43. hra

Paryba se probudil celý zpocený, srdce mu bilo jako na poplach a zrychlený puls mu tepal ve skráních. Chvíli se zmateně rozhlížel kolem sebe, než mu došlo kde je. Odhodil pokrývku a vylezl z plátěného stanu, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. Byla černá noc, měsíc se skrýval za pásmem hustých mračen. Ze skřetího ležení se nesly rytmické zvuky válečných bubnů, tu a tam protknutý tlumenými výkřiky raněných, které se felčaři pokoušeli dát dohromady. Jejich tábor byl v plné pohotovosti. Všude hořela spousta ohňů, u nichž seděli barbaři. Někteří odpočívali, jiný se hlasitě bavili. Občas dokonce zaslechl výbuchy smíchu, jak si vojáci vyprávěli příhody a oplzlé vtipy, aby zahnali chmurné myšlenky.

Odpověděl na pozdrav kolem procházející patroly a chvíli za vojáky hleděl. Vedl je mladý, příšerně svalnatý barbar, ještě o půl stopy vyšší než Muflon. Znal ho, říkali mu Krasor. Poslední dobou se dost ochomejtal kolem jejich partičky. Nejspíš se vzhlídl v Muflonovi. Ha, další nadšenec, co by se rád stal hrdinou.

Od seker na jejich zádech se odrazila světla ohňů a záblesk kovu v něm vylolal náhlou slabost. V mysli mu znovu zavířily obrazy toho strašného snu. Oltář zalitý fialovým světlem výcházejícím z obrovského krystalu. Drak spící na hromadě zlatých mincí. Postavy v kutnách blížících se pomalu k němu ze všech stran. Zlověstné oči a záblesky nožů v jejich rukách. Krev. Spousta krve vytékající do zlatého pokladu. Čí to byla krev? A kde byla moje sekera? Proč jen jsem měl prázdné ruce? Ničemu z toho nerozuměl. Noční můra, pomyslel si, jenom hloupý sen. Z myšlenek ho náhle vytrhl vytrubující poplach.

„Skřetí útočí! Nástup ve zbroji, zbraně připravit!“ znělo z úst kaprálů burcujících vojáky svých oddílů po celém táboře.

Neprodleně vyhledal Muflona a kapitána Velera, který zrovna od armádního kurýra přebíral rozkazy. Zahlédl ostatní přátele, jak si dopínají přezky zbrojí a kontrolují zbraně. A také Dauruse, jak polehává opodál a špičkou kopí si čistí nehet palce ruky, jako by se ho nějaký poplach vůbec netýkal.

*

Muflonův houfec byl poslán do přední linie, aby se opět jako první střetl s útočícím nepřítelem. Každý třetí barbar držel v ruce pochodeň a všechny přední řady netrpělivě mžouraly do tmy. Dupot a cinkání zbroje běžících skřetů se blížil. Pouze vojáci stojící kolem Berzeka, jediného trpaslíka v této bitvě, věděli, jak jsou ještě daleko. S válečným pokřikem vyběhla vlna skřetů ze tmy a srazila se s barbary jako příboj. Zadní řady se zapřeli, aby podpořili ty přední a udrželi vojáky na nohou. Berzek periferním viděním zaznamenal nějaký pohyb ve vzduchu, ale byl příliš zaneprázdněn oháněním se palcátem, než aby tomu věnoval větší pozornost. Obloha nad středem barbarského vojska vzplála hořícím plynem, který v přeletu vychrlil ametystový drak. Vlna ohně a žhavého vzduchu se valila napříč barbarskými řadami a působila naprostou zkázu. Vzduch naplnil štiplavý kouř a smrad spáleného masa. Daurus na útok dračího jezdce odpověděl příšerným zařváním a mocně vrženou sekerou. Ozval se kovový třesk a na noční obloze se objevil roj jisker, jak sekera dostihla svůj cíl. Daurus něco vykřikl neznámou řečí a bojová nálada zpřízněných vojáků se výrazně zvedla, naopak těm nezpřízněným klesla. Bůh si začal klestit cestu vpřed a postupoval do nepřátelských řad. Drak zakroužil a Raosův bastard jej naváděl přímo na Dauruse, který se urputně bránil v poli nepřátel. Vzduch vzplál žluto-fialovým plamenem a gejzír vysoce hořlavého plynu spálil zemi a všechno, co se na ní nacházelo. Umírali skřeti, prostí vojáci, ale i hrdinové. Bospouš, Adaktalon a barbarský šaman byli po tomto útoku smrtelně zraněni. Bůh v obraně zkřížil meče přes prsa a zmizel v záplavě ohně. Znovu se objevil, popálený, ale živý a mrštně jako šelma roztočil sekery ze záklonu vrženým hodem. Nepochybně do něj dal všechnu svojí sílu, protože drak zavyl, že to museli slyšet i lidé v Ugaru, a neohrabaně se poroučel k zemi. Napálil to do země přímo před Dauruse, z obou boků mu trčely sekery a vytékala krev. Dračí jezdec obratně seskočil dříve, než se drak zabořil do země, udělal kotoul a zakončil jej v bojové pozici s taseným mečem, přímo proti bohovi ničitelovi. Ten nastavil spodní pár rukou a prve hozené sekery mu do nich zase vklouzly.

