35. hra

...Lamber s Muflonem se opírali o hraniční kameny říše Ledového boha a těžce oddechovali po náročném výstupu po sněhem zavátém průsmyku. Někde pod nimy slyšeli hlasy ostatních, kteří se ještě po pás lopotily sněhem.

,,Nechápu proč u všech bohů tim mečem nemůžu nic trefit, jako kdyby mi to dělal schválě, jak to, že ta tvoje sekera vždy najde svou potravu Mufe?'' Muflon se zájmem poslouchal hořekujícího Lambéra a po očku sledoval zlatem lesknoucí se meč vysící po jeho boku.

,,Co jsem ti udělal Trojjediný, že mi nedovolíš vybojovat si válečnou slávu, vždyť jenom pro tebe hledám všechny tvé tváře?"

,,Možná, že to je ten problém Lambi, ten tvůj bůh a tenhle ten tvůj pozlacenej kšunt, kterýmu říkáš bastard. Jak sis ho zasloužil, he? Nejspíš ho nosil nějakej pomazenej vyfintěnej panák z města a kdo ví, kam s ním píchal kamaráde, ale příšery to nebyly, to mi věř. Víš co je skutečnej meč severu? Ten si musíš Lambére vybojovat jako bojovník svého rodu, muž proti muži, krev proti krvy. Jen takhle můžeš získat pořádný železo s duší. Říkám ti, zahoď tohle pozlátko a jen co sestoupíme do plání a vítr ze stříbrnýho moře nám bude vát ve vlasech, tak budeš mít dostatek příležitostí si svůj meč vybojovat kamaráde."

Lambérův zrak přejížděl z barbara na meč sem a tam. Snažil se usilovně přemýšlet. Koneckonců ten meč byl kouzelnej a jen tak ho zahodit? Jenže na tom, co říkal Muflon, taky něco bylo a Lambér chtěl být přece válečníkem. V tomhle se dalo Muflonovi věřit. Ostatní k nim akorát přicházeli, když se Lambér rozhodl.

Dodávajíc si odvahy začal provolávat:

,,Jo, kašlu na tohle pozlátko, ať si tu mrzne a ať tu zůstane jako výstražný prst všem, zlatej meč v ledu!" Ať si ho vytáhne nejvyfintěnější zmrd, co půjde kolem!"

Vytasil meč, rozběhl se a vší silou zabodl meč do ledovce. Koneckonců mám ještě kopí, pomyslel si Lambér.

,,Co to dělá za šaškárny, Muflone?'' ptal se se zájmem Adaktalon.

"Učí se bejt válečníkem," prohodil Muflon...

...od té chvíle, co překonali nejvyšší bod průsmyku, uběhlo několik hodin. Velmi pomalu sestupovali ledovým průsmykem. ,,Zhoršuje se počasí" hlásil Bozpouš, nervózně hledíc zpět směrem k nejvyšším štítům hor, které rychle mizeli v temných mracích.

,,Radši budeme hned tábořit," rychle dodal. Válečníci začali rychle vyhrabávat díru do sněhu a stavět stany. Zanedlouho přišla strašná sněhová bouře, která rychle zasypala celý tábor silným příkrovem sněhu...

...uvnitř sněhového iglů bylo nečekaně teplo. Pomocí tunelu, který neustále prohrabávaly, aby nezapadl sněhem, měli přísun vzduchu a díky malému ohýnku i trochu mámivého světla.

,,Mám hroznej hlad", pronesl do ticha Paryba. ,,Už tři dny jsme nic nejedli a já už to prostě nevydržim..."

Ve sněhovém vězení byli již druhý den. První den se zabavili hraním kostek a i si ukazovali své zajímavé kořisti z předchozích výprav. Nejvíce pobavil bard Marifone, který ze své torny vytáhl převlek elfské kurvy i s parukou, ale teď měli všichni hrozný hlad a vyhlídka na smrt ve sněhovém vězení se zdála více a více reálná.

Nakonec Adaktalon předal Muflonovi kamenou Hlavu a rozhodl se jít pomocí svých kouzel do jiné sféry a něco tam ulovit.

,,Vy dva půjdete se mnou." ukázal na Bozpouše s Rákosem, dva lovce. ,, Budeme putovat do sféry Elysium, mělo by to tam být přátelský, alespoň doufám." Hned nato začal kouzlit na jednu ze stěn iglů, která se po chvilce jakoby rozmazala. V podivném víru poté všichni tři zmizeli.

...dalších několik hodin se nic nedělo, dál tiše seděli ve zmrzlém vězení a trpěli hlady.

,,Myslíte že se ještě vrátěj?" zvedl obočí Muflon? "Měli sme je sníst," dodal zoufale Paryba. V té chvíli je zarazil Lambér... ,,hele začíná se to chvět" a ukazoval na otevřenou bránu. Než stačili jakoli zareagovat, vylétl z brány Adaktalon, tvrdě dopadl na protilehlou stěnu a než omdlel, stačil hlesnout - ,,pozor jelen..."

