7. hra

Obr jménem Bulba s lidskou obouruční sekerou, která se v jeho rukou ztrácela a obrovským lukem s oštěpy místo šípů, musel zase na ně čekat. On odpočinkovou chůzí, oni uřícení a unavení jdou do červí sluje. Za pomoc s červem jim slíbil, že je přivede do červí jeskyně. Všichni s tím plánem souhlasili, až na Muflona a Marifona. Muflon se sbratřil s trpaslíky a proto nemůže přece nečině hledět na živého obra. I když po něm hned neskočil, jak měl v úmyslu, když se probral, stejně si bublal pod několika týdenní fous, že ho stejně nakonec zabije a nenávistně se díval na obra. Obr dělal, že to nevidí, nebo to na něm nebylo znát. Spíš si hleděl splnit svůj úkol, co mu dali z jeho tábora. „Bez červího vejce se raději nevracej!“ Naštěstí, tahle směšná bandička lidiček mu v tom pomohou.

Marifon spíš než s plánem, nesouhlasil se směrem, kterým se vydávají. Znamenalo to odchýlení se přímou cestou do města. Už dlouho se do věhlasného Aktaru chtěl podívat. Už si představoval, jak zraky klopící panna naslouchá jeho zpěvu a už už chtěl utrhnout si tu růžičku, když se praštil o větev, která ho vrátila zpět na cestu za červy.

„Nu co, alespoň nabydu další dobrodružství a něco těch zlaťáků.“ Pobrukujíc novou melodii si už zase představoval klopící zraky spanilé panny. Studnice jeho optimismu vysychala málo kdy.

Červí místo bylo dříve cítit než vidět. „Smradlavý doupě s vchodem, jak pro draka“, prohlásil Lamber.

Puch to byl tak silný, že Muflon se Sporkem a Drogonem se rovnou vyzvraceli u vchodu. Ostatní chtěli na ně počkat, až vyženou z útrob všechno nasolené maso z rána, když Marifon zaslechl podivné cupitání z jeskyně. „Koboldi!“ došlo mu najednou. „Kde jsou koboldi, tam červi nebudou“, přemýšlí Adaktalon nahlas.

„Rychle, koboldi nám kradou naše poklady!“, vykřikl a nečekal na ostatní a vběhl do smradu. Uvnitř byl puch ještě větší. Když protřeli puchem uslzené oči, uviděli rozkládající se hromadu z červích vyvrhlých ostatků se zbytky lidí, zvířat a hlavně pozůstalostí jejich obětí.

Zbraně už tam skoro nebyly a když ano, byly prorezlé silnými červími šťávami. Koboldi opravdu všechny použitelné odnesli. Teď už se sem neodváží, i když v to doufal, raději si Adaktalon přitáhl svůj měšec více na oči.

„Co je magický, to červi vyserou“, řekl Adaktalon a začal zhnuseně kopím prohledávat smrdutou hromadu. Ostatním se moc do toho nechtělo, ale když začal vytahovat první zlaťáky, nenechali se dlouho přemlouvat a ponořili se do páchnoucích hnijících kostí olezlé lepkavým slizem.

Mezitím zvracející u vstupu do doupěte zjistili, že uvnitř nehrozí žádné nebezpečí, koboldi jsou toho důkazem, už se jim dovnitř nechtělo. Však oni něco přinesou. Muflonovi se udělalo trochu lépe, aby zjistil, že prázdný žaludek mu teď kroutí břich. Ulehli do trávy dál od vstupu a hlavně ne směrem po větru.

„Umíš osmažit i kobolda, Sporku?“, zajímal se Muflon, který jednoho spatřil právě v křoví. Bohužel žádného nakonec nechytili a ostatní zvěř se od doupěte držela dát. A tak jen čekali venku na ostatní. Ti pak přišli a hned se dali do zkoumání předmětů.

Adaktalon třídí poklady. „Dva lektvary, každý jiné barvy, jeden svitek, hm, to si zabírám, určitě ne obyčejný prsten, maska s černými kameny a poslední je amulet Variův, který vypadá, jako kus tváře. A pak ještě nějaký zlato, krystal, prsteny a náhrdelník.“ Lambera zajímal ten amulet. Přinesli i červí vejce pro obra, ten jej vděčně přijal a s díky odešel.

Jak se tak Adaktalon přehrabuje poklady, najednou se propadl vizí do jiného světa. Před sebou vidí boha Varia, jak letí na koberci. Uvědomil si, že se předtím dotkl té masky. Varia se stočil k válečníkovi letícím na gryfovi a hodil mu poslední díl jeho Variova amuletu. Válečník ihned odtamtud mizí, když k Variovi se přiřítil obrovský přízrak na černém pekelném oři a seká do něj ohnivým mečem. Varia otočil k zemi, ale přízrak po něm mrskl kopí, které ho přišpendlilo a železnými okovy ho připoutalo k zemi. Tím vize končila.

Než si uvědomil, co se stalo, už se Lamber vrhá k amuletu, aby ho prozkoumal. Nestačí ho varovat, aby se nedotýkal. Lambera to hodilo vizí do síně dračích jezdců, jak mrtví stojí před svým dvoumetrovým pánem sedící na trůnu s dračí hlavou a říkají mu, že amulet nemají. Sedící muž se na ně strašlivě rozeřval a pak se otočil na Lambera a do ticha ledově pronesl: „Sedlejte draky a přineste mrtvé oko!“ Tím vize skončila.

