46. hra

Oblohu zbarvily červánky a kouř stoupající z bitevního pole olizoval hradby města Ugaru. Drogon stál ve strážní věži a vyhlížel ven, tvář pod stříbrnou maskou byla nečitelná. Jeho oči sledovali Muflona, bloumajícího bojištěm jako tělo bez duše mezi dohořívajícími hromadami padlých barbarů. Jeho myšlenky byly temné, jako  nejčernější noc. Přes rameno nesl pytel a občas se sehnul pro nějaký předmět, jenž si dlouho prohlížel, než ho do něj strčil. Náhle se před ním vynořil jezdec v černém brnění a helmou, z níž vyrůstaly dva silné dolu zatočené rohy. Raghor, sedící na na obrovském koni, do Muflona najel, ale barbar kopanec překvapivě ustál. Drogon neslyšel jejich slova, ale Muflonův postoj vyjadřoval vzdor. Hlupák, pomyslel si. Vzdor vůči vlastnímu bohu Drogon zcela nechápal. Bylo to pro něj tak cizí, že kdyby někdo rozpitval jeho srdce na tisíc kousků, nenalezl by v něm podobnou pohnutku. Bůh zmizel za clonou kouře a Muflon na něj něco volal, potom vhodil pytel do plamenů a dlouho tam stál v neskonalém zármutku nad tou nezměrnou ztrátou. Výčitky svědomí do něj bušily jako vodopád. Drogon si uložil do paměti ono místo, na němž skončily nejkrásnější výtvory barbarského lidu a v mysli se kochal myšlenkou na chvíli, kdy tam povstanou jeho bojovníci vybaveni těmito věcmi.

*

“Tak si to zopakujme”, řekl Veler, nově jmenovaná vrchní pěst zústavšího barbarského vojska čítajícího kolem jednoho tisíce veteránů. “Pan Ragar říká, že jsme v pasti a zbývá jediná možnost, opevnit se tady ve městě.”

“Jo, to přesně říkám, poňáč esli vytáhnem za hradby, tak za náma ten chytrák ve věži, zabouchne bránu. Obětuje nás, abysme zpomalili postup skřetů a on jich mohl co nejvíc pobít z pohodlí té jeho věže. Známe takové, jako je on,” zopakoval znechuceně princ trpaslíků z Arkhu a dodal: “Z města můžem vytáhnout jen v případě, že se nám skřety podaří odrazit. Ale potom je budem pronásledovat na sever, dokud je nerozprášíme.”

Muflon zakroutil hlavou a chystal se něco namítnout, když se venku strhnul povyk. Vyběhli na ulici, kde jeden ze strážných držel zkrvaveného kluka, který křičel, že unesli vrchního velitele obrany Erhola. Drogon k němu vykročil, aby mu poskytl pomoc léčitele. Strážný při pohledu na něj vycouval a nechal tam kluka stát. Když nad ním kněz pozvedl ruce, mezi nimiž se zhmotňovala energie kouzla, roztřásly se klukovi kolena hrůzou. Přikrčil se a kněz, který se nad ním vypínal jako pekelník v masce, na něj vložil ruce. Lukas měl pocit, že se mu na okamžik zastavilo srdce, než jej stiskla ledová ruka a znovu jej rozpumpovala. Přihlížející lidé vykřikli a couvli. Klukovi zbělaly vlasy na hlavě.

“Teď nám pověz, co se stalo,” vyzval Drogon posla.

*

Za okamžik, všichni pádili ulicemi města jako o život. Když doběhli na místo střetu, čekal je pohled na jatka. Na ulici, v tratolišti krve, leželo asi dvacet gardistů s prosekanými krky. Z mnohých trčeli šipky a hvězdice. Nebylo pochyb, že tohle bylo dílo vycvičených zabijáků. Drogon se v mysli vrátil do blízké minulosti. Erhol bych napaden dvěma měňavci, kteří kráčeli před ním jako osobní stráž. Než stihl vydat rozkazy, byla celá garda pod palbou asi třiceti elfů, číhajících v záloze. Posel Lukas, který jako jediný přežil, se odplazil s hvězdicí v boku a skryl se pod proutěným košem jednoho z krámků. Elfové seskákali ze střech a meči popravovali omámené vojáky. Erhola v bezvědomí naložili na káru a rychle odběhli. Celému zásahu velel jeden elf, kterého Drogon ihned poznal. Byl to Elohim. Po tomto vidění si Drogon srknul dračí krve a seslal přivolávací kouzlo. Ve spršce krve, kterou vyprsknul se náhle z temnoty zhmotnil malý ošklivý démon s potrhanými netopýřími křídly velkého rozpětí. Ragar sáhl po palcátu a s ním i jeho stráž. Mistr Berzerim musel celou situaci uklidňovat. Démonek otevřel tlamičku a vydal zvuk, že si trpaslíci nacpali palce do uší, potom se otočil a svištěl ulicemi směrem k přístavu. Lidé se před ním krčili a zděšením zalehávali, neboť stvoření pronikavě pištělo a přelétávalo jim těsně nad hlavami. Muflon přikázal Lukasovi, aby běžel do kouzelníkovi věže a požádal ho o zablokování přístavu. K němu byli přiděleni dva trpaslíci, kteří úkol přijali s povděkem; čím dále od Drogona, tím lépe. Zbytek se rozeběhl městskými ulicemi do přístavu. Drogon, který na dálku komunikoval s lítačem, udával směr.

