6. hra

Adaktalon stál na nádvoří skalní pevnosti a hleděl na zatopenou chodbu vedoucí ke královské hrobce. Nechtěl uvěřit, že si odtamtud odnášejí jen zbraně a proklínal se, že se sám v hrobce lépe neporozhlédl. Teď bylo pozdě. Voda zatopila vše téměř až k nádvoříčku. Zpozorněl. Možná ne, pomyslel si a zaostřil na předmět s podivně červeného dřeva plovoucí na hladině. Vnořil se do ledové vody a za chvíli jej držel v ruce. Byla to píšťalka.

Drogon se mezitím snažil ze všech sil udržet Marifona na živu a soustředěně se modlil k bohyni Asíje.

Lambér si, se vzrušením, prohlížel zbraně, které přinesli z hrobky. Obzvláště kopí.

“Všechny mají značku Varji, boha, kterého uctívá můj lid. Není sporu, že jsou posvěcené. Úžasná trofej,” vysvětloval Muflonovi, který zrovna potěžkával zlatou sekeru a souhlasně přizvukoval.

Počkali dokud se Marifone, zásahem božské magie skrze knězovi ruce, nepostavil na nohy a sešli z kopce cestou zpět na místo posledního tábořiště. Další den jim Drogon řekl, že není schopen Marifona plně vyléčit. Byl otráven a hrozilo, že otravě buď podlehne anebo bude mít trvalé následky a navždy podlomené zdraví. Všichni souhlasili, že bude nejlepší ustoupit a vyhledat pomoc u trpaslíků. Cestou se dohodli, že Lambér a Marifone si ponechají kopí a meč a zbytek družiny si rozdělí odměnu ze sekery, kterou nabídnou trpaslíkům k obchodu.

Když se Sporek probudil a vstal zjistil, že se s ním celý svět houpe. Z rozlučkové kalby s trpaslíky minulou noc si příliš nevybavoval. Opatrně sešel po schodek do šenku a měl pocit, jako by mu někdo roztloukal hlavu perlíkem. Objevil se hospodský Gholan a rychle mu vysvetlil jak se věci mají.

“Nebyl jsi k probuzení hochu. Naši stopaři měli naspěch a tví druzi odešli s nimi. To byly dva dny podle vašeho času. Sedni si, donesu ti polévku, ta tě postaví na nohy.”

Jěště než dojedl přišli dva trpaslící.

“Jsi připraveno dítě? My vést tě cesta kus a ukázat směr za tvoje společnost,” řekl jeden lámaným kupeckým jazykem lidí.

Komu tady říká dítě, pomyslel si Sporek a vstal. Opřel se o stůl a nejraději by si zase lehnul, jak se mu v hlavě rozezněla kovadlina.

“Moment, jen si vemu z pokoje své věci” odpověděl.

Když vylezli ze skály bylo poledne. Trpaslíci nasadili svoje tempo a moc se na něj neohlíželi. Plahočil se za nimy až do pozdního odpoledne, kdy se stopaři zastavili a ukazovali mu směr, kterým má pokračovat. Pak oba zavrčeli něco, co znělo buď jako strohý pozdrav nebo nadávka, otočili se a odešli. Sporek stál sám v divočině v horách, vyčerpaný, s tepající bolestí v hlavě a nevěděl jestli má hledat nějaký úkryt a nebo vyrazit dál směrem, kterým mu ukázali. Nakonec vytáhl z kapsy trpoší placku, zakousl se a vyrazil.

Blížil se večer. Zastavil a obhlížel terén zda neuvidí nějaké vhodné místo kde by přečkal noc, když náhle uslyšel kroky. Na stezku před ním sestoupil chlápek. Podle luku a kožené zbroje zřejmě lovec, ale v bídném stavu. Umazaný a potrhaný plášť, na těle několik šrámů a fleky zaschlé krve.

“Neboj se” řekl, když viděl Sporka ve střehu s kopím.“Jmenuji se Borkoš. Byli jsme tu nedaleko na lovu s družinou mého pána. Napadl nás dračí jezdec. Asi jsem jediný kdo unikl.”

"Já jsem Sporek, švec. Můžu ti něco zašít, jestli chceš, dědo,” snažil se zastřít zděšení a navodit přátelskou atmosféru.

"Na to, že chodíš sám po horách, jseš docela drzej!"

Na to se Borkoš zamračil a pravil “Kam máš namířeno?“

Když Sporek vyprávěl svůj příběh o trpaslících a obrech, Borkoš si ho důkladně prohlížel a jen udiveně nadzvyhával obočí.