*

Drogon stojící mezi Adaktalonem a Bospoušem ucítil jak jeho tvář ovanula vlna horka, vzápětí ho něco těžkého srazilo zezadu na zem a zalehlo ho. Když se vzpamatoval, slyšel hrozný řev z desítek hrdel, kolem se tloukli hořící postavy. Byl uvězněn pod tělem barbarského vojáka a cítil spalující bolest na svých lýtkách. Ze všech sil se vyprostil z pod hořícího těla a uhasil roucho. Zrak mu padl na seškvařeného Bospouše, Adaktalon ležel na opačné straně v podobném stavu. Těm už není pomoci, pomyslel si. Blesklo mu hlavou, zda by neměl vyrvat z naruči smrti alespoň čaroděje, tak jak to provedl u Marifoneho, ale vzápětí mu na mysl přišla jiná myšlenka. Mnohem, mnohem lepší myšlenka. Rozhlédl se kolem a po tváři mu přeběhl vítězoslavný úsměv, když zahlédl tělo nehybného draka. Vytáhl dýku a upřezl zrak na jednorožčí roh, který již držel v ruce, zamumlal zaklínadlo a bodl se do krku. Avatar Asíjí se před ním zjevil tak rychle, jako by tam celou dobu stál neviditelný. Smyslná žena v saténovém prádle, kterým cudně prosvítala její nahota, ukazovala na Drogona káravě vztyčený ukazovák. Potom se ďábelsky rozesmála, zaklonila hlavu a rozpažila ruce. Energie, kterou vysávala ze stovek, postupně utichajících, raněných jí dmula hruď. Drogonovi vzrušením naskočila husí kůže po celém těle. Dívčí smích, který

zazněl na začátku se později změnil v hluboký modulovaný chechot netvora, jehož hlava se v záblescích zjevovala na smyslném dívčím těle. Asíja znovu pohlédla Drogonovi do očí a uznale kývla, potom se dotkla jednorožčího rohu, který se rázem pokryl leskle černou antracitovou barvou.

„Tři. Tři můžeš zkusit vrátit zpátky,“ řekla bohyně a zmizela stejně rychle jako se objevila.

Drogon neváhal, barbarské vojsko nyní pomalým tempem postupovalo vpřed, měl chvíli čas, aby zachránil své druhy. Kdo, ale bude ten třetí, napadlo ho. Nejnadějnější kanditát se zdál být léčitel, barbarský šaman, jehož jméno si teď nedokázal vybavit. Třeba bude jeho bůh štědrý a oplatí mi někdy mou laskavost, když se nad ním smiluji, pomyslel si.

*

„Za mnou!“ vykřikl Muflon v odpověď na nový vývoj situace na bojišti.

„Počkej,“ zadržel jej Veler „Nemůžeme zaútočit dokud nesformujeme řady.“

Ani Lamberovi neuniklo, jak jsou skřeti překvapeni vývojem jejich útoku. Tuhle šanci nesmím promarnit, říkal si, teď ho musíme dostat. Náhoda tomu chtěla, že nesplnitelné bylo nyní téměř na dosah. Nedaleko od nich umíral drak a jeho jezdec, úhlavní nepřítel, právě zkřížil meče s jiným bohem v souboji na život a na smrt.

„Pojďme na toho zkurvysyna“, podpořil odhodlaně Lamber Muflona.

„Nejdřív draka, potom jezdce,“ zakřičel Muflon, aby ho slyšel i Berzek s Parybou.