*

Přiběhli na kamenné nábřeží, u kterého kotvily desítky lodí. Trpaslíci zakutí v železe sotva popadali dech. Za nimi přibíhali skupinky bojechtivých lidí, kteří se k nim přidávali cestou. Ze vdáleného konce nábřeží se ozývalo řinčení zbraní. Drogon, který vše sledoval skrze oči démona, viděl, že námořníci, kteří se elfům postavili, rychle umírají v nerovném boji. Někteří elfové pozvedli luky a začali střílet po démonovi. Náhle se rozjasnilo a vduch prořízl klikatý blesk, který s rachotem uhodil do stojící bárky nedaleko elfského plavidla. Dřevěná loď se rychle vzňala. Rozeběhli se, co jim zbytek sil stačil. Blesk, vyslaný z věže, udeřil znovu. Tentokrát dopadl za nimi a rozbil okraj nábřeží, až kameny létali vzduchem. Elfské plavidlo odrazilo od břehu. Muflon s Lambérem na sebe křikli a zrychlili. Lambér se odrazil a dopadl na palubu, kde rychle tasil meč. Vedle něj se kotoulem prohnal Muflon a rozrazil pár sudů. Pak něco těžce dopadlo na okraj zádi. Za skřípění kovu se na loď škrábal i Ragar Palcát. K nim se s tasenými meči blížil zástup elfských válečníků. Elohim, který řídil loď z můstku, vytáhl nějaký flakón a rozbil ho o palubu. Elfská loď před zraky lidí a trpaslíků stojících na břehu najednou zmizela. Chvíli hleděli do prázdna, když jeden námořník zvolal: “Podívejte, zanechává stopu. Ta loď tam pořád je.“

„Potřebujeme nějaké plavidlo. Rychle, musíme je pronásledovat!“, zvolal Drogon k námořníkům.

*

Vanden Borre, kapitán lodi Černý jeseter, která patřila pirátskému králi Zogovi, seděl ve své kajutě a přepočítaval tržbu za pravidelnou dodávku proviantu, který vozil na zakázku Ugarského vládce Zamibiana. Odpočítal si svůj díl a přidal ho do své pokladničky, která se utěšeně plnila. Zogo na válce pohádkově bohatnul a on s ním. Až bude mít dost, přestane se vláčet na cestách a usadí se v jednom z bohatých jižanských přístavů, kde si pořídí hampejz, nebo aspoň hospodu. V tom se blízko ozvala hromová rána a loď se zhoupla na vlnách. Vyběhl na palubu a spatřil, kterak z lodi kotvící opodál vyšlehly plameny. Přivolal si svého pobočníka a vstoupili na přístavní molo, aby zjistili, co se stalo. Podle zvuků mu bylo jasné, že se na nábřeží bojuje. Rozkazy, které dostal, hovořili jasně, do ničeho se nemíchat. Tím méně do boje. V případě nutnosti mohl bojem pouze chránit loď, posádku či náklad. Ale Vanden, už se delší dobu nudil a šarvátka na nábřeží nevypadala, že by do města vpadlo nepřátelské vojsko. Opatrně se s pobočníkem přiblížili, aby viděli, jak zrovna nějací cizinci skáčou na odplouvající loď. Elfskou loď, jak stačil dobře poznat. Hned za nimi přibíhal dav lidí v čele s trpaslíky, jedním barbarem a dalším podivínem, který nosil stříbrnou masku. V ten moment loď zmizela, což u všech vyvolalo velké znepokojení, zejména u trpaslíků, kteří kleli jako pohani. Větší znepokojení ale u lidí vyvolalo okřídlené stvoření, které přeletělo nad mužem v masce a zakroužilo nad mořem. Pan Maska požadoval loď, ale lidé se od něj odvraceli a utíkali pryč. Tak Vanden vyslal svého pobočníka, aby pomohl tomu muži a jeho přátelům. Sám se pak vrátil na svojí loď, neboť rozkazy byly rozkazy. Dobře si uvědomoval, že protivit se Zogově vůli, často znamenalo skončit jako žrádlo jeho čtyřnohých mazlíčků.

