40. hra

Bylo ošklivé vidět, jak se v Marifonově mrtvolně bledé a krví zacákané tváři znovu otevřeli oči, které s lidskými měly jen málo společného, jak trhaně vstává nespouštěje pohled ze svého nového pána Drogona. Ruka na jílci mého meče se chvěla, připravena tasit a rychlým sekem ukončit tenhle srdcervoucí okamžik a poslat kamarádovu duši na místo, kam skutečně patří. Ovládl jsem se. Pro tentokrát. Ale kdyby Marifone zemřel čestně v boji, nejspíš bych to nedopustil.

„Pošli to pryč. Okamžitě!“, zavrčel jsem znechuceně na kněze.

„Přísahám, že najdu způsob jak ti zakroutit krkem, jestli tohle někdy uděláš se mnou,“ řekl polohlasem Adaktalon.

Paryba se odvrátil a zřetelně bojoval ze všech sil, aby udržel večeři v žaludku. Svou obvyklou tvář si zachoval pouze Muflon, který měl ovázané oči. Těžko říci, zda Drogon něco z toho vůbec vnímal, nedokázal totiž odtrhnou oči od svého nové výtvoru, který obdivoval a jistě byl na něj i hrdý.

*

Soukolí války se dávalo pomalu do pohybu a město Kran ožilo jako rozhrábnuté mraveniště. Náklady potravin, zbraní a materiálu všeho druhu proudily nepřetržitě do města i ven. Už tomu bylo víc jak měsíc, co nemrtví, který kdysi býval Marifone, odešel na jih do vesnice Bug, aby vyzvedl Raju a odvedl ji do aktarského kláštera bohyně Asíji, který nechal zbudovat Drogon ve spolupráci s Adaktalonem. Pochopitelně, že neodešel se všemi věcmi, které měl Marifone u sebe, neboť ty, jež za něco stály, jsme si nejdříve rozdělili mezi sebou. Čas jsme trávili na hradě převážně odpočinkem. Paryba celou dobu skučel, že potřebuje opravdovou ženskou. Podle jeho slov už má pytel nalitej jak kedluben, že se mu pomalu nevejde do spodků. Pravdou bylo, že se ženami jsme si naposled pořádně užili ještě v lázních U zlatého chudáka v Aktaru. Nevěstky tam na Muflona stály v zástupu. Přítel mě často pozýval do společné lázně, abych se věnoval těm, které si právě nevybral. Holky byly štěstím bez sebe už jen z toho, že mohli pozorovat barbarského býka v říji. Sever byl v tomhle úplně jinde. Barbarské lazebnice a masérky dokázali dělat na Kranském hradě příjemnou společnost, ale nenabízely to, co Zombarovi dívky považovaly za běžný standard. Tentokrát jsem musel s Parybou souhlasit. Malé povyražení po jižansku by nám vůbec nezaškodilo. Naštěstí válečník oslnil třemi elfskými zlaťáky jakousi vdovu, která žila v podhradí a přestali jsme ho téměř vídat. Málem prošvihl audienci u královny, která pro nás nechala poslat Ingulda, velitele stráže.

Královna, jako vždy, seděla hrdě a pyšně na svém trůnu a hleděla na nás svým povýšeneckým pohledem. Vlastně hleděla spíše na Muflona, který, světe div se, opět nabyl zraku. Jeho vyléčené oči získaly barvu černé zaschlé krve s kapkou inkoustu uprostřed a dodávaly jeho tváři vskutku působivý vzhled.

„Je na čase, abyste si odpracovali své pohodlíčko. Snad jste si nemysleli, že se mi budetele povalovat na hradě s plným břichem a v péči mých lazebnic celou zimu. Mám pro vás práci, moji milý, hodnou vaší pověsti. Přivedete mi šampiona mé armády. Jsem ráda, Muflone,“ dodala po chvíli, „že opět vidíš.“ Na to barbar zareagoval uctivou poklonou.

