41. hra

...hlavní hradní sál v Kranu byl přeplněný barbary. Nad všemi se tyčil černý trůn Sonji Krvavý, ta pohodlně usazená, upírala své kaštanově hnědé, dětské oči k velkému zrcadlu na jedné ze zdí. Na její tváři bylo znát napětí. Jsou tak blízko, pomyslela si, pozorně sledovala drobné postavy v zrcadle, které sváděli krutý souboj s oživlými sochami, kdesi na sněhem zapadaném severu. Jsou tak blízko, že se jí do hlavy začínala vtírat hřejivá opojná moc. Oni to snad dokážou a přivedou jí Ho...a pak se jich zbavim, Muflona jako prvního.

Rákos nevěděl kam se má dívat dřív, jestli na šílenou, ale krásnou královnu, nebo na to zrcadlo, ve kterém viděl bojovat svý kámoše.. "Kurva, ještě že tam nejsem," ulevil si při pohledu do zrcadla a v kapse sevřel svůj ohromnej červenej rubín. Tohleto by se tam jednoduše ztratilo a navíc ta strašná zima, pomyslel si. Nee udělal jsem dobře,voni to zvládnou i bezemně, stejně mam hroznou rýmu a navíc ty sochy stejně rozsekali..víc už ale nestačil domyslet. Ve stejnou chvíli zrcadlo explodovalo bílým světlem a do sálu se hrnul sníh a led. Šaman, který ovládal prastaré elfské zrcadlo, rychle ustoupil, dav barbarů tasil své zbraně a jen královna dál seděla očima přisátá k zrcadlu. Byla omámená dějem, svými pařáty drtila rameno jednoho ze svých gardistů, krev vytékala z pod tuniky, ale on ani nehlesl - tady na severu se neodpouští. Konečně ho uviděla - Daurus pradávný bůh ničitel se vrátil na zem. Proti němu stály malinké postavy. V jeho čtyřech rukou se blištěli meče a sekery. Protáhl své staré tělo oděné v krásné zbroji a mohutně zařval.

Všichni padli na zem, včetně většiny barbarů v sále, až na jednoho, který se snažil odskočit k nicnemohoucímu kouzelníkovi, aby sebral ovládací náramek. Za to však přišel strašný trest. Jedna ze seker vyletěla, strašnou ranou zarazila válečníka do ledu, aby se poté zase vrátila do rukou boha. Vypadalo to, že na ostrově - kdesi na severu, už nikdo nebyl živ...

"Bergléé, kurva dělej něco," vřískala královna, "jsem tak blízkoo, nechci ho teď ztratit!" Bergl, starý šaman toho měl již hodně za sebou a znal moc dobře svou královnu. Tohle smrdělo krchovem, byla prostě strašně nasraná. Rychle svým moudrým zrakem přejížděl královninu gardu, většina se probírala z mdlob, všichni měli v očích smrt, až se jeho oči zastavili na malé hubené postavě. "Tenhle půjde," zvolal a vítězoslavně ukázal zčernalým prstem na Rákose - "je jedním z nich a voni móóc dobře věděj, proč ho tady nechali."

Chvíli potom, co poslal toho jižana do zrcadla, měl starej Bergl jasno. Jen co zhebne, zhebne i on. Ale co, koneckonců starý bůh povstal a ta děvka královská, U Raghora, ještě bude koukat co probudila...

Rákos několik dluhých minut bloudil ledovou jeskyní, měl strach,byla mu hrozná zima a pod nohama praskaly lidské kosti. Konečně vyšel ven a znovu ho uviděl. Stál tam ohromný titán a protahoval své ztuhlé tělo. V Rákosovi se probudilo něco co neznal, statečnost. Mistrně proběhl pod jeho nohama a rychle vskřísil kouzelníka tvrdým kopem do žeber.

***

Šli zpátky na jih. Daurus, přemluvený dávným jazykem znalým Adaktalonem, je následoval mořem i zemí. Měl hlad a oni mu slíbili jídlo - skřety z přístavu a pak...pak válku!

***

Nad přístavní vesnicí se proháněli duchové. Ano, ty jež viděl Paryba, který před krátkým časem vstal z mrtvých po strašné ráně sekerou boha Dauruse. Ty samý duchové si braly duše skřetů a barbarů, jež pojedl Daurus. Legenda začala ožívat. Bůh se smál, krev barvila ledové kry a prvotní hlad byl ukojen.

"...řikám ti, povedeme ho na Steher a vydrancujem s ním celé skřetí město a vosvobodíme přežilý Drozdy, i když by si zasloužili uplně něco jinýho. Přemluv ho Adaktalone, pro naše přátelství tě prosím, aspoň něco tu chci dokázat. Až odejdeme na jih do války, už se sem nikdy nevrátím. Chci pomstít svůj rod!" mluvil horečně barbar. "Koneckonců něčim ho prostě krmit musíme," kývnul Muflon významě hlavou k místu, kde seděl spokojený Daurus a pojídal posledního skřeta. Adaktalon poslouchal barbara, přejížděl pohledem z boha na Muflona a zjistil že má strach. Naposledy, když se snažil Dauruse opatrně ovládnout náramkem, tak ho ten kolos málem zabil.

Adaktalon chtěl pryč, byla mu zima, měl strach a taky pocit, že jeho kouzelné umění tady na severu prostě nefunguje.

"Ne Muflone," pomalu promluvil, "je mi líto, ale půjdem rovnou k seřadišti, jak si přála královna. Prostě to pro tebe neudělám, nebudu nic riskovat. Chci přežít Muflone!" S tím se odvrátil od barbara a vykročil přímo k jihu. Barbar nevěřícně zíral na kouzelníkovu vzdalující se postavu. Mezi zuby drtil vzek a klatby. Nemohl uvěřit, že ho jeho přítel zradil. Vžyď já bych pro něj zhebnul. Bojoval sem za jeho tenkej život v aréně, nastavaval tělo. Jasně, dal si mi dračí šupinu, jenže co mi přinesla Adaktalone? Slepotu a tmu, svět strachu, kterej neznáš...Za tohle mi Adaktalone brzy zaplatíš! Ty a všichni ty prohnilý lidi z jihu...