57. hra

Seděl jsem v Černý jámě, jak trpaslíci nazývali tavernu, kterou vedla Sally, šenkýřka s tak bujným poprsím, že se v něm malý mužící skoro ztráceli. Přicházeli sem utrácet žold a válečnou kořist hlavně za její holky a kořalku, které Sally nakupovala od korzárů, zásobujících město z jihu. Obrátil jsem do sebe asi desátýho panáka a věnoval obsluze nahoře bez milý úsměv. Holce se v očích mihnul strach. Kdyby nebyla profesionálka, nejspíš by utekla s brekem do kuchyně. Nedivil bych se jí. Drátky, které vybíhaly z koutků mých úst a táhly se přes sanici a kolem šíje, aby se spojili s ostatními na mém těle, nyní zakrytém jen volnou košilí, už mi jaksi nedovolovaly se smát. Opileckým zrakem jsem chvíli hodnotil svůj škleb v rozplizlém odrazu na cínovém korbelu. Na tváři se mi pomalu hojila rána, po níž zbude jizva jako věčná památka na tuhle válku. Odhadoval jsem, že noc v bordelu mě teď přijde přinejmenším na trojnásobek.

Arcikam, po kterém náš čaroděj šílel, jsem měl pro jistotu překrytý pruhem látky ovinuté kolem hrudníku, abych jej nevystavoval na odiv. Na dotek chladný kámen mě zvláštně hřál u srdce. Tušil jsem, že Adaktalon si nedá pokoj dokud ho ze mě nevypáčí, i kdyby mne měl obětovat.

V lokále bylo dost živo. Už za pár dní se budou trpaslíci balit a vyrážet zpět do Arkhu a tak si každý z nich koukal ještě řádně užít slávy a roztočit část válečné kořisti za světské radovánky v lidském městě. Jako každý večer tu probíhaly zápasy borců z jednotlivých čet a za halasného povzbuzování svých kumpánů a sázejících tu probíhaly férové a někdy i méně férové souboje. Muzikanti do toho hráli rytmické písně a holky běhaly s jídlem a pitím, a když byl zájem a zacinkaly zlaťáky, tak i nahoru do pokojíků. Zrovna jsem uvažoval o návratu na rodnou hroudu a snažil se přesvědčit sám sebe, že bych mohl několika měsíční pouť na náhorní planiny zvládnout sám, když jsem najednou zaregistroval nápadný úbytek okolního hluku. Vzhlédl jsem od pití a zadíval se ke dveřím. Musel jsem přivřít jedno oko, abych zaostřil na postavu, která tam postávala, jako by váhala jestli má vstoupit. Stál v nich Drogon a od stříbrné masky se mu odrážel oheň plápolající v protějším krbu. Hospoda na chvíli ztichla a jen pomalu se vracela na předchozí úroveň zábavy, bylo-li to vůbec možné. Asíjin velekněz zamířil ke mně a sedl si naproti. Ikdyž bylo plno, v mžiku jsme u stolu seděli sami. Docela mě zajímalo, co toho všiváka vytáhlo zpoza zdí jeho nového chrámu. Normálně takovéhle podniky soukromě nenavštěvoval.

„Krysí král mě žádá o schůzku“, šel rovnou k věci. „Chceš u toho být?“

Jen na kratičký okamžik mě napadalo, že se tam dolů sám bojí.

„Jistě. Jako svědek.“, řekl jsem a cítil, že se můj jazyk dostává do posledního tažení. Ať už se tam dole odehraje cokoli, musel jsem připustit, že Drogon má teď v tomhle městě velké slovo, takže jsem neočekával nějaké problémy. Nejspíš půjde o nějaký druh nechutné a špinavé politiky. Ne, že by mě to příliš zajímalo, ale rád zůstávám v obraze. Ačkoli Drogon a politika se slučovali asi jako voda a olej. Byl tu taky fakt toho, že v podzemí Ugaru byla pohřbena část elfské armády se vším, s čím do této války přišli, což z něho činilo hrobku, ukrývající poklady nevyčíslitelných hodnot.

