56. hra

Vrátili jsme se do Ugaru.

Při pohledu na město po pár měsících mi kompletně vrátilo paměť. Já jsem jí na rozdíl od vostatních zapomenuvších neztratil celou. Pamatoval jsem si úryvky. Co jsem zapomněl, to mi doplnil Muflon. Ňákou dobu se nám už všem paměť vracela, ale teď když stojíme v Ugaru, to na nás vopět spadlo. Všechny ty bitevní ryky, potoky s lagunami krve a se zablácenejma vnitřnostma mrtvých jako vostrovy. Nájezdy skřetů, elfů a nemrtvejch. Poryvy větru prolítajícího draka, který pálil na popel vše, co mu stálo v cestě. Městem řádícího Albidura, kterýho nakonec vcucla do sebe nádherná Asía. Vosudy místních, který se najednou změnily. Vidím bělovlasýho Lucase, kterej jako jedinej přežil únos generála elfy.

Dnes je však už jinej čas. Doba minulá už prolezla tělem hada. Tady a teď nás lidé vítají jako svý hrdiny, každej tu má svého vobdivovatele. Ubytovali nás v lázních, kde se vo nás pansky starali. Jedna či dvě mysli by rády zapomněly na svou kůži a nechala se tu konejšit do věků, než poslední vorel mávne křídly.

Drogona si lidi prohlíželi s děsivou ouctou. Pamatují si na jeho legendární boj s Albidurem. „Je snad již sám také polobůh s mocnou Asíou na svý straně?“, šeptali se lidi, avšak při pohledu na jeho chybějící ruku, votázku radši spolknou. Jeden bohatší měšťan, posílený nutností, přišel vosobně z uctivý vzdálenosti požádat Drogona, jestli by mu nešel pomoci s nejistým porodem svý ženy. Tíhu Drogona prej za to zlatem vyváží. Náš druh souhlasil. Zlato potřeboval na asíin svatostánek.

Muflon Zamibianovi přislíbil ponechat Velera i s jednotkou barbarů na vochranu, aby s ní vobnovil vobchodní cesty do všech možnejch směrů.

Ten večer jednorukej Drogon, temnej pán, jak mu začali lidi řikat, uspořádal rituál na počest stavby Asiina chrámu. Vytáh kokatrisí pařát a prosil Asíu o oučast. Přišlo se podívat na deset litrů lidí a i Zamibian přiletěl vychloubačně na koberci.

Vobloha se zatáhla na nachový barvy. Zablesklo se a Asía se způsobně svezla po vejboji pouze v průsvitnym závoji. Stovky chlapskejch srdcí uchvátila svym vstupem na scénu. Vzala si od Drogona pařát a flakónek s dračí krví. Broušenej safír mu nechala v ruce. Když se safír rozzářil, pařát se začal hejbat. Flakónek s dračí krví se změnil v malýho dráčka, který se snažil zmizet pryč. Asía mu však ledabyle ukousla hlavu. Jeho krví pokapala pařát a třpytivym hlasem pronesla:

“Pohleď lide Ugaru, jak povýšim Drogona na prvního mistra mýho řádu. Přistup blíž, Drogone.“ Drogon přistoupil a Asía se mu zaryla průhlednejma nehtama do hlavy. Pařát přiložila k pahejlu ruky a ten začal do ruky srůstat, až Drogon sebou nelidsky škubal. Když pařát celej srost, zpocenej Drogon zařval do hrobovýho ticha a sesunul se vysílenej k zemi. Asía ho jemně ovinula průhlednym pláštěm a do davu slavnostně zvolala:

„Ugare, mý město, přivítej mýho mistra!“ Lidi propukli v jásot a Drogon se bez známky ounavy zvednul a s pokorou se uklonil Asíe, svý bohyni. Lidi jásali, provolávali slávu Asíe i Drogonovi. Jen Zamibianovi v koutku zacukalo a raději se však vodvrátil.

Rákos přijal Hodese za svýho. Jeden ze sourozenců, kterej s námi prošel Astrálem. Rákos si s nim nechal udělat jednotnou kérku.

Dva dny na to jsem svolal všechny barbary, abych udělal Raghorův rituál pro stavbu chrámu, když tu teda barbaři zvostávaj se Zamibianem.

Jako svatý místo jsem určil val, kterej během voblejhání zvedl samotnej Raghor před branami města. Přived jsem největšího kozla z města a Muflon daroval brnění dračího parchanta Haskura. Při východu slunce se všichni barbaři nastoupili do kruhovejch řad, ale tak, aby přímo na val svítilo slunce. Den předem jsem uvařil posvátnej nápoj mnou zbavenej jedovatosti, aby si tak teď každej z oučastníků rituálu mohl napít na počest tadytoho novýho svatýho místa.

Brnění jsem postavil na vršek valu, napěchoval jsem ho kameny posbíraný z okolí bitevního pole, který na sobě ještě nesly stopy krve a jinejch ostatků. Celý jsem to polil krví obětovanýho kozla. Navrch jsem slavnostně přidal vorlí lebku, kterou jsem získal přesně pro tuto chvíli od svýho Kmotra šamana. Nebudu se zde víc rozepisovat o dalšim konání při vobřadu. Důležitý je, že přesně v určenej

čas to vše posvětil Raghor a brnění se spojilo s ostatníma kamenama a tím vzniklo svatý místo uctívající právě jeho.

Duhý den se princ Ragar spolu s vostatníma trpaslíkama rozhodl, že se vrátí zpátky domů. Na jeho počet se udělala vobrovská oslava konající se několik dní. Voslava byla také i voslavou celý vyhraný bitvy o Ugar, navýšenou vo čas, kterej mezitím uplynul. Vykalenej Muflon se jednou rozhodl, že najde svýho koně z jedný úvodní bitvy, ale ostatní ho ubezpečovali, že už je po něm. Z ničeho nic se vobjevil Drogon, že by to takovej problém nebyl mu koně „voživit“, ale než stačil překvapenej Muflon na to něco říct, už ho někdo plác do ramen, že přišla nová Asíina kněžka Kaira. Jeho pozornost se vobrátila na ni, až její vochranka měla plný ruce práce s chlastem brunátnýho Muflona. Byla z toho docela prdel. Muflona dokonce musel taky krotit Berzerin holí po škebli, když přemlouval Ragara, aby nevodjížděl. Celá oslava se nakonec zvrtla s jeden velkej zápasnickej souboj mezi trpošema a Červíkama. Dlouho to bylo nerozhodně, ale nakonec vyhráli trpaslici.

Docela mě rozesmál Sparky, ten lovec, když rozjel svůj velkej mini obchod s bylinkami na tvrdý péra. Získal tím spoustu kunšaftů, protože děvek i vožralých nenasytných ženskejch bylo na voslavě taky dost.

Nakonec Muflon vyzval Rafu na souboj. Byla to velká čumenda zápasnickýho umění. Chytali se za pasy, jak dva bohatýři. Nakonec to dopadlo nerozhodně.

Hm, no, možná dobře pro voba.