“Dobře. Přidám se k tobě a vystopuju tvé přátele. Beztak po tom, co jsem viděl svého pána padnout, nejsem nikomu ničím povinován. Pojď za mnou, vím kde rozděláme ohěň a opečem tohodle ušáka,” prohlásil Borkoš a ukázal na zajíce hozeného přes rameno.

"Toho připravím já!" zazubil se Sporek.

Začátkem druhého týdne se stopy stočily z horského úbočí dolů do údolí a další den došli k polorozpadlé kamenné bráně, za níž dál se rozkládali ruiny nějakého paláce a přilehlých budov. Náhle se setmělo a začal se zvedat vítr a jak sílil, jako by v něm zaslechli nějaké ponuré nesrozumitelné šeptání. Podívali se na sebe a začali rychle postupovat vpřed proti větru.

Dalšího dne se konečně setkali se zbytkem družiny a společně se vrátili zpět k trpasličímu vchodu do podzemí. Chvíli jim to trvalo, protože k němu nemohli najít žádné stopy, ale kouzelník se nenechal oklamat a identifikoval správné místo.

Hledali jak zabušit na kamenná vrata, ale nevydávaly žádný zvuk. Muflon si vzpomněl na darovanou dýku od Ragara. Zaklepal jílcem dýky na skalisko, které rezonovalo jako z kovu.

Chvíli nic a pak se část skály vmáčkla dovnitř a odsunula stranou. V chodbě za ní stáli dva trpasličí strážci. Koukli na skupinu a pak jeden prohodil směrem k Muflonovi.

„Je vás o jednoho víc.“

„Tady Borkoš je přítel, za něj ručím,“ odvětil Muflon.

„Tak rychle. Vidím, že máte raněného. Běžte chodbou dolů do hospody U Kamennýho stolu. Pošlu tam ranhojiče.“ řekl strážce a ustoupil stranou.

Vešli a pokračovali po svažující se chodbě, která se dál ještě rozšířila a nakonec vyústila do prostoru. Po pravé straně stála trpoší taverna, kolem níž a dál za ní pokračovala hlavní chodba. Nalevo se rozprostíralo malé náměstíčko, z něhož vybíhalo několik menších chodeb vedoucích dál do labyrintu.

S trpaslíky hovořil, jako vždy, především Adaktalon, který jediný ovládal trpasličinu. Protože neměli čím zaplatit, hospodský si vyžádal jako zástavu hlavu šelmy a na oplátku jim poskytl veškeré služby. Muflon souhlasil a Gholan hned mávnul na dva týpky, kteří hlavu odnesli ven a ze žebříku jí zavěsili nad vchodem taverny. Jakýsi Kazminův kněz se ujmul léčení Marifona a zbytek družiny se ubytoval a vyčkával příchodu Ragara Palcáta, který byl toho času na výpravě.

Aby si ukrátili dny čekání, Borkoš se Sporkem se rozhodli vyrazit ven na lov. Trpasličí strava byla beztak příšerná a když se Borkoš dozvěděl od ševce, který umí vařit, že trpaslíci platí za dobré jídlo zlatem, sebral luk a rychle vyrazil. Když třetí den přitáhli pár divokých koz, všichni je uznale plácali po ramenou.

„Konečně někdo, kdo umí něco ulovit,“ radoval se Sporek, „To bude pečínka, chlapi“.

„Když navaříš pro celou hospodu, půjčím ti kuchyň a koření, co budeš chtít. A když se ti to povede dobře, tak ti zaplatím,“ nabídl mu ihned majitel hospody.

Sporek se snažil a trpaslíci jeho jídlo kupovali, i když z něj nebyli úplně nadšený. Jedna várka se mu však výtečně povedla a to se zrovna v hospodě objevil i Ragar Palcát se svojí družinou.

„Takové jídlo na uvítanou! Musím přiznat, že mě stále překvapujete.“ chválil je s mastnou hubou, jak obíral pečená žebírka. Jeho družina zkoupila zbytek porcí a přeplatili všechny nabídky.

Hospodský už potřetí přepočítával tržbu a vesele si pobrukoval.

„Zde, tvá odměna, jak jsem slíbil.“ řekl Gholan a podával Sporkovi zlatý prsten.

„To je celé jmění.“ řekl Adaktalon, když se na něj blíže podíval, „Dva měsíce bys za to ve městě dokázal žít jako pán. Dobře si ho schovej“.

K ránu se s nimi Ragar rozloučil a slíbil, že na večer přijde a přivede zájemce na tu zlatou sekeru a trofeje z Kiri kočky.

Večer dorazil se svým pobočníkem Mornym a v doprovodu vyslance Kazminova řádu Berzerima Rudoočka, vyslance Elementárního řádu Thongirda Modrovousa a honosně oblečeného trpaslíka, který jak se dozvěděli, zastupoval trpasličí banku.