Z klidu zelené magické mýtiny, na smrt vystrašený cestou mezi světy, vyskočil monstrózní jelen do ledového iglů. Začal zmatený boj, jelen se snažil na malém prostoru všechny roztrhat svýmy parohy. Nakonec ho svým mečem proklál bard Marifon a zvíře s poslednícm zaryčením kleslo v kolenou na ledovou podlahu.

Během dalšího dne se umoudřilo počasí. Z jelena naporcovali zásoby, které zmrzlé naházeli Muflonovy do batohu. Mraky se rozplynuly a na průsmyk opřelo své paprsky bledé slunce severu. Muflon vyndal hrnec ze sádlem a doporučil všem namazat obličeje. ,,Hrozně mrzne, ale to slunce pálí. Sežehne vám tváře," radil.

,,Já se chci opálit Muflone," halekal Adaktalon. "Nech si to tvoje sádlo, já musím vypadat důstojně, jsem přeci váš mluvčí, moudrý kouzelník," důležitě ke všem promlouval. Muflon nechápavě zakroutil hlavou a schoval hrnec ve svém bezedném baťohu.

V nasazených sněžnicích opatrně putovali dál. Rákos, který na chvilku zmizel ze zasněžené stráně někam dolů volal, že našel podivné místo s rozházenými kameny - snad nějaké dávné pohřebiště. Všichni se začali radit co udělají, nakonec se rozhodli, že poblíž udělají tábor. Jak bledé slunce celý den svítilo, tak nyní jen co zapadlo za vysoký štít, tak se rychle začalo stmívat a uhodil tuhý mráz.

"Drááááák," slyšeli řvát Bospa.

,,Všichni do děr!" řval Muflon a skákal do předem vykopaných jam.

...Drak se svým jezdcem proletěl nad hlavama lidských trosek. Jeden z nich měl jeho šupinu, měl strašnou chuť všechny lidský červy rozsápat, jenže jeho pán přitáhl otěže a zvedl fialovou příšeru zpět k nebi. Dnes ještě ne, usmál se božský parchant a se zahřměním seslal k zemi temnou kletbu.

,,Je pryč, je pryč," drkotal zuby Adaktalon. Jaký máme štěstí? Tohle snad už přežijeme - myslel si.

Ještě nestačili ani rozmístit základní tábor, když se od kamenů ozval strašný ženský řev. Mlžný duch šílené ženy se k nim rychle blížil. Znovu je zasáhl její strašný nelidský řev. Muflon, Paryba a Adaktalon zahodili své zbraně a s dlaněmi na uších začali utíkat. Ostatní se s duchem utkali. Byl to dlouhý boj, ve kterém nakonec ducha zahnali zpět do rozvalin. Do všech se dala hrozná zima. Adaktalon skučel nad svou sluncem spálenou tváří, do které se zařezával mráz. Jiní se po souboji s duchem cítili podivně slabí, ale neměli čas to nějak dál zkoumat.

Poblíž se ozval klapot kopit! ,,Všichni ven z děr " řval pro změnu barbar. Ještě se nestačili srovnat do bojové formace, když mezi ně vtrhl na ohromném černém koni mrtvý rytíř, v ruce bledý meč. Z druhé ruky vypustil směrem k Muflonovi fialový oblak a pak již začal souboj. Nejdříve padl trpaslík Berzek, poté bledý meč málem přepůlil Lambéra. Muflon kolem sebe zuřivě byl svou sekerou, ale rytíř byl nepřirozeně rychlý. Adaktolon se k němu snažil přiblížit víc, chtěl použít Váreho náramek a odstřelit tak rytíře tlakovou vlnou do noci. Místo toho však rytíř pod kopita svého oře vrhnul ohromnou ohnivou kouli, která se přehnala přes všechny bojovníky. Někteří hořeli, další dvě těla ležela bezvládně ve sněhu. Duchapřítomný Bospouš je zatahoval zpět do vykopaných děr, aby je kůň nerozdupal. Smrt byla již blízko. Rytíř všechny své síly vrhnul na barbara a snažil se ho zneškodnit. V poslední chvíli, ale Muflon provedl obdivuhodně rychlý manévr, vyhnul se meči a strašnou ranou své sekery strazil mrtvého rytíře z koně. Hned další ranou oddělil jeho ruku od těla a další i hlavu rytíře.

... nad bojištěm bylo mrazivé ticho. Muflon se pomalu otočil ke svým druhům. Ti, co po krutém boji ještě stáli na svých nohou, spatřili dvě bledé studny místo barbarových očí.

,,Nevidím hvězdy," hlesl barbar, "nevidím nikoho z Vás." Tiše klekl do sněhu, své mohutné ruce opřel o sekeru a zaklonil hlavu.

"Hej Muflone, to bude dobrý, určitě se něco najde, abys zase viděl," snažil se utěšit barbara Lambér.

Barbar však nevnímal, nořil se do temna své mysli, slyšel Raghorův mocný hlas...