47. hra

Byl jsem naštvaný a rozmrzelý z toho, že nám Elohim upláchnul. Navíc nechybělo mnoho a mohl jsem bídně zkapat při jeho pronáslednování. Zejména díky skvělému plánu velkého Palcáta Ragaga. Fakt kámoš tenhle trpaslík. Příště si na něj dám velkej pozor. Poslední dva dny jsem s nikým pořádně nepromluvil. Nervozita byla cítit z každého a všichni se raději oddávali vlastním myšlenkám. Během té doby se mi opakovaně zdál tentýž sen. Bylo mi čerstvě jedenáct let a můj cvičitel Halgrimur Ram mi poprvé, na pokyn mého otce, vydal železný meč. Shodou náhod, i když jsem tomu nevěřil, trénoval jsem to odpoledne proti staršímu klukovi jménem Gurulim Kaur, který mě pro můj původ přímo nenáviděl a chystal se mi to náležitě ukázat. Tvrdými údery mě srazil k zemi a postavil se mi na záda, že jsem se nemohl nadechnout. Kdyby nezasáhli ostatní, nejspíš by se ze mě stal uslintanej debil. Tenhle sen se pro mě stal varováním a předzvěstí těžkých zkoušek. Zatím mě nikdy nezklamal.

Sen ale tentokrát končil jinak než obvykle. Viděl jsem prales, ale i hory a všude kolem běsnila nějaká strašlivá síla, snad bůh ve své nejsurovější podobě a Elfové umírali po tisících. Připadalo mi to jako zmatený výjev obrazů z nějakých legend, které jsem zaslechl vyprávet Adaktalonem a snad ještě dříve zpívat chudákem Marifonem. Každopádně to ve mě zanechalo velmi emotivní zážitek a nepříjemný pocit v žaludku.

Začal jsem myslet na to, že zmizím z Ugaru po moři a vydám se s Raosovou krví v kapse k našim, vyhledat velekněze Tarka a vypovědět mu všechno, co vím. Ale tušil jsem, že i kdyby to vyšlo, bylo by to k ničemu. Osud přichází, aby mi serval maso z kostí a já to musím ustát. Už nejsem malý kluk. Nebudu se otáčet zády, utíkat, ani se podrobovat. Jestli mám složit kosti tady, budiž.

*

„Dem do věže, za čarodějem!“, křikl Ragar, když vpadl do našeho domu, který jsme ve městě zabrali jako naší základnu. Dům také sloužil jako náš nejnouzovější únikový východ. Adaktalon vytvořil úplné umělecké dílo, když pokreslil celou stěnu v zadní místnosti obrazci a runami, že by se za to nemusel stydět ani dvorní písař krále Mursugy prvního.

„Je na čase si pohovořit s landlordem a vyložit karty na stůl.“ bouchnul trpoš pěstí do stolu, až se z něj zvedl prach.

*

Dveře v dolní části věže se otevřeli a v nich stanul čarodějův fámulus Šlega, příjemně se na nás usmál a v hlavě mi melodicky zazněl jeho hlas: “Můj pán vás již očekává pánové, račte dál.” Vešli jsme do strohé mále místnosti, kde na jedné ze zdi bylo zavěšeno dva metry vysoké zrcadlo s masivním rámem ze zoxidovaného stříbra. Naproti němu visel obraz nějakého hradu. Sluha ukázal na příkré úzké schody vedoucí nahoru. Zamibian seděl ve své pracovně za jídelním stolem, kývl nám na pozdrav a ukázal na židle kolem. “Nuže?”, otázal se, když se všichni usadili.