„Dobře. Tak zaplať a jdi se vyspat. Jestli zaspíš, nechám tě ráno vytáhnout ven a vymáchat ve studni. Hlavou dolů.“

*****

Audience u krysího krále Krryixe proběhla dle očekávání. Vypadalo to, že mutanti neutrpěli, až takové ztráty jaké bych čekal nebo možná nastoupili všichni v plném počtu, ale každopádně jich bylo přítomno požehnaně. Vybaveni elfskými předměty a zbraněmi vypadali obávaně. Nepochybně přežili jen ti nejlepší a vytvořili elitářský spolek. S poklady, které tam dole mají a úmluvou o vzájemné podpoře, kterou právě stvrdili s Drogonem, by se měl současný pán města Zamibian začít obávat, jestli nebude v Ugaru časem hrát druhé housle. Na důkaz svých slov Drogon obdaroval Krryixe krví z mýtického Rhoxe a krysodlak dal knězovi na památku prastarou obřadní elfskou dýku. Jedna půvabná mutantka s hedvábným kožíškem a roztomilýma krysíma fouskama, kterou jsem typoval na královskou dceru, mi pověsila na krk talisman v podobě malé krysí lebky a do ruky mi vtiskla kamenný penízek. Prý mi to má pomoct vidět a orientovat se v podzemí.

Příštích několik dní jsme se každý věnovali osobním přípravám na nadcházející výpravu do Aktaru. Já seděl převážně v Černý jámě a domlouval s korzárama odvoz. Kapitán Gorakan by nás tam měl dopravit do tří týdnů pokud bude požehnaný vítr a vody klidné. V případě, že dojde k možnosti si cestou přivydělal, jsme ochotni jít do akce za 50% ze zisku. S cestou do Aktaru jsem nakonec souhlasil hlavně proto, že mi náš čaroděj slíbil, že mě z města přenese astrální

cestou tam, kam se už delší dobu chystám vydat. Domů. Matně si vzpomínám, že když jsem do něj pod parou hučel, neprozřetelně jsem mu slíbil, že až se vrátím, tak mu za to ten zatracenej Arcikam vydám.

Adaktalon si v Ugaru našel schopnou babu kořenářku, ktrerá mu zakonzervovala ovoce z Elysia a navíc tento postup naučila šamana Vardala, který ho doprovázel. Vardal pro změnu naučil svého žáka, jak se připravuje barbarský bojový lektvar.

Nakonec přišlo na řadu loučení s Ragarem Palcátem a jeho družinou. Jak bylo domluveno odvedou s sebou Erlin, lidské dítě z hor, které na rozdíl od svého bratra, přežilo astrální pouť od obrů.

*****

Joah-Toin byl nejslabší z Dračích jezdců. Přesto, že byl synem nejvyššího z bohů, zdaleka se nevyrovnal svým bratrům. I drak, kterého sedlal se pod ním vzpouzel a dával mu najevo svou nevoli. Mohla za to jeho lidská matka. Byla staletí mrtvá, ale geny, které po ní zdědil, byly pro Joaha jako prokletí. Obzvlášt nyní, co vstoupili do války a dva z jejich bratrů již opustili svět smrtelníků. Snad právě proto ho dnes Velký bratr povolal a pověřil ho úkolem, který má prověřit jeho kvality. Musí pronásledovat a unést trpasličího prince Ragara Palcáta, který vede zbytek svého vojska zpět na sever a vyměnit ho za díl Varjových Mrtvích očí, který podle potvrzených informací trpaslíci schovávají ve svých podzemních síních. Další z jeho bratrů bude dohlížet, na tu tlupu barbarů, kteří si to namířili zpět do Aktaru.

Hlupáci, vůbec netuší, co je tam čeká.

*****

Plavba probíhala až podezřele klidně a po dvou týdnech už jsme v dáli spatřili obrys Aktarského pobřeží. Bohužel jsme také zahlédly elfskou válečnou loď. Gorakan rychle vmanévroval do slepého ramene a schoval loď při pobřeží. Vyčkávali jsme. Pak se šaman rozhodl, že vypustí své astrální tělo na průzkum. Ponořil mysl do meditace a nechal svou duši vzlétnout k elfské lodi. Už je zahlédl, jak stojí na palubě. Jejich velitel se otočil a upřel na něj zrak. Pak přiletěl první šíp a zavrtal se mu do těla.

Kámen úlekem vykřikl, když spatřil, jak se v šamanově těle náhle zhmotnil šíp a jeho oděv nasákl krví. Během tří úderů srdce se objevil další šíp a Vardal se svalil na zem. Drogon se pustil do léčení a šípy z něj vytáhl. Ještě zakrvácené si je hodil do torny. Pak jsme znovu vyčkávali a spřádali plán, jak se s elfy vypořádáme.