*

Elfští válečníci to s meči rozhodně uměli, ale proti sehrané trojici skvěle vybavených válečníků jejich kvalita příliš nevynikala. Navíc Muflon, Lambér i Ragar na lodi sehraně manévrovali, uhýbali si a využívali trpaslíkovi výšky. Ale Elohim nejednal fér a střílel po Muflonovi očarované šípy. Ten první, který se do něj zabodl se změnil v jedovatého hada. Po druhém šípu, se už barbar skácel a jeho svaly ochrnuly. Ragar přestal bojovat a tahal Muflonovo tělo přes palubu. Lambér zmaten jeho konáním, utrhl od pasu váček s kouzelnými kroužky, hodil ho trpaslíkovi a křikl: ”Jeden kroužek pro každého. Dáš si ho do úst a můžeš dýchat pod vodou.” A Ragar odpověděl: ”Dám ti ho pod vodou. Teď nás kryj a potom skoč za námi.” Lambérovi se nápad pranic nelíbil, ale Ragar mu řekl, že má plán a tak mu věřil. Bránil je dokud nezmizeli pod hladinou, při tom si všiml, že Elohim řídí loď bez plachet nějakým předmětem. Potom se nadechl a skočil do vody na stejné místo. Lambér šel rychle ke dnu, ale Ragar se neobjevil. Tohle je konec, pomyslel si. Pomalu se začal loučil se životem a vzpomínal na domov a své blízké. Bolest v plicích začínala být nesnesitelná a připravoval se k poslednímu nadechnutí, když na obličeji ucítil vířit vodu. Za okamžik mu nějaký člověk nacpal do pusy jeho dýchácí kroužek. Lambérova zemdlelá ruka na poslední chvíli sevřela vyklouzávající meč. Potom se kolem objevilo víc námořníků. Několik pomohlo Lambérovi na břeh, další se potápěli, aby našli Ragara s Muflonem. Zoufalí trpaslíci na ně ze břehu hulákali a kleli. Nakonec je našli a na břeh je museli vyzvednout přístavním jeřábem. Námořník, který našel Lambéra od něj dostal velkou perlu.

*

Kokve, Vandenův pobočník, rychle odvedl muže s maskou, barbarského šamana a hrstku bojechtivých lidí k lodi na konci nábřeží. Dobře se tu vyznal, protože pocházel z tohoto kraje a v přístavu znal spoustu loďařů. Ostatně, proto ho také Vanden učinil svým pobočníkem. Když majitel lodi viděl, kdo se mu to hrne na palubu, ani neprotestoval a nechal Kokveho řídit jeho posádku. Vypluli na moře s cílem zamezit elfské lodi uniknout z přístavu na širé moře. Byl to těžký úkol, protože loď elfů nebyla vidět a mohli se orientovat jenom podle sluchu a brázdy, jenž zanechávalo elfské plavidlo za sebou. Když už mysleli, že je mají a chystali se na zahákování, loď elfů nečekaně zrychlila a ostrým manévrem proklouzla těsně kolem pronásledovatelům, až se boky obou lodí otřely o sebe.

*

Do přístavu nakonec přišel i sám vládce města Zamibian a po vyostřené debatě všech zúčastněných se rozhodl učinit nabídku, kterou většina přijala. Na důkaz spojenectví nechal Velera veřejně jmenovat generálem městských vojáků. Ponechal si však nad nimi vrchní velení v případě, že by se boj přesunul do ulic města. Vyjádřil rovněž své obavy nad tím, že neznámý nepřítel má nyní v rukou Erhola a tím také klíč k přísně střeženým informacím o slabinách města, včetně plánů tajných chodeb a úkrytů. Ve své upřímnosti jim také pověděl, že v podzemí města žije starý rod krysodlaků, se kterými má jistou dohodu o vzájemné toleranci.