„Velere, jakmile budete schopni, připojte se k nám, věřím ti.“

Po těchto slovech se čtveřice válečníků odloučila od jednotky a razila si cestu mezi demoralizovanými skřety přímo k drakovi. Berzek s potěšením drtil kosti a rozbijel lebky skřetů palcátem, Muflon a Paryba rubali sekerami až krev stříkala na všechny strany, Lambér křtil nový bastard a užíval si, že konečně máchá pořádným kusem železa. Rychle se probili k drakovi, kolem kterého byl volný prostor, neboť žádný skřet se k němu neodvažoval přiblížit. U jeho ocasu se ve vzduchu začínalo formovat nějaké kouzlo. Tváře válečníku ovanul proud vzduchu, který směřoval do vznikajícího víru. Drak pohodil hlavou a upřel na čtveřici mázdrou potažené oči. Muflon neváhal ani úder srdce, přiskočil a dobře mířenou ranou draka dobil. Válečníci se vrhli k rozervaným bokům zvířete, každý se snažil pro sebe získat trofej a odloupnout dračí šupinu. Parybovi se to příliš nedařilo, ale tolik o ní stál, že se nevzdával, ani když už se vír zvětšil tak, že pohlcoval předměty válející se kolem na bojišti. Ostatní se rozeběhli na pomoc Daurusovi, který v souboji s H’Askarem začínal tahat za kratší konec. Lambérovi se dračí šupina zazmítala v ruce jako živá ryba, vyklouzla mu z prstů a stržena vichrem zmizela v magickém víru, který nabral na obrátkách. Paryba vydoloval šupinu a štěstím bez sebe si jí zálibně prohlížel, nedbaje hrozícího nebezpečí. Držel ji pevně oběma rukama a všechny věci na něm vlály. Vzpamatoval se až ve chvíli, kdy se dračí tělo pohnulo směrem ke zlověstně zářící modro-fialové hučící bráně o velikosti mlýnského kola. Proud nasávaného vzduchu ho strhával, až mu nakonec podrazil nohy a Paryba, stále se šupinou v rukách, odletěl spolu s dračím tělem do teleportu. V ten moment se oslnivě zablesklo a ozvala se hromová rána. Magický vír začal slábnout a rychle se zmenšoval, za okamžik po nějaké bráně nezbyla ani památka.

*

H’Askar naštvaně zavrčel a vycenil na Daruse hubu plnou desítek ostrých jehlovitých zubů, potom se rozeběhl a skočil. Čepel zasvištěla vzduchem a ťala Dauruse shora přes klíční kost. Bůh odpověděl serií ran, ale citelně zasáhl jen jedním mečem. Raosův bastard se uměl výborně krýt a při výšce sedm a půl stopy byl neuvěřitelně hbitý. Mečem, ostrým jako břitva, zasadil bohovi ničitelovi další těžkou ránu. Daurus se však vzchopil a sekerou zarazil H’Askara po lýtka do země, až kosti zapraštěli. Dračí jezdec uskočil a pohlédl na svěšenou ruku s mečem, jako by se jí snažil pozvednout silou vůle. V tu chvíli zaslechl bojový pokřik a zahlédl zleva příbíhající trojici mu dobře známých válečníků. Neodpustil si úšklebek při pohledu na řvoucího barbara, člověka a trpaslíka. „Ó, jak patetické“, zvolal a znovu zacvakal zubama. Hbitě odrazil Daurusův meč a vyhnul se útoku sekerou, obtočil se kolem bohova těla a zpětným sekem mu proťal bok. Na zem dopadla sprška krve. V následujících chvílích, se nevyrovnaný boj začínal pro H’Askara vyvíjet velmi nepříznivě. Rána sekerou od barbara byla téměř stějně ničivá jako od Dauruse, který jej pro tentokrát zasáhl oběma meči. Dračího jezdce popadl vztek a bojové šílenství. Rozhodl se vyřídit boha ničitele, i kdyby měl zdechnout. Oplatil mu sek mečem a do druhé ruky si připravil kouzelný amulet. V tu chvíli se u něj naprosto nečekaně objevil ten Varjův bojovník a horním sekem ho přetáhl po hlavě bastardem. Něco kovově prasklo a H´Askarovi se v uších rozezněli kovadliny. Začal si ohmatávat hlavu a divil se, že jí má nepoškozenou.

Lamber dokončil útok obranným postavením a třeštil oči na zlomený meč, jako by vážně věřil, že by jím mohl poloboha zabít.

„Červíku!?“, zamrkal nevěřícně Daurus na uraženou čepel obyčejné oceli, který Lamber třímal v rukách, vzápětí ale využil momentu, než se rytíř vzpamatoval a dorazil ho. Ten při pádu stihl rozbít držený amulet o zem. Koule explodovala a

z epicentra vystřelily kovové hroty do všech stran. Už tak polomrtví bůh ničitel se s těžkým poraněním sesul na zem, až jeho zbraně zachrastili. Daurus pomalu vypoštěl duši.

„Ech, vidíš to všemocný, za hovno si mě pokládal, ale čí bedra těď chladí zem a čí krev hlína pije, hmm?“ pokyvoval hlavou trpaslík, který nyní o málo převyšoval ležícího boha.

„Někdo se za vás musel bít, červíci“, řekl překvapivě vlídně Daurus.

Bůh přehlédl ustarané tváře zbylích válečníků.

„Nemusíte o mne mít strach, svět se mě tak snadno nezbaví. Ale po vás tu zbydou jen kosti, až se já znovu ukážu,“ řekl a rozesmál se. Smích se mu ale zadrhl v hrdle a místo toho se hlasitě rozkašlal, z úst se mu řinula krev.