„Dobře mě teď poslouchejte“, pokračovala královna. „Jedná se o mýtického tvora z dob, kdy ještě starší bohové byli mladí a vedli války proti sobě. Byl to bůh válečník, sok Raghora, který jím byl uvězněn v srdci ledové hory na nejjižnějším ostrově Severní Marky.“

Královna si stáhla z ruky náramek tvořený z vzájemně propletených držících se rukou a podala jej Inguldovi s povelem. Velitel přistoupil k Adaktalonovi a připnul mu narámek na paži.

„Teto amulet jej dokáže ovládat, ačkoli nikdo nedokáže říct do jaké míry, a proto vám dobře radím, abyste mu zajistili dostatek potravy. V žádném případě ho nesmíte přívest k městu blíž než na dohled. Až budete na místě podáte mi zprávu. Vybavte se na cestu čím potřebujete. Pokud budete mít nějaké dotazy, zodpoví vám je můj rádce. Teď můžete jít.“

*

Sáně poskakovaly na nerovném zamrzlém moři plném vystupujících ker. Museli jsme je poponášet, což bylo namáhavé, poněvadž vezly dva pytle uhlí a železné kamínka na trojnožce. Sáně jsme navíc museli táhnout sami. Samozřejmě kromě Adaktalona. Ten se vezl jako pán na svém přízračném koni, kterého musel vyčarovával každý den, protože si zapomněl zabalit sněžnice. Divím se, že člověka s tak vysokou inteligenci, nenapadlo vzít alespoň postroj, abysme toho koně mohli do saní zapřahat. Cesta i tak probíhala bez větších potíží. Před třemi týdny jsme vyrazili z Kranu a na sever putovali podél východního břehu zamrzlé řeky Imher, po území spřátelené Východní Marky. Překročili jsme deltu a pokračovali na sever podél mořského pobřeží. Cestou jsme zahlédli čtyry barbary, kteří zmizeli na jih. Byli jsme na území Drozdů, barbarského národa, který odmítl nabídku spojenectví. Vzpomínám si, že jsme se jednou s těmito válečníky střetli v Drakkarských horách. Jejich bojové šílenství, kterému rychle propadají, z nich dělá tvrdého soupeře. Proslýchá se, že jejich král Druk Drozd, strážce Raghorova pergamenu, mocný artefakt neuchránil, a že Drozdové propadli beznaději a uzavřeli se světu. Některé fámy dokonce zvěstují, že se Drozdové přidali k druhé straně. Tak či tak, tohle uzemí nebylo přátelské. Když jsme se přiblížili k drozdímu přístavu, zahlédli jsme asi třicet lodí vytažených na pobřeží. Při bližším průzkumu jsme zjistili, že ve vesnici táboří banda skřetů. Byli silnější a lépe stavění, než jací se pohybují dole na jihu. Dalo nám práci přesvědčit trpaslíka, že jejich čerstvé maso ještě budeme potřebovat. Opakovali jsme mu královninu radu, o zajištění dostatku potravy potvoře, snad stokrát, ale trpaslík jen paličatě prskal. Za půl dne prskal ještě víc, to když se nás šest skřetů s lukama jalo pronásledovat při obcházení vesnice po zamrzlém moři. Dali se před naší stečí na útěk hned po tom, co jim v mrazu popraskali luky. Za další dva dny jsme zjistili, že po naší stopě čenichá obrovský lední medvěd. Dostal jsem na sebe vztek, protože jsem si uvědomil, jak hrubě jsem zanedbal osobní přípravu a nevzal si s sebou dlouhý meč . Širokáč, co mi ještě věnoval chudák Marifone, byl dobrej tak akorát do města. Naštěstí se mědvěd nepřiblížil. Teď se proti nám z mlhy vylouply ledovce jižního ostrova, cíl cesty se přiblížil.

*

„Dávej pozor, kam leješ tu vodu, hňupe!“ obořil se trpaslík na Parybu.

Horká voda, kterou jsme čistili led na spodku ledovce, mu zmáčela kožešinou obalené boty, když zrovna stál přitisknutý ke stěně a snažil se proniknout svým zrakem ledovou krustu.

„Esli mňa zrak nešálí, řekl bych, že tam něco je“, prohodil k tábořící skupině za ním.

Jsme tady již desátý den a zatím bez sebemenšího výsledku.

