33. hra

„Už přicházejí!“, vykřil Rákos a ukazoval prstem na kymácející se vrcholky stromů na zalesněném svahu úzkého údolí.

Země pod nohama běžících obrů duněla. Za okamžik se údolím rozlehly zvuky praskajícího dřeva a valících se kamenů, jak po úbočí sbíhalo pět obrů mávajících dvoumetrovými kyji. Muflon vylezl na spoutanou obryni a ostří své sekery jí opřel o podbradek. Drogon se snažil dostat na nohy rozbitého Parybu, který byl stále v bezvědomí. Adaktalon nebyl nikde k vidění. Obři přiběhli blíž, ale hned se zarazili, když Muflon, rozkročený obryni na prsou, pozvedl sekeru.

„Řekni jim něco, Lambi. Ať je nenapadne na nás útočit“, řekl barbar a nespouštěl z obrů oči.

„Vypadám snad jako nějakej zatracenej tlumočník. Tihle nepochopí ani zblo, co tady řeknu“, lamentoval válečník.

„Tak už něco udělěj, kurva“, zavrčel barbar.

Lambér si vzdychl a trochu nejistě předstoupil před obry. Na obličeji vykouzlil poněkud kyselý úsměv a rozpřáhl prázdné ruce v gestu, kterým se snažil dát najevo, že chce vyjednávat.

Adaktalon stál kousek od nich, ale nikdo o tom neměl nejmenší potuchy. Náramek fungoval dokonale. Cítil jeho moc, ale tušil, že by to mohlo být nakažlivé. Jak už to u takových předmětů bývá. Neznal pohnutky jeho stvořitele, ani k jakým účelům mu náramek sloužil. Klidně to mohl být bůh nebo jeho služebník a část jeho vůle mohla v předmětu stále přetrvávat. I když, nebyla to snad jen obyčejná náhoda, že skončil právě na mém zápěstí?

Jeho moc ale chutnala sladce, a magie měla prastarou příchuť.

Jako by stál v prostoru mezi světy, přikrytý závojem astrálu, kde i zákon času neplatil tak, jako v jejich přítomném světě.

Stokrát lepší, než nějaké ubohé schovávání do stínů.

Zadíval se na scénu před sebou. Byl by se nahlas rozesmál, kdyby si byl jistý, že ho nikdo neuslyší.

Skoro mu bylo Lambéra líto, jak se potil při předvádění žalostné pantomimy, aby tlupa nasraných a hloupě vyhlížejících obrů porozuměla jeho návrhům. Náhle ho upoutala zvláštní věc. Magická aura obklopující kamennou svatyní obrů, v níž přebývala nyní spoutaná kněžka, se zvolna vytrácela. Vykročil. Uvnitř, na podstavci za kamenným oltářem, chyběla málá kulatá věc. Došlo mu, že ji někdo musel vzít a nebylo to tak dávno. Rychle se vrátil a objevil se před svými druhy.

“Kdo z vás to má?”, řekl ostrým hlasem, jak když práskne bič a zamračeným pohledem spočinul na Rákosovi.

“Dejte mi to, hned, ale nenápadně”, otočil se a nastavil za zády ruku.

Ucítil, jak mu do ní někdo vtiskl chladný vejcovitý předmět. Koncentrovaná magie ho polechtala na prstech.

“Co je to?”, šeptl za sebe.

“No, kachní vejce”, protáhl zklamaně Rákos.

Lambér začínal mít problémy, neboť se opět dohadoval s Muflonem, který po něm žádal, aby obrům vysvětlil, že jim obryni předají, až na hranici jejich území. Obři byli nejprve zaskočeni, když se tam znenadání objevil čaroděj, ale teď chtěli využít zmatků v družině a pozvedli kyje.

“Už ani krok nebo tu věc rozmáčknu,” zařval kouzelník na obry a natáhl před sebe ruku s drahokamem velkým jako kachní vejce.

Co? … Kurva. Já toho zmetka roztrhnu.

