37. hra

S vyléčeným zápalem plic jsem si mohl zase pískat. Nemoc mě tak odrovnala, že jsem ani nevnímal, že už pár dní ležím na kavalci v šamanově jedové chýši. U mých nohou ležel Sparky a příšerně chrápal. Šťouchnul jsem ho špičkou boty do nosu. Pak se objevil on. Bylo mu nejmíň sto let. Přišel, aby do nás zase nalil ten sajrat. Už jsem se cítil dobře a chtěl jsem protestovat, ale nedal mi šanci. Ten parchant to snad dělal pro potěšení. Znovu jsem upadl do noční můry. Zdálo se mi, že jsem ho tam viděl. Mé podezření se změnilo v utkvělou představu, že ten barbarskej šaman špehoval moje sny.

Od místního felčara jsem koupil pytlík léčivých bylin, které by měli pomáhat léčit zánět a horečku. Štěstí přeje připraveným, pomyslel jsem si a hned se tomu v duchu zasmál. Proč mi tohle dojde vždy, kdy už je pozdě. Vytáhl jsem trpoší zlaťák a dostal nádavkem další pytlík s bylinami na výrobu barbarského čaje. Když jsem se Paryby ptal, v čem spočívá kouzlo onoho čaje, jenom se přihlouple usmíval a rukou si hladil nachlup stejný pytlík uvázaný k opasku. Ukázalo se, že ho má polovina družiny. Bard měl dvojité balení. Je to abstinující alkoholik, takže jsem ho chápal. Náš čaroděj mi později řekl, že Paryba s Rákosem a Marifonem si na opojném čaji ujížděli několik večerů a křepčili s místními umělci do kuropění. Zhrozil jsem se, při pomyšlení, co by mohlo vzniknout ze spojení barbarské „krásky“ s Parybou. Z tohohle týpka totiž testosteron přímo odkapával a jeho apetit po ženách byl neutuchající.

Zítra vyrážíme na cestu do města Kran, kde žije královna barbarského lidu jižní marky. Jmenuje se Krvavá Sonja. Říká se, že mívá mnoho milenců, ale žádný z nich se nedožil svítání v jednom kuse. Zpravidla to bývá v mnoha kusech a je okolo toho pěkný nepořádek. Šaman u ní Muflonovi zařídil audienci. Muflon jí chce přesvědčit, aby sjednotila znesvářené barbarské kmeny a vytáhla s nimy do války na jih. Netuším jak to chce udělat. Od té doby, co je slepý, se dost uzavřel a mluví jen, když je to zapotřebí. Nedivím se mu. Postihnout něco takového mne, asi bych si podřezal žíly a skočil z věže. Navrhnul jsem ostatním, abychom ho přestali nazývat šampionem. Za prvé, když to Muflon slyší, dost skřípe zubama. Za druhé, v jeho současném stavu vyvolává tento titul u barbarů spíše pobavený úsměv a opovržení, než uznání a úctu. I když, slyšel jsem, že jeden drzoun, co to na něj zkusil cestou, už žere sníh zespod, a že ve vesnici si Muflon získal uznání hned potom, co poslal k zemi jednoho ze šamanových bodyguardů. Prý by ho Muflon zabil, kdyby nepřerušili souboj. Taky jsem slyšel, že kdyby nevyhrál, šaman by s ním nepromluvil a nás nemocné možná ani nevyléčil.

