45. hra

...Mistr Zamibian Rudý plášť se díval do své křišťálové koule a zlehka se usmíval. To bylo o fous, pomyslel si, když pozoroval uvnitř koule Adaktalonův šílený skok přes hradby města.

"Šlegu, doprovoď našeho hosta do věže a umyjte ho, pak s ním chci mluvit", sykl na sluhu oděného ve zlatém rouchu. Šlega se krátce uklonil a okamžitě vyrazil. Kdyby měl jazyk, tak by určitě i něco souhlasně zamumlal, jenže jeho pán má rád ve svém domě ticho. "A dejte mu napít našeho vína, má ho rád", slyšel ještě, než tiše zavřel dveře kouzelníkovy komnaty.  Zamibian se znovu zahleděl do křišťálové koule. Před očima si přehrával ty nejdůležitější části bitvy. Znovu viděl pád H´askarra a smrt draka, viděl povstání Sonji bohyně bolesti, která obětovala pro svou radost dvě třetiny celé barbarské armády a naštěstí s sebou vzala i ty skřety, co se sápaly na hradby jeho milovaného města. Viděl odcházejícího boha Dauruse a zbylou část barbarů, umírat jejich generála v rukou toho velkého barbara, od kterého se na krok nehnul ten temný kněz a jeho přátelé.

Konečně tu jsi, Muflone poslední šampione Vulodromu, pomyslel si. Zdá se, že tě bohové mají rádi a chrání tvé kroky, i když ty si to nemyslíš a pliveš na jejich činy. Vím na co myslíš barbare, daleko na jihu si zplodil nečistou zrůdu, tu další jsi poslal do Aktaru. Na severu jsi našel jen zmar, tvá královna tě zradila, tvůj rod vymřel, armáda se obrátila v prach, tvý přátelé umírají  a do duší tvých nejbližších se pomalu vkrádá temnota a strach. A tvůj bůh Raghor? Mlčí a to tě pálí nejvíc. Cítíš se sám, když projdeš tmou, tak na konci je jen ještě větší tma... Já ti to světlo ukážu barbare, ty jsi meč který potřebuji, teď půjdeš chvilku mou cestou, mám totiž své plány. Také totiž hraji tu Velkou hru.

Zamibian přikryl lesklou kouli hedvábím, uhladil si vous a odešel uvítat svého hosta.

...mezitím se na bitevní pláni zvedala mlha z pohřebních ohňů. Posel z města vyřizoval díky svého pána a zval zástupce vítězné armády ke společnému stolu. Brány města se otevřeli a ven vyjela velká karavana s vozy napěchované zbožím a zlatem jako dík barbarské armádě.

Muflon stál s Verlenem na malém pahorku a promlouval ke zbytku armády. "Musíte se vrátit na sever, obtěžkejte své ženy, splod'te další syny - mocné válečníky, nebo náš národ zanikne. Běžte ve stopách mocného Dauruse, povede Vás můj strýc a též ho určuji správcem Kranu a jižní marky. Modlete se k Raghorovi, královna děvka je pryč, ale mocný amulet si díky hrdinovi Lebdogovi neodnesla a my tak znovu jednou povstaneme. Já zůstanu. Půjdu na jih pomstít smrt našich padlých a přísahám, že budu pátrat po královně děvce a nepřestanu dokud nezadupu její schnilý střeva do země!" Barbarští válečníci začali souhlasně ryčet a provolávat Muflonovo a Raghorovo jméno. Poté se z armády vyčlenila jednotka Červíků a poklekla před Muflonem. "My půjdeme s tebou", promluvil velitel Verlen, "chceme zemřít po tvém boku a než se tak stane, tak vykoupeme skřetí národ v krvi." Muflon přejel očima své spolubojovníky. Na začátku to byli odpadlíci, ale dnes viděl elitní sebevědomou, skvěle vyzbrojenou jednotku a v očích žádný strach, jen odhodlání bojovat až do konce. Objal strýce, předal mu amulet a pokynul armádě, aby se hla na sever. "Nakonec se k nám přidalo ještě dalších osm stovek hlav, nikoho už nemají", hlásil Verlen Muflonovi. "Vem si sto nejlepších červíků a vyraž do města pro naší odměnu", mrkl spiklenecky Verlen. "My tu zatím vybudujeme tábor. Kdyby něco stačí zatroubit a město vezmeme útokem."

 
...Adaktalon se rozvaloval na pohodlném křesle uprostřed krásné zahrady, která však byla vysoko ve věži. Upíjel z poháru, ktyrý nevysychal a proudilo z něj neustále lahodné víno. To chci pomyslel si, proč se sakra handrkuju po všech čertech a nemám takovouhle věž? Mistr Zamibian Vás očekává ve své knihovně pane Adaktalóne, zaznělo mu v hlavě. Šlega na něj upíral své modré oči a zdvořile mu kynul směrem k mahagonovým dveřím.
 
...nakonec se v kouzelnické věži sešli všichni. Vládl zde klid a ticho, jakoby se nechtělo věřit, že pod městem ještě před chvílí zuřila strašná bitva. Zamibian všechny uctivě přivítal a nešetřil na každého slov chvály a uznání. Jediný kdo nemluvil, byl Drogon, který vše pozoroval skrz bledou masku. Hosté přijali jako dar krásné safíry, jen Muflon si nic nevzal, ale o to více jedl a vyjednával pro svou armádu žold a vstup do města. Při hostině kouzelník náhle povstal a promluvil. "Moji milý hosté, než zapadne slunce, Váš přítel Ragar Palcát zaklepe na mou bránu. Jde v pravý čas, bitva ještě není dobojována. Dnes ale hodujte a pijte a nechte odpočinout svým pažím a těžce zkoušené mysli. Přec jednu dobrou zpávu pro Vás mám, leč Vás i zarmoutí. Smrt vašeho spolubojovníka Paryby se nakonec neukázala marná. Hrdinsky zemřel v dračí sluji a vzal s sebou i srdce draka. Raos tak přišel o jednoho ze svých parchantů a stejně tak i Ametistový drak už se zde neukáže. Leč figurky na šachovnici se začínají posouvat a protiútok na sebe nenechá dlouho čekat. Aktar je v obležení a Mursuga zemřel, neví se, kdo městu vládne. Moře je zatím volné, ale není loďstvo, které by převezlo armádu k Aktaru, leda snad?..."
 
...Se západem slunce skutečně zaslechli známý zvuk rohu Ragara Palcáta. Vyhlédli z oken věže a viděli mašírovat po planině zástup po zuby ozbrojených trpaslíků v čele se svým princem. Sotva se za nimi zavřela brána města, uviděli v dálce na obloze černý, rychle se přibližující flek. Zanedlouho zazněli na cimbuřích poplašné trubky. Před  hradbami se vznášel ohromný černý drak. Vyfoukl z huby plameny, které se zastavily o kamenné zdi města.

"Všichni tadyyy chcípnetééé", zařval, mávnul křídly a zmizel ve tmě...