44. hra

…Daurus s náramkem chvíli ležel. Otevřel oko, pak druhé a usmál se. „Jste moji červíčci.“

Nálada se tím trochu zlehčila, každý však v sobě nesl nějakou tíhu z padlých spolubojovníků, bratrů ve zbrani a tím hlavně nezvěstného Parybu, který se nechtěl pustit dračí šupiny, až odlétl i s ní za drakem do portálu.

Když jsme se trochu rozkoukali, přišel k nám obrovitý barbar. „Jsem Krasor. Nikdy jsem ještě neviděl nikoho tak hustě bojovat, jako vás. Ty Muflone, ty jsi byl nejvíc, když nepočítám tady Dauruse.“ Muflon vypjal hruď, někde pod brněním zamrkal svejma kazama a řekl: „A kdo, jsi, že máš takový kecy?“ „Já jsem Krasor“, znovu přihlouple odvětil nově příchozí, až se mu tvář zkroutila nakřivo jizvou do takovýho smíchoksychtu. Daurus tomu jen pobaveně přihlížel. „A chtěl bych se k vám přidat." přihodil Krasor a tvář se mu zkroutila do jiné jizvy na druhou stranu. „Takovej vopičák se hodí tak do klece. A vůbec, vypadni.“ Zostra na něj Muflon. Krasor chvíli přemýšlel, co mu Muflon vlastně říká a než mu došlo, že to byla asi urážka. Rychle však k němu přistoupí Adaktalon a přeruší mu zpomalený tok myšlenek. „Jestli chceš být užitečný, tak mě můžeš chránit, Krasore. Já jsem Adaktalon.“ „Jo, to bych asi moh, Daktlone, já jsem Krasor“, komolí mu jméno silák. Adaktalon mu své ještě dvakrát zopakuje, ale výsledek je stejný. Daktlone, někdy i Daktline. Mávl rukou, ale spokojený s tou domluvou. Muflon ještě chvíli bručí, ale pak se šel přidat k ostatním, přidat ruku k dílu a třeba tím, že právě přikládal rukou skřetí na mohutnou hranici ostatků.

Přikládáme, když Muflon se prodral k Velerovi. „Chci tu mrchu sejmout,“ procedil nenávistně Muflon o Sonje. „Nevim, co proti ní máš, ty Svěšená hlavo.“ A to se tam začali už postrkovat, až si jich začali všímat i ostatní. Já unaven, raději jsem se vytratil, abych nabral síly. Bohužel ne moc. Vytáhli mě, že mám uvařit ten svůj válečný lektvar po šamanských předcích.

Ragar Palcát chvíli přecházel po síni rozhněvaného krále trpaslíků. Zastavil se a šlehl po něm. „Měl jsem jít bojovat taky a ne se tady povalovat, jak shnilej choroš,“ hrdě se vzepjal Ragar. Král ho provrtává pohledem. „Není to tvá věc, princi Ragare, můj synu.“ „Ale je!“ řekl Ragar, otočil se a svižně odcházel ze síně ven. Za zády ještě slyšel burácet hlas otce: „Zůstaň, nebo se už nevracej.“ Ragar Palcát však ještě zrychlil si pro válečnou zbroj. „Kdo se nechce tady válet, ať mě následuje do bitvy,“ vyzýval ostatní.

Nejvyšší z dračích jezdců otevřel pomalu oči ze svých vidění. Majestátně se lehkým pohybem otočil po zářivém koberci k Albidurovi, který právě nasedal na rudého draka. „Teď už je chci živé. Chci se jim dívat do očí, až pocítí můj hněv, “ řekl a v očích mu projelo několik elektrických výbojů.

Veler svolal válečnou poradu. „Sonja je zle popálená a nasraná. Její plán je nejdřív pobít skřety a pak město.“ Pak ještě dodal, „neuposlechnutí rozkazu se trestá smrtí.“ Skončila porada a Adaktalonovi se vyklubala hlava z batohu a posmívá se mu. „Máš bodyguarda magora… jo a v kostech cítím magii.“ A zase zalezla.

Obloha byla jako vymetená a vlahý vánek si pohrával s kouřem doutnajících navršených těl. Po lehkém odpočinku jsme se vydali k městu po rozmáčeném rozdupaném poli plný různobarevných kaluží, krve a močky, nejčastěji však skřetí, co se ještě ani nestačily vstřebat. Pocítil jsem touhu vzývat Raghora, aby pohlédl na naši chrabrost, ať vidí naši sílu, ať přihlédne na naši odvahu, když tu mě umlčel Daurusův obrovský chomáč hlenu, co mi přistál na hlavě a houpající se mi přesouval na boty. Nedal jsem na sobě nic znát, utřel mocnými pohyby plivanec z hlavy a pokračoval ve svém vzývání Raghora, ať nám dá sílu a zuřivost proti dalšímu skřetímu vojsku.

V želví formaci hledíme na další pochodující skřetí armádu. První útok odrážíme, při druhém a třetím se už do našeho vojska prokousávají, když tu náhle ustoupí a z poklopů v zemi vyskočí skřeti s bombami v pařátech. Barbaři se je sice snaží wreslingem uzemnit, ale to se jim moc nedaří, ani Krasorovi ne, co se po nejbližším ožene palicí. Bomby vybuchují, pak už jen létají vzduchem kusy těl i skřetích, až to mlaská padajíce do kaluží s bitevní polévkou. Mezi námi objeví skuliny a v nich skřeti. Byla to jatka v plném proudu, když se nad našimi vojsky objevil magický vzdušný vír. Postupně se zvětšoval, až nabyl velikosti naší armády. Z věže čaroděje Zamibiana Rudého pláště létaly ohnivé firebally, ale vír se měnil dál v ženskou postavu. Byla to Krvavá Sonja. V posvátné poloze vzývající sféru, vysávala z našich vojsk sílu. Mnoho našich to neustálo. Ani firebally z věže nepřekazily tu skutečnost. Krvavá Sonja se stala bohyní. Obětovala nás. I když nás Sonjin vzestup na chvíli omráčil a skřeti nejprve strnulí, ale posléze využili zmatek, zase převážili pomyslnou ručičku válečných vah na svou stranu. Přesto jsme jich nakonec většinu pokosili. Mocně také Daurus, který se do válčení zapojil, až později, když už ho to nebavilo se na nás koukat. Se svýma čtyřma rukama se z něj stal opět skřetí žací stroj. Ti, co to stačili, pak uprchli.

Adaktalon požádal Dauruse, aby ho přehodil přes hradby města. To se mu také podařilo. Lidé z města ho přijali celkem přátelsky.

Někdy ve stejné chvíli zkrvavený barbarský generál vyhledal Muflona a začal do něj strkat a vyčítat mu, že všichni tu kvůli němu chcípneme, že to on je sem přivedl. Muflon neváhal a zbabělého generála srazil k zemi, ale generál znal velké tajemství barbarského artefaktu a přinutil Muflona k obchodu. Ten, ač velmi nerad, musel Generála v rámci dohody nenápadně zabít a pak nechat pohřbít jako hrdinu. Mizerně to šlo Muflonovi. Generál ještě než vypustil duši s pusou plné krve, procedí: „To je nejzoufalejší poprava, co jsem kdy viděl.“

Bitva utichla, alespoň ten největší válečný ryk. Opět léčitelé obcházejí raněné. Daurus řekl, že je pro něj čas odejít a dodává k Muflonovi: „Válka ještě neskončila.“