„Kolikrát už jsem tohle slyšel, Berzeku“, opáčil jsem, zrovna se vracející z obchůzky.

Raději jsme se měli na pozoru, co kdyby se skřeti vyrazili podívat, co tady pohledáváme.

„Kurňa, řikám, že tady na tom fleku, co flanďák před včírem voznačil, něco vězí, až mi to fousy kroutí“, nedal se trpaslík odbít. Pak se otočil na Parybu a křikl:“Tak co je s tou vodou, chlapče. Nos to sem a fofrem. Ták, tadyhle to polej, pěkně až do krajů, ať je tam víc světla“.

Před pár dny, když Drogon vyvolával ve své mysli vzpomínky tohoto místa, spatřil v dávné minulosti výjevy bojů barbarských válečníků s obrovskými železnými monstry, podobou připomínajíci gargoyly. Přesunuli jsme tábor sem a začali s hledáním nanovo. Díky bezednému pytly jsme netrpěli žádným nedostatkem. Navíc se mraky nad námi rozestoupily a v okruhu čtvrt míle se objevilo jasně modré nebe, až nás sluneční paprsky, odrážející se od polární krajiny, oslňovaly. Adaktalon tento jev okomentoval slovy:“Je vidět, že Kran má skutečný zájem na úspěchu této výpravy.“

Trvalo nám další celý den než jsme nové místo očistili natolik, abychom za tlustou ledovou stěnou spatřili tmavou siluetu obřího tvora. Drogon pronesl zaklínadlo a kosti pod nohama Gargoyly se daly do pohybu. V tu chvíli se začali dít věci. Golem obživl a za zvuku tříštícího se ledu se během chvíle vyprostil ze svého vězení. Dobře jsem věděl, že proti něčemu takovému toho s širokým mečem moc nezmůžu, a tak jsem kolem něj tančil a snažil se strhnout jeho pozornost, abych usnadnil výpady Muflonovi a Berzekovi jejich těžkými zbraněmi. Barbar se činil jako v aréně a trpaslík se pohyboval jako při nacvičeném boji s obrem, posilněn knězovým zaklínadlem. Jěšte nepadla jedna a z ledovce se vyprostila druhá Gargoyla. Strážci kousaly a zatínaly do nás ocelové drápy, ale nakonec padli. Uvnitř jejich hrudi žhnul jakýsi kámen a slabě vibroval, až kovový strážce rezonoval. Adaktalon patrně vycítil nějaké nebezpečí, neboť se dal do kvapné práce, aby kámen opracovaný do tvaru krychle, ze strážce vyjmul. Ve druhé Gargoyle nalezl kruh se čvercovou dírou uprostřed a kámen do ní vložil. Kostka uvnitř opalizovala a jiskřila a po obvodu kruhu i na kostce se rozzářily runy v nějakém nápisu. Čaroděj začal překládat, než se však dostal do půlky, úpatí ledovce explodovalo. Parybu a Drogona, kteří nedokázali včas zalehnout, odmrštila tlaková vlna a kusy ledu do vzdálenosti dvaceti sáhů. Zpola zasypán, zvedl jsem hlavu a spatřil v ledovci tunel, ze kterého právě vylezla bytost s velikou hlavou a čtyřma rukama. Na výšku měřil asi osm sáhů, nohy měl široké a k jeho tělu neúměrně krátké, horní pár rukou svíral dlouhé meče, spodní oboustranné sekery. Adaktalon se překulil a vtiskl mi do ruky jednorožčí roh. Bůh zvedl hlavu k modravé ráně na obloze a zařval tak mocně, že kromě Paryby, stojícího opodál, všichni úplně zcepeněli. Potom shlédl dolů a spočinul pohledem na jediném stojícím válečníkovi, na tváři mu zahrála pobavená grimasa. Paryba se rozeběhl k ležícímu čarodějovi. Bůh krátce švihl spodní rukou a poslal naplocho vrženou sekeru Parybovi v ústrety. Sekera opsala ladně několik obrátek a narazila horní stranou toporu do Parybova krunýře tvořeného šupinou lesního wurma. Válečník omdlel ještě v letu, dříve, než padl na znak do závěje zmrzlého sněhu.