Když měli soukromí, tak Muflon, který na řeči moc nebyl, vytáhl bez okolků zlatou sekeru a položil ji doprostřed stolu. Adaktalon začal ke zbrani rychle něco dodávat, ale zdálo se, že ho trpoši moc nevnímali a jen zírali na zbraň před sebou.

„Jak říkám, vyzvedli jsme ji z královské hrobky, pravděpodobně patřila Královu pobočníkovi nebo jeho strážci.“ zkoušel to znovu kouzelník.

„Tyhle značky nepoznávám,“ řekl jeden z knězů.

„Patří Varjovi, to je starý lidský bůh, něco jako ochránce nebo strážce duší, které neprošli branou boha Smrti. Pro toho kdo útočí se zlostí a nenávistí v srdci se tato zbraň stává velice mocnou, možná i nebezpečnou pro jeho držitele.“ dodal důrazně se vztyčením prstem kouzelník.

„Chtěli bysme mít tuhle zbraň v naší družině, ta je pro strážce jak dělaná,“ řekl Morny a dloubl loktem do Ragara. Ten vstal, uchopil sekeru obouruč a mocným sekem ji zarazil do stolu až ho tou ránou rozlomil na dva kusy.

Morny koukl po obou knězích a ti mlčky přikývli. To stačilo. Ragar na kratičký okamžil pohleděl na bankéře.

„Přejete si výměnu nebo raději vyplatit?“ zeptal se bankéř kvalitní lidskou mluvou a jakýmsi předmětem přivolal pokladníka s truhličkou. Za sekeru nakonec vyplatil 4 velké broušené rubíny a hlava šelmy s ocasem byla, k lítosti hospodského, prodána Elementárnímu řádu.

Když byl obchod uzavřen, začala teprve debata o tom, co lidé v podhůří viděli a zažili. Adaktalon poskytl trpaslíkům informace a starých trpasličích hrobech, které zkoumal za kamennou bránou tam, kde začínaly ruiny bývalé lidské civilizace. Borkoš zase vyprávěl svůj příběh o tom, kterak jeho pán, s družinou svojí až z dalekého východu, do zdejších hor se na lov vypraviti rozhodl. Jak je ve vichřici nějací kamenní trolové napadli, a kterak se náhle černý drak s jezdcem v rudém brnění a planoucím kopím objevil a jeho pána probodnul a potom magií i silou celou družinu pobili a jak on z boje utekl, aby si holý život zachránil.

„Hmm, všímáme si jak se dračí jezdci začali za posledních 150 let zajímat o zdejší území a sváří se mezi sebou. Patrně jde o nějaké mocenské boje jejich pánů, ale není nám známo, o co přesně zde usilují. Možná se snaží přilákat více dobrodruhů na zdejší poklady. A když je zde pobijou, zvětšují tak šance těch, co přijdou po nich.“ řekl zahloubaně Kazminům kněz.

Po chvíli zůstali sami jen s Ragarem a Mornym. Adaktalon jim poděkoval za zprostředkování dobrého obchodu a pozval trpaslíky, aby zůstali a pili s nimy a rozprávěli. Ragar byl potěšen, v dobré náladě dobrodruhům slíbil, že pokud vydrží 15 zim a znovu navštíví trpasličí město, vezme je s sebou na výpravu. Lidé se ještě během noci rozhodli, že jejich další cíl bude dojít do dalekého legendárního města Aktar. Ragar řekl, že jim obstará průvodce až na území obrů na jihu a nakonec ještě všechny obdaroval kusem zvláštního druhu lišejníku.

„Když ho nasliníte, bude vám na čas svítit na cestu. To by se Vám mohlo hodit. Tak štastnou cestu přátelé.“ rozloučil se s nimi.

Před odchodem si ještě Drogon vyzvedl svůj nový kněžský symbol, který si nechal u trpaslíků zhotovit.

Vyrazili z hor zpět na jih a s lovcem cestovali snadno. Minuli území obrů a po dvou týdnech přebrodili řeku. Za ní zamířili dál směrem na asi sedm týdnů chůze vdálený Aktar a po několika dnech pronikly do prastarého hvozdu Bartan. Jednoho dne ohlásil lovec stopy obra.

„Konečně“, zaradoval se Muflon.