Dostali jsme doprovod. Dva průvodce. Šli vepředu a ukazovali cestu přes ledové pláně. Bylo jasno. Pod nohama nám křupal přemrzlý sníh. Druhý den se odkudsi přihnal silný a mrazivý vichr a vrhnul nám oblaka prašanu do tváří. Ledové jehličky bodaly do obličeje, dívat se kolem téměř nedalo. Něco hvízdlo vzduchem a čaroděj se zapotácel. Zařval jsem:“Přepad! Obranná formace“, ale pořádně jsem neviděl kde kdo stojí. Než jsem stačil vytáhnout štít a přistoupit k čarodějovi, ozvalo se hvízdnutí ještě dvakrát. Adaktalon klečel a sníh se pod ním rychle barvil do ruda. Vedle něj se na zemi trhaně plácali dva mrtví rackové, třetí se škubal v roztrženém kožichu na zádech. Přikryl jsem ho štítem a snažil se zkoumat nebe. Tečka se přibližovala a nemrtví pták trefil Parybu jako vystřelený šíp. Pak vítr utichl a žádný pták už z nebe neslétl. Průvodci shodně provedli rukama nejaké ochranné znamení. Podle nich se takhle projevují kletby. Na okamžik mne napadlo, že je to práce dračího jezdce, ale hned jsem to zavrhl. Nemrtví rackové nebyli jeho styl. Za tímhle musí být někdo jiný, ale co tím zatraceně sleduje. Pak promluvil Muflon, kterému mezitím Marifone pověděl, co se přihodilo.

„Ćas od času se setkáváme s barbary, kteří vládnou nad smrtí. Patří k šedým vlkům, které vede Grulmas, král severní marky. Na jih příchazeli v zimě, přes zamrzlé moře. Tato doba však ještě nenastala, a proto je to divné.“

Kněz zvedl Adaktalona na nohy. Je bezva mít takového léčitele v družině, jeho schopnosti jsou k nezaplacení. Všichni mu vděčíme za život, a mnozí ne jednou.

Další den se počasí zhoršilo. Odpoledne Bospouš upozornil průvodce, že před námi stojí postava. Byli dost překvapení, ať koukali sebelíp nikoho neviděli. Popošli jsme blíž. Asi sto kroků na vršku před námi se v mlze rýsovala tmavá nehybná postava. Rákos vyrazil na průzkum. Když se vrátil vypadal nervózně.

„Stojí tam ňákej barbár se sekyrou v ruce, ale neměl by von tam takhle stát“, řekl. Stále si nějak nemůžu zvyknout na jeho jižanský dialekt.

„Je ouplně rozsekanej a z ran mu crčej rampouchy zmrzlý kérve. Vypadá, jako by von zmrznul ve stóje, celej vobalenej námrazou a ani se néhne.“

Kněz s čarodějem to pochopili první. Oživlá mrtvola. Snad směnu jsme se dohadovali, jak to s ní vyřídíme. Možná by to trvalé méně, kdyby čaroděj neřekl, že se ten, co mrtvolu oživil dívá jejíma očima. Navrhoval jsem tedy , abysme jí sejmuli nepozorovaně zezadu.

„Vem si Rákose a obejděte ho, ve dvou byste ho mohli vyřídit, ne?, řekl jsem Adaktalonovi.

Čaroděj na mě vrhnul pohled, ze kterého jsem vyčetl jeho pochybnosti, jestli mám všech pět pohromadě.

Paryba už to nevydržel. „Proč tam prostě nejdem a nerosekáme ho na kusy, Lambére?“

Co se na to dalo říct, podíval jsem se tázavě po ostatních. Muflon potřásal souhlasně hlavou. Bard zaveršoval a začal nás povzbuzovat písní.

„Fajn“, řekl Adaktalon, „Já a Rákos jdeme zezadu. Ty a Paryba zepředu. Dejte nám směnu a vyražte.“

Když jsme dorazili na místo, stál tam Adaktalon. Barbara jsem neviděl. Pohlédl jsem na čaroděje, který měl ve tváři nečitelnou grimasu. Nalevo se táhla hluboká brázda a přes cestu ležela hromada napadaného sněhu. Zahlédl jsem Rákose jak slídí okolo a něco hledá.

„Viděl nás,“ hlesl Adaktalon, „Měl jsem to tušit, že ho nepřekvapíme, zatraceně,“ dodal naštvaně, jako bych za to mohl.