Za nimi se ozvalo burácivé skandování bohova jména. Až teď si všichni uvědomili, že několik desítek vojáků již notnou chvíli přihlíží. K Muflonovi přistoupil Veler a pevně mu stikl ruku.

„Je mi to líto,“ řekl kapitán a pak dodal povzbudivě, „Skřeti ustupují, zdá se, že se dožijeme svítání.“

Lamber, který hulákal, aby přivedli felčara, zahlédl postavu Drogona zahaleného kápí a rychle jej přivolal. Barbaři, kteří zahlédli knězovu tvář se začali zažehnávat rozličnými amulety. Někteří si mezi sebou šuškali, že nepřišel felčar, ale posel smrti. Jediné, co totiž bylo v Drogonově obličeji živé, byly oči, zbytek vypadal stejně, jako u staré mumie ležící staletí v kryptě. Kněz poklekl u Dauruse, ale poslední zbytek moci, který použil, byl nedostatečný, aby boha udržel při životě. Nakonec to byl Muflon, který přispěchal s pomocí, když si stáhl z ruky elfský náramek vitality a nasadil jej Daurusovi. Magický náramek se tvarem přizpůsobil novému majiteli. Daurus se stále nehýbal, ale po chvíli znovu otevřel oči.

*

Lamber poklekl u rozsekaného těla syna boha Raose a ponořil své ruce do jeho teplé krve. Potom vstal, zvedl ruce nad hlavu, podíval se za nimi do černého nebe a zvolal:

“Pohleď Varjo! Tohle je, co chceš? Po čem toužíš? Nač čekáš?

Pak věz, že já Lamber Onhut pro tebe koupu své ruce v Raosově krvi.“

*

Paryba se probral s tupou bolestí hlavy. Jak se pohnul, ucítil silnou nevolnost a žaludek se mu obrátil naruby, takže během chvíle vydávil celý jeho obsah na zem. Když přišel ke smyslům, zjistil, že neleží na zemi, nýbrž na hromadě zlatých mincí, lesknoucích se v ponurém fialovo-růžovém světle, které vydávaly krystaly zasazené podél zdí rozlehlélo skalního dómu. Nejvíce světla vrhal obrovský krystal nad oltářem v podobě dračí hlavy, která vystupovala ze zdi přímo před ním a hleděla na něj s vyceněnímy zuby. Světlo v krystalu pulsovalo jako velmi nepravidelný tep, chvíli zaplálo jasněji, aby znovu na čas potemnělo.

Tohle musí být sen, pomyslel si Paryba a utíral si ústa hřbetem ruky, jsem znovu ve své noční můře. Tady už jen chybí..., najednou se na vše rozvzpomněl a zapátral očima. Byla tam. Dračí šupina ležela opodál. Rychle se ohlédl a málem vykřikl. Za ním, na zlatém pokladu, spočíval ametystový drak s polámaným křídlem. Paryba již věděl, že nespí, on ani drak. Zaslechl ozvěnu kroků a hlasů, které se chvatně přibližovali. Naštěstí byl zakryt dračím tělem a stihl se skrýt mezi zlaťáky. Hlavu si zakryl zlatem vyšívanou dečkou ozdobenou perlami a korály. Před oltářem se rozestoupilo pět dračích knězů s veleknězem uprostřed a začali složitým jazykem zpívat nějakou modlitbu. Velekněz se postupně dostával do transu a krystal za jeho zády plál jasněji a jasněji. Paryba pochopil, že se snaží oživit draka a vyřítil se ze svého úkrytu na velekněze. Trefil ho sekerou, ale jen lehce, neboť mu do cesty vstoupil nejbližší duchovní s tasenou dýkou. Pro Parybu začal boj na život a na smrt. Snažil se udolat velekněze, ale v tom se mu snažila zabránit čveřice posluhovačů s dýkami. I přesto, že jednou upadl, když mu podklouzla noha na rozházených mincích, se mu podařilo velekněze zabít, ten však stihl s pomocí dalšího kněze kouzlo dokončit. Paryba se rozhodl k poslednímu zoufalému činu a zbytkem svých sil vrhnul obouma rukama bojovou sekeru do pulsujícího ametystu. Trefil střed a kámen se rozleťel na kusy a zhasl. Bohužel to bylo to poslední, co Paryba stihl. Vzápětí se skroutil bolestí, která ale netrvala dlouho, protože do jeho těla vnikalo nepočítaně ran chladným železem.

Tak skončil hrdinný válečník Paryba z Bugu, syn dřevaře a švadleny. Není nade vší pochybnost, že to byl právě jejich syn, kdo se zasloužil o to, že obávaný ametystový drak již nevstane z mrtvých.