Slovo si vzal Adaktalon a ve zkratce vypověděl, kde jsme narazili na Elohima a co o něm víme. Byl jsem sám překvapen, když jsem se dověděl, že je to ve skutečnosti elfský šlechtic, kterého z neznámého důvodu uvěznil Saltodin. Zamibian chtěl vědět, jestli jsme ho nějak naštvali. V tom si vzal slovo Muflon a řekl, že ho chtěl zabít a nejspíš by ho i zabil, kdyby ho nepodržela ta čubka Hlava. Čaroděj nazvedl obočí a tak Muflon pokračoval:”Proč panu Zamibianovi neukážeš Hlavu, Adaktalone, myslím, že nám beztak dluží vysvětlení.

Adaktalon se chvíli ošíval, ale pak rozvázal tkanice vaku a nechal Hlavu vylézt na stůl. Někteří na ní hleděli z neskrývaným odporem. Zamibian mimoděk vstal a vzdálil se. Když se šouravě přiblížil ke stolu, byl pohroužen do čtení jakéhosi svazku a něco si pro sebe mumlal. Náhle se jeho ruka prudce vztyčila, kniha bouchla o stůl a z čarodějových prstů vyrazila energie, která uhodila do Hlavy s takovou silou, že popraskala na mnoha místech a kamenné úlomky z ní naráz prudce odletěly stranou. Kazminův kněz se s heknutím převrhl i s židlí na záda, další z úlomků mi nebezpečně prosvištěl kolem ucha, ostatní se kryli jak mohli. “To stačí!”, vykřikl Adaktalon a vymrštil se ze židle. Zamibian polevil v koncentraci a zamračil se na něj. Zdeformovaná Hlava, ze které zůstala asi třetina, otevřela zbývající oko a upřela ho na Adaktalona. “Staneš se zhoubou lidského rodu!” procedila zkrz rozbitá ústa. Víc nestihla, protože v ten moment ji Zamibian dalším kouzlem obrátil v prach, který nechal vyfoukat úzkými okny ven.

“Hlupáku”, řekl Zamibian a pohledem probodával Adaktalona.

“Ehm, dal bych si víno”, odpověděl Adaktalon a nevzrušeně se opět posadil ke stolu.

“Což takhle něco ostřejšího”, kývl čaroděj na svého sluhu.

“Snad by přišla vhod kapka královské trpasličí pálenky”, ozval se Drogon a postavil na stůl svoji čutoru.

Čaroděj se usmál a nechal sluhu nalít. Pak pronesl přípitek, při kterém se Adaktalon příšerně rozkašlal, že mu Berzek musel dát několikrát herdu do zad, aby se vzpamatoval. Všiml jsem si, jak Zamibian nenápadně lusknul prsty ve chvíli, kdy Adaktalon obrátil kalíšek do sebe. Nechtěl bych mít trpoší kořalku na plicích. Dokonce i přítomní trpaslíci si odpustili jindy posměšné a jízlivé poznámky na účet lidí při podobných situacích. Když Adaktalon nabyl znovu normální barvy obličeje, čekalo ho další překvapení. Mistr Zamibian od něj chtěl vědět, kde leží Saltodinovo srdce. Zřejmě se nechtěl zdržovat dlouhým vyprávěním, neboť si tu informaci chtěl přečíst sám v Adaktalonově mysli. Nebyl by to náš čaroděj, aby nezačal ihned smlouvat, a řekl si za to o jasnovidnou kouli. Takovou, co v ní lze pozorovat vzdálená místa v reálném čase.