„Co teď?“, šeptl Paryba, přihrbil se a očima rengenoval mlhu kolem nás. Náhle vyjekl Rákos a my se jako jeden muž otočili po zvuku. Silueta nemrtvého barbara se blížila k nám. Křikl jsem na Parybu:“Kleště!“ a obíhal barbara zleva. Nemrtví byl statný válečník s těžkou sekerou a jako každý nemrtví bojoval naplno až do konce. Jak jsem si v poslední době oblíbil, kryl jsem se za elfským bojovým štítem, který jsem nalezl v Bartanu zapadlý v hydřích výkalech. Byl kovový, ale lehký, vynikající proti těžkým zbraním. Druhou rukou jsem barbara rozptyloval krátkým kopím. Toho využíval Paryba a snažil se z druhé strany zasahovat odkrytá místa soupeře svojí obouruční sekerou. Za chvíli padl. Oči měl stále otevřené a v nich se lesklo ledové bělmo. Byli jsme ve střehu, kdyby se zase zvednul. Objevil se zbytek družiny. Kněz nás upozornil, že se ho pokusí vyslechnout. Vrazil elfskou kostěnou hůl nemrtvému do krvavé rány a odříkal zaklínadlo. Mrtvola zachroptěla.

„Ví o nás tvůj pán?“, položil Drogon otázku. Mrtvola se bleskově posadila jako loutka na provázku a vycenila na kněze zuby v ošklivém úsměvu. Ústy na něj vyfoukla oblak mrazivého dechu dřív, než stihl kdokoli z nás zareagovat. Drogon byl bledý, což silně kontrastovalo s černou skvrnout na jeho čele. V obličeji vypadal jako člověk, který je pár měsíců po smrti. Od té doby, co si podřízl hrdlo, aby nás jeho bohyně vytáhla z průseru, takhle vypadal často. Neznat ho, měl bych teď dilema koho z nich dvou seknout nejdříve. Drogon byl rychlejší. Udeřil mrtvolu holí do čela, že si opět lehla a seslal na ní další zaklínadlo. Tentokrát se mrtvola uvolnila a do očí se jí opět vrátili zorničky.

„Sejmul z něj kletbu“, šeptl čaroděj překvapeně. Kněz položil mrtému další otázku.

„Ovládl tě někdo od Krvavé Sonji?“

„Ne.“

Zdálo se mi jako bych to „Ne“ slyšel trojhlasně, jako by zároveň vyšlo z úst čaroděje a Muflona.

„Ovšemže ne, ty černej mozku“, spustil na Drogona Adaktalon,“Víš, kdo je přece Krvavá Sonja nebo ti to tam nahoře úplně zamrzlo?“

Drogon se podíval na slepého barbara, který měl ve tváři výraz vyjadřující něco mezi zklamáním a smutkem.

„Věděl bych o lepší otázce“, řekl barbar. Soucítil jsem s knězem, občas jsme každý za hlupáka.