Adaktalon několikrát divoce zamrkal, když se mu drahokam dostal do zorného pole, ale povedlo se mu zachovat vážnou tvář. Jenom ten kámen odhadoval na dobrých osm tisíc. Ale tenhle byl nabitý magií.

Inu, někdy se pro něj vrátím.

Obři ztuhli a na okamžik se jim v očích zrcadlil úlek. Svěsili ruce a nechápavě se na sebe podívali. Co říkal ten člověk?

Podívali se zpět na čaroděje a začali zlostně štěkat nějaké příkazy. Adaktalon se usmál a hodil diamant největšímu obrovi. Ten se lekl, upustil si kyj na nohu a s úpěním se snažil rukama kámen zachytit, což se mu nepovedlo a vysloužil si tím nadávky a pár pohlavků od svých kumpánů. Nakonec jeden z obrů Adaktalonovi ukázal, že když ještě odevzdají zajatce, dají celé družině čas zmizet do západu slunce. Potom se řízl do ruky a podal ji kouzelníkovi. Ten se řízl také. Když mu obr lehce stiskl ruku, Adaktalon zařval, až mu vytryskly slzičky. Během té doby dorazilo dalších dvanáct obrů a všemu přihlíželi.

Muflon si položil na ramena nemohoucího Sparkyho a poklusem vyrazil za jejich novým průvodcem barbarem jménem Gor-dar-gor. Družina vystoupala soutěskou na hřeben a čtyři obři, kteří ji následovali se zastavili. Jeden obr zvedl ruku a prsty učinil nějaké gesto, které si méně bystří lidé mohli vyložit jako pozdrav. O to bylo větši jejich překvapení, když trpaslík stáhl kalhoty a vystrčil na obry svůj chlupatý zadek. Obrův posunek prve, očividně patřil jemu.

Na vrcholu se jim otevřel výhled na nižší pohoří s černým průsmykem hluboko pod nimy. Za ním se zvedala tundra, která přecházela v zasněžené planiny, táhnoucí se až pod vysoké bílé štíty hor severu. Poblíž napravo jim výhled zakrývala tmavá, špičatá, asi míli vysoká hora, která svým bílím vrškem připomínala dračí zub.

I když Lambér měl jako horal dostatečné zkušenosti, velehory před ním znamenaly skutečnou výzvu. Gor-dar-gor zavelel k urychlenému sestupu do nedalekého kempu pod štítem. Slunce rychle zapadalo a zvedal se ledový vítr. Lambér věděl, že tohle je pro takovouhle skupinu příliš riskantní, ale neřekl nic. Muflon protestoval nahlas, ale většina se rozhodla následovat průvodce.

„Možná bysme se měli mezi sebou uvázat“, navrhnul Lambér.

Gordar nápad uvítal a hodil válečníkovi svůj konec lana. Někteří se přidali. Muflon se uvázal jako poslední a Adaktalon mu pro jistotu půjčil kouzelný prsten umožňující spider climb. Cesta byla náročná a pomalá a obloha rychle tmavla. Drogon vyčaroval světlo a Lamber rozdal každému pochodeň, přesto si nikdo pořádně neviděl pod nohy. Když se barbarský průvodce opět zastavil a nechal k sobě dojít ostatní, aby jim předal další instrukce, náhle mu ujela noha, upadl a skutálel se přes okraj převisu. Lano se napjalo a strhlo s sebou překvapeného Drogona. Lambér chvíli zápolil, ale Paryba, stojící za ním, zabral příliš pozdě a oba se rovněž poroučeli z útesu. Nejrychleji zareagoval malý Berzek, který skočil a popadl lano dřív než mohlo strhnout dalšího v řadě. Trpaslík skřípal zubama a na čele mu nabíhala žíla. Naštěstí za ním zabral Muflon a provaz se zastavil. Visící Lambér se zhoupl a zasekl kotvičku, kterou měl celou dobu, po vzoru jejich horalů, přivázanou u pasu, za skalní výstupek. Přitáhl se a odlehčil závaží, takže si Muflon dokázal přehmátnout a pořádně se zapřít. Rákos vytáhl své lano, zajistil ho za kámen a hodil dolů, kde si ho chytnul Paryba a přelezl na něj. Adaktalon vytáhl lektvar levitace a na provázku ho spouštěl dolů s instrukcemi pro barbara. Když se levitující Gordar konečně objevil nahoře, mohl si Berzek s Muflonem oddychnout. Snadno vytáhli zbylé tři druhy. Trpaslíkovi z rukou visely krvavé cáry kůže. Drogon se ho okamžitě ujal. Bylo důležité, aby Berzek mohl co nejdříve zase držet sekeru.

