitomci jaký jsem v tomle městě potkal.“

Zamračeně hleděl na vykulenýho Drogona, který ještě svíral plné hrsti mincí, které předtím podával barbarovi.

„Měli jste sem přijít nepozorovaně. A ty, knězi, se můžeš rozloučit se svojí utajenou identitou léčitelského mecenáše. Slezte z toho zatracenýho vozu a pojďte za mnou.“

Vedl je do úzkých uliček chudinské čvrti a v jednom polorozpadlém domě zalezli do podzemního labyrintu stok. Kanálem prošli do sklepení Zombarova domu, kde je přivítal jeho bodyguard Barso. Přivítal je jako přítel a ihned jim sdělil poslední informace. Po vykradení trpasličí banky se kupecké cechy naštvali na Mursugu, což oslabilo jeho moc. Někteří přišly o všechno, důsledkem čehož došlo k přelévání moci a vytvoření nových politických frakcí, takže není úplně jasné, kdo koho teď drží za koule. Každopádně jim dal radu, ať se mají na pozoru, protože někdo bude určitě mít zájem, vidět je na prknech v márnici. Dobrodruzi Barsovi dobře zaplatili, aby si pojistili jeho loajalitu a on jim přislíbil pomoc.

Zombar je ubytoval jak se sluší a patří a neskrýval upřímnou radost, že má Muflona opět pod svojí střechou. Na uvítanou uspořádal noblesní večírek, kam pozval místní autority a zpřátelené obchodníky, kteří neváhali utratit majlant, aby mohli v dražbě zakoupit osobní trofeje Aktarského šampiona. Večírek uvedl Marifone, který přišel na podium jako dívka a začal hrát na kouzelnou flétnu, až přítomným pánům spadla čelist. Dokonce i Muflon žadonil u Adaktalona, aby mu s ní zařídil pár chvil o samotě. Celý sál aplaudoval, když se před dívkou náhle začala tvořit mlha dokud jí celou nezahalila, a když hudba přestala a mlha se náhle rozplynula, tu stál tam bard Marifone, tak jak ho všichni znali a v rukách držel zub mlžného obra, který s poklonou předal správci města. Paryba ten večer našel svojí lásku, která slíbila, že mu porodí syna, když jí dostatečně finačně zaopatří. Muflon s Lamberem popíjeli u baru a nevěnovali nejmenší pozornost vyfintěným panákům, kteří se dožadovali barbarovi pozornosti. Lamber z toho měl špatný pocit. Hlídat příteli záda v boji bylo něco úplně jiného než tady ve městě, kde i klika u dveří jejich pokoje může být natřená prudkým jedem. Záleželo jen na tom, kdo přijde a stiskne jí jako první. Brrr, při takových myšlenkách mu přecházel mráz po zádech.