Vrátili jsme se na cestu, kde kněz předvedl další ze svých vyjímečných schopností – pohled do minulosti. Řekl nám, že nemrtví přišel po cestě od města Kran a stál zde po dva dny. Průvodci nalezli stopy saní, které museli patřit zásobovačům z jejich vesnice. Vyrazili po stopě a počínali si ostražitě, každou muldu sněhu, kterou jsme míjeli, nejdříve propíchli oštěpem. Přijali mezi sebe Bospouše, protože ukázal, že má ostříží zrak a rozhodli se využít jeho schopností. Bospouš byl nejčerstvější přírůstek v družině, ještě jsem s ním toho moc nezažil, ale začínal se mi zamlouvat. Byl bystrý a svojí práci odváděl dobře a bez reptání. Navíc to byl lovec a v boji se uplatňoval jako více než slušný lukostřelec, což jsme vždycky postrádali. Jenom mezi ním a čarodějem to občas skřípalo, patrně neměl rád kouzla. Zrovna jsem s ním držel noční hlídku a snažil se zněj vytáhnout jeho tajemství, ale udržoval si odstup. Vzbudili jsme Rákose a Parybu na další hlídku. Nechápu, jak jsme mohli dovolit, aby tihle dva hlídali spolu. Později jsme toho litovali. Vzbudil mě Rákosův vysoký ječák, automaticky jsem sáhl pro kopí. Sníh odrážel bledé světlo luny, takže jsem celkem dobře viděl siluetu Muflona zápasícího s barbařicí, která ho držela za hrdlo. Rákos kolem mne proběhl s krátkým mečem a pořád řval. Paryba se rozmachoval sekerou. Z čarodějových prstů vylétly magické střely. V tu chvíli se ženin oděv rozzářil jasným světlem, jaké umí vyčarovat kněz. Vrazil jsem bokem do Rákose, aby ho dostal ze souboje a dorazil nemrtvou barbařici kopím. Drogon prohlédl Muflona a zjistil, že má na krku šedivé šrámy, což byla očividná známka zlého kouzla. Adaktalon se vztekle obořil na hlídku. Výhružně vytáhl krátký meč, shodnotil situaci a zase jej zandal. Pak vytrhnul Parybovi z ruky sekeru a oddělil nemrtvé hlavu od těla. Zíral jsem na něj, normálně takovéhle věci přenechával válečníkům. Zapřemýšlel jsem, jestli se jeho chování nějak změnilo od chvíle, co začal nosit náramek toho ledového bůžka. Usoudil jsem, že ne. Nejspíš to byl odjakživa jeden z těch zákeřných parchantů poháněných vlastním egem, u kterých je těžké uhodnout, co se jim zrovna líhne v hlavě. Paryba s Rákosem čelili tvrdému výslechu. Držení hlídky byla základní a zásadní povinnost každého člena družiny, takže její zanedbání přirozeně pobouřilo každého. V sázce byly životy nás všech.

„Vás dva pitomce už nechci nikdy vidět na hlídce pohromadě“, hrozil prstem Adaktalon.

„Enem sem to chtěl jít vobhlídnout kolem túhle. Kdyby mě ten dřevák nechal a nehádal se se mnou, mohl jsem tomu útoku předejít“, prskal Rákos.

„Hovno, nechal bys se akorát zabít. Pak by sejmula Parybu, protože by tě šel hledat. A pak?“, křikl jsem na něj.

„Máš sedět na zadku a hlídat kámoše, kdyby to byla moje hlídka, přetáhnul bych tě sekerou,“ vložil se do toho Muflon.

Ostatní se přidávali. Myslím, že Paryba, a doufám, že i Rákos si po téhle lekci uvědomili svojí chybu. Tuhle noc si nikdo pořádně neodpočinul. Za svítání jsme znovu vyrazili. Průvodci byli s Bospoušem někde vpředu a my se trmáceli v mrazivém počasí za nimi. Zima tady na severu teprve začínala, ale úplně mi to stačilo. Netěšil jsem se na dobu, kdy začne zamrzat moře, o kterém mluvil Muflon. Přišel k nám Bospouš, prý něco viděl a chce se jít podívat blíž. Vybral si kněze a mě jako doprovod. Cesta se v mírných obloucích svažovala. Za jedním vrškem nám lovec něco ukazoval, ale jediné co jsem viděl byly opuštěné zapadané saně. U nich ležel zmrzlý barbar, hlavu nápadně opřenou naším směrem. Bospuš, řekl, že na nás hledí, ale z téhle dálky jsem to nedokázal posoudit. Přiblížili jsme se. Napravo od saní stála úzká vysoká stavba ze sněhu, připomínající homoli cukru. Bospouš chtěl jít ještě bliž, možná až k tomu, ale zadržel jsem ho. Bylo to příliš riskantní. Mávnul jsem na ostatní. U toho musíme být všichni. Každý musí vědět, co bude dělat a jaký bude prvotní cíl jeho kumpánů. Držel jsem se pravidla nejednat na vlastní pěst, pokud to není nevyhnutelně nutné. Zatím nevíme, kdo je náš protivník, což nám nedává žádnou výhodu. Navíc se dá tušit, že bude vládnout pěkně hnusnou magií.