„Vypadá to, že nebýt toho lana, už bych tu nestál. Takhle to jenom odnesl můj meč“, řekl zlomeným hlasem Gordar.

Muflon se k němu přitočil a podíval se mu do očí.

„Ještě jednou, svojí chybou, ohrozíš tuhle výpravu, Gore, už tě žádné lano nezachrání.“

Barbar tam chvíli stál, jako by přemýšlel nad Muflonovými slovy a pak se rychle prodral dopředu, aby se znovu ujal vedení. Bylo jasné, že do tábora už nedojdou. Gordar hledal, alespoň nějaké místo, kde nebude tolik fučet. Teplota rychle klesala pod bod mrazu. Adaktalon se třásl zimou i přesto, že ho jeho společnící zahřívali z obou stran, když seděli namačkaný v průrvě, jak slepice na hřadu, zabalený v dekách a kožiších.

Po probdělé noci se znovu spustili náročným terénem do spodního tábora. Tam Drogon pro zahřátí uvařil silný odvar z bylin a nalil do něj kvalitní pálenku. Rozdělili si poslední zbytky zásob a dohodli se, že sejdou níž do dalšího tábora, kde se usadí na pár dní, aby si odpočinuli. Předtím ovšem musí ulovit nějaké jídlo. Rákos cestou zahlédl kamzíka, ale ten utekl i s jeho šípem v boku. Naštěstí se do hry vložil kouzelník a magickou střelou zvíře znehybnil dřív, než se stačilo vrhnout do strže. Levitací si pro něj došel a vytáhl ho na římsu, kde stál Gordar, který jen cosi zabručel ve svém barbarském nářečí.

Večer rozdělali v horském táboře oheň. Muflon vykládal, že v tom jeho mrňavým pytli je dřeva ještě na další tři takové ohně, ale Lambér si jen klepal na čelo. Všichni už se těšili na pečínku a Muflon mezitím krájel předkrm - syrová játra. Hodil kus po Sparkym, který nadskočil, jako by si sedl na hřebík a znechuceně se mračil na krvavou slizkou hmotu ve své ruce. Lambér na něj mrknul, s plnou pusou řekl:“Mňam, mňam“, a pak si pohladil břicho. Připitý Marifone vyprsknul smíchy. Potom, když už si někteří spokojeně utírali rukama mastné vousy a Adaktalon obcházel s krystalem soli a dodával masu tu úžasnou chuť, vyvolalo to v Lambérovi staré vzpomínky. Jak seděl u ohně a na špičce svého příšerně zdobeného meče opékal kamzíkovo srdce, v jeho vlhkých očích se zrcadlily plameny.

Připadal si, jako by se vrátil o několik let nazpět. To ten kámen soli, dobře si pamatoval kde k němu přišli. Bylo to na samém začátku. Zahnali toho hobgobliního lovce na útěk a sebrali mu úlovek. To bylo poprvé, co ochutnal syrová játra. Muflon mu vysvětlil, že je to tuze výživná věc. Byli čerstvě uprchlý otroci a trocha výživné věci se zrovna hodila. Tenkrát byli svobodní, mohli jít kam se jim zachtělo. Všechno vypadalo úplně jinak, až do chvíle, kdy Adaktalon, v tom červím doupěti, nalezl část Varjových Mrtvích očí. Tehdy věci nabraly rychlý spád. Od té chvíle už jenom utíkají, jako štvanci.