Nakonec se dohodli, že Adaktalon dostane co chce za obsah informací v celé jeho hlavě. Zamibian ho usadil do speciálně upraveného křesla, kde se nemohl téměř hýbat. Hlavu mu držela železná obruč. Přesto se Adaktalon při té proceduře kroutil, jako červík na háčku. Když se probral, tvrdil, že si z toho nic moc nepamatuje. Zamibian ho ale varoval, že mu do hlavy vložil pojistku pro případ, že by za ním Adaktalon někdy přišel nezván. Pokud v takovém případě překročí práh jeho domu, bude se na něm mrskat dokud nezhebne. Potom ze schránky v knihovně vyndal cestovní verzi jasnovidné koule a podal ji Adaktalonovi, se slovy, že za Arcikam je to vlasně malá cena. Výraz, který náš čaroděj předvedl vyvolal u Zamibiana výbuch ďábelského smíchu. Další záchvat následoval, když zjistil, že Adaktalon kouli neumí ovládat a je mu prakticky k ničemu. Nakonec se smiloval a slíbil, že ho naučí alespoň základní kouzlo vidění. Na oplátku, se ale musíme vydat jako jeho vyslanci do podzemí města za krysím národem a přemluvit je do války. Když tohle uslyšel Ragar Palcát, poprskal si vousy omáčkou. Aby Adaktalon viděl, že koule skutečně funguje, nechal v ní Zamibian ukázat Parybovi ostatky. Málem mi vstoupily do očí slzy.

“Jeho smrt nebyla marná, ale kněží se nevzdávají. To, o co se nyní snaží, může být v konečném důsledku jěště horší než živý drak,” řekl Zamibian, “Mluvím tady o drakovi nemrtvém.“ Potom jeho hlas získal zvláštní věštecký tón. “Přijde doba, kdy Raos zjistí, že zotročování draků nebyla dobrá volba, neboť se obrátí proti němu a jeho válečníci budou s každým z nich měřit síly na potkání.“ Znovu se zadíval na nás a pokračoval: “Ale zpět k našemu současnému problému. Skřetí armáda dorazí k městu zítra kolem poledne. Spolu s černým drakem příchází ze severu Gudra, avatar boha Ničitele.“ Přesto, že jsem byl jediný, kdo Gudru ještě nespatřil, při vyslovení bohova jména se mi v žaludku znovu probudil ten nepříjemný pocit, který následoval po mých snech. Muflon si nervózně poposedl. Adaktalon si vyměnil pohled s Drogonem. Myslím, že si toho Zamibian všiml. „Takže vy máte na starost obranu města. Já se pokusím, jako vždy, udělat co je v mých silách, abych zmírnil několikanásobnou početní převahu nepřítele. Prosím, abyste to respektovali a neobtěžovali mne s maličkostmi, až dojde k obléhání.“, zakončil čaroděj naše setkání.

*

Ragar rezolutně odmítal s krysodlaky vyjednávat. Tvrdil, že jestli nějakého potká, rozbije mu lebku bez řečí. Když mu ale jeho knězové domlouvali, aby do podzemí nelezl, nechtěl o tom ani slyšet. Berzerim se tedy obrátil na Berzeka a nechal ho přísahat, že nevyleze bez Ragara z podzemí. Potom mu dal kouzelný předmět, kamennou klícku, která umí otevřít skálu a kam musí prince v případě nouze schovat a bránit jeho úkryt do posledního dechu.

*

Setkání s krysodlaky se pochopitelně neobešlo bez potyčky. Vyjednávání si vzal na starost sám Muflon. Po jeho úvodu na nás vlítlo celé komando vyzáblých, šlachovitý, nicméně bleskurychlých otrhanců páchnoucích stokou. Jak se později ukázalo, bylo jich dole několik tisíc, takže bysme neměli žádnou šanci. Nicméně jejich komando jsme odrazili a to i bez Krasora, kterého předtím přišpendlilo k zemi kopí, co vyjelo ze stropu, když ten bezmozek na něco šlápnul.

Asi jsme na Krysího krále, který se představil jako Kkrrrix, udělali dojem. Nakonec se s Muflonem dohodl na spolupráci proti nepřátelům, ale za cenu toho, že si Krysy, příštích pět let budou ve městě brát, co potřebují. Ragar z toho měl špatné svědomí a neustále opakoval – chudáci děti. Muflon mi později prozradil, že s Krysím králem udělal ještě jeden obchod. Domluvil s ním exit pro 500 osob a za to mu zaplatil šupinou ametystového draka.