Muflona povede bard, za nimi bude čaroděj a kněz s lovcem za zády, který je bude z vyvýšeného místa krýt lukem. Já s Parybou poběžíme vpředu. Rákos, který byl po poslední hádce stále uražený, řekl, že půjde zezadu a odplížil se někam do levé strany. Dali jsme mu chvíli, při které mi kněz požehnal ve jménu Asíji a seslal na mě povzbuzující kouzlo. Bard zanotoval píseň o nesmrtelných hrdinech. Ví dobře, jak nám pozvednout morálku. Vyrazil jsem klusem s Parybou po boku proti saním. Jeho cíl byl barbar, který se pomalu sbíral ze země. Podle průvodců ještě pár mužů chybělo, takže jsem čekal, že v saních najdu další nemrtvé. Bard měl za úkol navést Muflona na sněhovou mohylu. Než jsme doběhli k saním, homole se beze stopy propadla do sněhu. Á sakra, první komplikace je tu, pomyslel jsem si. Paryba srazil zbraně s barbarem. Z poza saní se proti mě vyhoupnul další nemrtví. Někde napravo zakřičel Adaktalon: „Hlídejte si záda, ta bytost útočí ze země!“. Byl jsem rád, že mám ohlídaný předek. Oba barbaři se nám vyrovnali. Paryba schytával rány, ale nemohl jsem mu pomoci, byl jsem plně zaměstnán svým nemrtvím protivníkem, kterého jsem odrážel štítem a špikoval kopím. Měl strašně tuhý kořínek. Souboj se protahoval. Když jsem se začínal bát, že to Paryba neustojí, neobratně jsem zaklínil kopí do saní. Musel jsem ho pustit, jinak by mi barbar přerazil ruku sekerou. Vytáhl jsem meč a v tom se z bojiště ozval výkřik plný bolesti. Patřil Muflonovi. Zesílil jsem tlak a sekl barbara mečem. Kdyby mi kněz přičaroval obří sílu, jak to občas dělává, už bych dávno stál vedle Paryby. Příšte mu to musím říct. Za mnou se náhle ozval křupavý zvuk, asi jako když muž skočí do závěje mokrého sněhu. Něco se za mnou objevilo a píchlo mě pod klíční kost tak silně, že jsem čekal, jak uvidím čepel vyjíždět na druhé straně. Tělem mi projel mráz do morku kostí. Celý jsem se roztřásl. Pak hvízdnul šíp a ten za mnou hlesl. Než jsem se stačil ohlédnout, byl pryč. Z boku do mě udeřila těžká sekera, oznamující, že můj soupeř tam pořád stojí. Než jsem ho konečně sejmul, už bylo po všem. Druhý nemrtví ležel nehnutě. Byly na něm viditelné stopy po magických střelách. Paryba se opíral o sekeru a ztěžka oddechoval. Blížil se k němu kněz, kolem kterého vířil hustý prstenec ulámaných kostí. Muflon byl zle posekaný, on i Marifone na sobě měli hodně tržných ran. Vypadalo to, jako by v jejich blízkosti vybuchla bomba plná ledu. U jejich nohou ležela humanoidní bytost s čepelemi místo rukou. Za nimi přicházel Bospouš, v jedné ruce šíp, ve druhé luk. Viděl jsem, jak Rákos ukazuje Adaktalonovi nějakou díru v zemi. Vypadá to, že tentokrát jsme zůstali všichni na nohou. Díky bohu.