32. hra

Trpasličí pohostinnosti jsme si užívali skoro čtvrt roku. Dokončili jsme to poslední oslavou, kdy někteří se motali ještě druhý den. Nechvalné prvenství si vysloužil Paryba.

Z tmavého kouta se chrmlání ozývá, to lidská troska tam ve snu pobývá.

Celý nahý, v tváři spokojený výraz, válí se ve svých hovnech, nechutný je to obraz.

On vždy ženu každou pod sebe si bere, i když ta ječí, nehty do obličeje mu reje.

Z dnešní noci historka od úst k uším se potuluje, že Paryba spící a nemohoucí mužskému chtíči teď koluje.

Vyrazili jsme zase na cestu. Partička krtků, jak poznamenal Adaktalon. Nejen na světlo jsme si zvykali, ale i na vodu. Potkali jsme barbara, Gor dar gor svým jménem, hned zabředl do řeči s Muflonem. I přes slovní pošťuchování a nadávky nás přece jen vzal do svého tábořiště. Nezdržíme se ani dva dny a vyrazili jsme dále i s barbarem na sever. Adaktalon si k našemu překvapení vyčaroval kouřovýho koně a jel na něm. Chvíli jsem si myslel, že jsem si více přihnul ze soudku, ale udivené výrazy ostatních mě uklidnili. Já od trpaslíků jsem si nesl o soudek navíc.

Cestou jsme narazili na skřetí stopy jdoucí na východ. Cestou dál se některým zdálo, že se chvěje zem. V noci už jsme si tím byli jisti. Bospouš stín odhadl na výšku obrovskýho stromu. Obři. Ani nedutáme. Oklikou jsme se dostali k rokli, kde uprostřed chyběla skála. Byl to oltář. Muflon s Drogonem se vydali na průzkum. Vrátili se než bys řekl skákavý poník. Možná bych to stihl říct, ale když jsem viděl zase Drogona, nevydechl jsem ani slovo. Drogon se doslova rozpadal, co mu už chybělo, to nesl Muflon celý bledý.

„To ta prašivá skála,“ a podal mu jeho ruku. Adaktalon na nic nečekal a hned ho začal léčit, Drogon nakonec ještě otočil svým prstenem a stál tam zase celý a skoro neporušený…no jako normálně nenormálně.

Ještě poznamenal: „Byly tam tři lebky, lidská, elfí a skřetí.“

„Aha, je to tedy brána,“ odpoví Adakty.

Skálu jsme obešli. Bospouš nás po chvíli zarazil, na kámen ukazujíc, který viditelně tam nepatřil.

„Hraniční kámen obrů,“ špitl.

Bospouš s Rákosem šli napřed. Ušli jen pár kroků.

Za stromem v ruce kyj ogr tam stál,

vida dva človíčky, mlsně si na ně počíhal.

Po jednom se ohnal, až ten překvapením vyjek,

dlouho se neradoval, barbar skokem zamířil mu na pupek.

Muflon mrkající nechal ogra jen jemu,

okamžitě se také vrhnul na jinou obří příšeru.

Dva další ogři obestoupí trpaslíka,

Adakty se sune vzad, tohle není boj pro kouzelníka.

Já posilněn kořkou trpasličí, vidím ogry dva po mně jdoucí,

stál tam však jen jeden, kyjem máchl a rázem já jsem hynoucí.

Trpaslík to vida, stahuje ke mně, svou sekerou mě chrání,

žíla na čele mu naskakuje, je rád, že se sám před ogry ubrání .

Sparky už hledí smrti do očí, když lukem z metru na ně střílí,

tu rychle přezbrojuje, zkušenosti chybí, ale také útokem míjí.

Rákos celou dobu schovaný nevěří svým očím, vidí obryně zadek k němu natočený,

nechává se nápadem strhnout a svůj meč z ruky do ruky si podá,

obryně je zády, nemůže se na něj vrhnout, Rákos to vida, radostně do zadnice ji bodá.

Muflon září, svého obra skolil. Ani Paryba zpocený ve své zteči nepovolil.

Více již nevím, smolný můj to den, jistě je však jedno, že zbyl tam obr jeden.

Jeden nebo spíše jedna, obryně po nás očima klouže,

Muflon však neváhaje, kozama mrkajíc, silným lanem ji ruce váže.

Chtěl jsem vám povědět příběh také o mně jako o chrabrém, co nedostal na budku

chlast mě opět zklamal, v hlavě mám otazníky, já však zaháním je ze svého soudku.

Tato píseň však není tklivou, byť se to někomu může zdát,

ostatní však svou čest ubránili, je mou pýchou po boku jim stát.

Oslavujme Muflona šampiona všech šampionů, nejen on je však hrdina,

Paryba, Bersek, Gordargor další padlí obři jsou také jejich vina.

Napijme se na jejich slávu, ať do nebe se zdvihá,

pijme dále a dále, eh já bych už neměl, asi se mi zem ze země zvedááá.