Stopy je vedli na místo plné velkých i menších skalisek a pak zaslechli podivné zvuky. Za jedním skaliskem spatřili obra v souboji s obrovský červem. Ten měl v průměru asi dva sáhy, na délku asi třicet a v tlamě svíral obrovu ruku i s jeho sekerou, která na druhé straně vyčuhovala z tlamy ven a bránila tak červovi ruku ukousnout. Drogon okouzlil Parybu a zbytek válečníků se už vrhal na červa. Jako první zaútočil Sporek a zasadil červovi ránu do citlivého místa. Červ se ho pokusil srazit osasem, ale minul. Adaktalon ve stejný moment zapískal na píšťalku, až se okolní ptactvo vzneslo a za skřehotání odlétlo. Lambér se snažil do červa bodnout své nové kopí, ale neprorazil jeho tvrdé šupiny, kterými byl pokryt. Muflon zasekl sekeru a mocně zařval. Borkoš do něj sázel jeden šíp za druhým. Červ kousal a srážel válečníky ocasem.

Pak Sporek opět úkázal velikou odvahu a odhodlání a zasadil mu další ránu do citlivého místa. Muflon přidal další a začínal se dostávat do varu. Někdo zařval, že se blíží další červ. Potom zařval Sporek. Červ ho zachytil koncem ocasu, zvedl do výšky, stiskl a praštil s ním o zem. Drogon mu běžel na pomoc. Muflon v transu dobil prvního červa. Lambér se postavil druhému a konečně zasahuje. Cítil jak mu skrz kopí projel do těla divný pocit. Pocítil vztek, který se v něm nahromadil. V poslední době se mu v boji nedařilo a hodlal s tím zkoncovat, tady a teď. Mezitím lovec vyslal další salvu šípů. Do boje se rovněž vložil obr. Když už se Lambér chystal k další ráně aby vypustil svůj hněv, přiběhl Muflon a usekl červovi hlavu.

„Jsem snad proklet, abych navěky chodil ve stínu tohoto strašlivého válečníka?“ nadával si Lambér pod vousy.

Ohlédl se a viděl, že Muflon klečí na kolenou, hlavu skloněnou a rukama se opíral o sekeru.

Muflon si říkal, že tohle musí být sen. Ale proč? A teď? Zrovna se chystal postavit obrovi.

Kráčel na vrchol nějakého kopce, na kterém se pokřiveně ježily štíhlé kameny. Nad ním bylo pověšeno velké slunce a vše zalévalo zlatou září. Krajina mu připadala známá. Skoro jako u nás doma, pomyslel si, ale tak nějak hezčí. Cítil se zvlášťně klidný, vyrovnaný a povznesený. Na vrcholku se začali objevovat postavy a ve dvou řadách sestupovali k němu. Zastínil si oči hřbetem ruky a zjistil, že jsou jeho druhu, muži i ženy. Zastavili se a hleděli na něj. Nikdo nepohnul ústy, ale jejich vědoucí oči jako by ho zdravily, vítaly. Prošel uličkou mezi barbary až na vrchol. Kameny připomínaly spíše menhiry. Výrustaly ze země v různých velikostech a sklonech, rozeseté po celém vrcholu kopce. Při pohledu zhora by možná dávaly dohromady nějaký vzor či obrazec. Muflon si všiml, že na každém je něco vytesáno, značka nebo symbol. Ty blíže středu byli popsané a pomalované po celém povrchu. A u nich stál mocný barbar s mufloní hlavou. Zlatem pokryté tělo odráželo sluneční paprsky až to oslňovalo a nohy měl zakončené kopyty. Natáhl ruku a pokynul Muflonovi, aby přistoupil blíž. Pak ho tou stejnou rukou uchopil zezadu za zátylek a prudce ho udeřil hlavou do čela.

Sen skončil.

Když ho všichni obestoupily, Muflon náhle vyskočil na nohy a vykřikl: „Kde je obr?! Zabili jste obra?!“

Ten, překvapený, ustoupil a zaujal obraný postoj se sekerou.

„Zadrž Muflone! Tento obr není náš nepřítel.“ křikl Adaktalon.

„Že není? Od kdy jsou obři našimi přátely!?“ vyštěkl rozhořčeně Muflon. „Lambére?“ otočil se tázavě na válečníka.

„Myslím, Muflone, že tenhle obr je nyní naším dlužníkem. Nech ho promluvit. Mohl by pro nás mít cenné informace,“ odpověděl Lambér klidně a pohlédl na obra.

Drogon se mezitím věnoval svým věcem. Přistoupil k useknuté červí hlavě a položil svůj nový kněžský symbol do čerstvé červeno-černé kaluže krve. Potom začal odříkávat modlitbu, při níž se obřadně řízl do levého předloktí a nechal svojí krev stékat na symbol. Když modlitbu dokončil, svět náhle potemněl.

Všichni se jako jeden otočili za Drogonem a spatřili překrásnou, spoře odděnou mladou ženu, která se jako zářící přízrak vznáší před knězem a láskyplně s ním promlouvá. Potom se špičkou nohy dotkla knězova symbolu a zmizela.

Svět se opět vrátil k normálu.