Ach, otče, jak jsem jen mohl pochybovat o tvé víře. Kde se ve mě vzala ta troufalost. Je to snad dědictví po mé matce? Nikdy se nedovím, jak pohlížela na tvého boha, ale vím, že tebe jediného měla v úctě. Milovala tě nade vše, a přesto jsi svojí lásku věnoval více bohu než jí. Bohu, který nikdy neodpověděl na vaše volání, byť byly vaše modlitby srdceryvnější. Bohu, který již pro novou generaci příliš neznamená, protože na něj staletí sedá prach zapomnění. Ebrestal mi toho řekla hodně o naší historii i o mé matce, možná víc než bys chtěl, abych věděl.

Ale ty, nikdy jsi nepochyboval, že něco dokážu, a když jsem si vybral tuhle cestu, byl jsi první kdo mi dal požehnání. Tolik sis přál, aby tvůj syn byl tím spasitelem, za kterého se modlí všichni starci. Viděl jsem to v tvých očích, když jsem odcházel. Otče, odpusť. Nepochyboval jsi o mě, ale já měl pochybností plnou hlavu.

Ach, otče, odpustíš mi to?

Odpustíš mi někdy?

Náhle ucítil ostré dloubnutí, otočil hlavu přímo do Muflonova šklebícího se obličeje.

„Co děláš, pitomo, podívej se na to, vždyť jsi to srdce úplně spálil.“

Ano, pro boha, já ho spálil.

V táboře zůstali dva dny, během kterých se, díky knězově léčitelským schopnostem, dali do kupy. Lovec Sparky zpracoval kamzičí kůži a věnoval ji málo odolnému Adaktalonovi do výbavy. Za pár dní už stoupali po zmrzlých pláních plných ostrých skalisek, které musely občas překonávat. Bylo krásné slunné letní počasí. Odpoledne v dálce zahlédli osamocenou horu, jejíž vrcholek byl zahalen nepřirozým ostrovem mraků. To musí být domov samotné Hromnice, pomyslel si Lambér.

Rákos v mracích zahlédl kroužící stín a přišlo mu, že toho tvora už někde viděl. Když na okamžik vyletěl z mraků a jeho bílá hlava se zaleskla na slunci, chytil za rukáv Adaktalona a druhou rukou ukázal do mraků.

“Tam. Podívej. To muší bejt ten grifin, jaks mi vo nich nedávno vyprávěl.“

Další den se počasí začalo kazit. Zrovna přelézali masivní skalisko, když se zvedla mlha. Jakoby odnikud se mezi nimi objevili tři Yetiové, ale válečníkům nedalo příliž práce je rychle zahnat na útěk. Po přechodu přes planiny se utábořili v zákrytu vysokého balvanu. Horské sedlo už měli na dohled. Muflon otevřel trpasličí vak a začal z něj tahat stan pro celou družinu. Lambér na to zíral s otevřenou pusou, a nejen on. Než zatloukli první kolík zvedl se prudký vichr a obloha se zamračila přicházející bouří. Seděli v kruhu a zády podpírali vzdorující stěny stanu, jak venku řádil blizard. Naslouchali skučícímu větru a najednou měli pocit, že v něm slyší nějaké cinkání, jako by kolem jejich stanu projížděly spřežení. Muflon položil ruku na zašněrované tkanice vchodových chlopní. V tom okamžiku se z Adaktalonova batohu vykutálela Hlava a řekla tlumeným hlasem: “Ať ani jednoho z vás nenapadne vystrčit nos z toho stanu. Tady, moji milí, přestává všechna legrace. Tam venku číhá smrt.“

Nikdo nebral takové varování na lehkou váhu. Adaktalon vyčaroval přízračného koně a nasadil mu magickou podkovu. I když se musel hodně přikrčit, vyhoupl se na něj. Ostatní vyčkávali v plné pohotovosti, zbraně připravené v rukách.