Když se uklidnili a uvědomili si, co viděli, jedno bylo jasné, musí se někam uklidit.

„Do města“, vyhrkne Marifon, „tam na nás draci nepoletí.“

Ihned se odebrali nejrychlejším směrem k městu. Cestou něco naloví a polovařené spěšně pojí. Při jedné zastávce Muflonovi padl do oka prsten, co odlišoval se od ostatních. Nasadil si ho na prst. Kroužek se ihned přizpůsobil k velikosti prstu. „Uf, nějaký kouzla!“ „Eh? “Dole mu to vzalo, nahoře, zas přidalo. Drogon si potřeboval odskočit. I takoví jako on tam musí. Vstal a tu vidí před sebou bohyni, už si myslel, že je to jeho Asía, „ale je nějaká divná“, říká si. Před ním stojí překrásná obrovská žena se svaly jako chlap s prsy, které na něj – zamrkaly. „Co čumíš, chceš si na ně šáhnout? Hehe“, řekla hlubokým, ale melodickým hlasem a pak už tam stál Muflon a chechtal se, protože viděl, jak Drogon na něj civí. Ten jen zavřel pusu a beze slova šel za strom dokončit, co začal.

Město už bylo hodinu cesty, ale stále nebyli klidní, to proto, že Adaktalon ho vycítil. Jsou už skoro u bran města.

Drak rychle letí a letí rovnou na nás,

Spočtěme své hříchy druzi, i těch ukradených klobás,

Náhle směr mění a s otočkou to nad hradby vybírá,

Předtím odhodiv cosi a to teď se však na nohy sbírá.

Je to Gythiang, mistr měčů a pohledem si nás měří.

Než kdos řek „chcípni!“ a už na Muflona míří.

Muflon mocně do něj seká, jak zvykem je to u něj,

To však i Sporek s Lamberem se taky na něj předháněj

On je fakt rychlej, tenhle mocný dračí vazal,

Vypadá to však, že kdyby mohl, tak raději jinam by mazal.

Já zahanbiv byl, kdybych si do něj také pořádně nesek,

Adaktalon kolem krouží, čeká se svou dýkou na chvíli jistou,

Ta však nepřichází, to Muflon mistra poráží, až on klek a hek

Leží tam Gythiang v krvi poražený a žádá, ať mu zbroj a zbraně neberou.

Vše ostatní jsme mu sebrali, je to naše trofej, my chápeme jeho čest bojovníka.

Stráže od hradeb s hubami otevřenými sledují, co během pár minut se tam před nimi odehrálo. Nejsou sami, nad hradbami se mačkají diváci úžasem oněmělí, v tu chvíli by pírko upadlé na zem bylo slyšet.

„Nečumte a votevřte bránu!“, zahulákal Muflon.

„Složte tedy zbraně“, odpoví mu velitel stráže, který se první vzpamatoval.

Odvedli je do lázní jménem u Zlatého ovaru, teď je to jejich vězení. Nedůvěřují jim, ale přesto k nim úctu vyjadřují.

Jak dosedli do křesel, objeví se ve dveřích první lázeňské děvky. Když proběhly obvyklé lázeňské procedury, přišel k nim majitel lázní s tím, že z jejich města je nejznámější aréna. Dlouho neotálel a rovnou se otočil na Muflona. „Jste tu teď jako vězni, ale král vám vzkazuje, že se můžete vykoupit bojem jednoho z vás v aréně proti vybranému soupeři.“ Nezbývalo tedy, než s tím souhlasit. A vybrán byl Muflon.

„Ale proti komu?“, vrtalo hlavou Adaktalonovi. Marifon za odpověď na otázku zaplatil zlatem.

„Je už dlouho neporažený, máme ho tu namalovanýho na obraze v chodbě.“, pravila Marifonova lázeňská a schovala zlaťák kamsi do záhybů. „Dostaneš další, když zjistíš, jakou má slabinu.“

Marifon se až teď zakoukal na malbu, když to v něm hrkne.

„Nedostaneš jeden, ale rovnou pět zlatých, když to zjistíš“, promluví přiškrceným hlasem. Koukal se na obraz skalního démona.

Muflon už tak sebevědomý nebyl, stál v aréně a lid bouřil kolem dokola. Moc je nevnímal, stále si opakoval, co nesměl zapomenout. Každý mu něčím přispěl, buď radou, kouzlem nebo lektvarem.

„Musím si získat lid. Až démon příde, mám vypít zelenej lektvar. Zelenej nebo modrej, do psí prdele, kdo si to má pamatovat. Řikal zelenej, ňákej vypiju a až budu skoro tuhej pošlu do sebe ten druhej.“ Brumlal si pro sebe. Diváci jásali a také se těšili, jak ho uvidí rozsápaného od démona.

Muflon však nebyl zaražený z bojovníka, ale z toho, co mu vzkazoval po majiteli lázní král. „Když prohraješ, tak prohraješ i životy ostatních.“

Otrocký král Mursunga kladl důraz na to, aby mu to lázeňský řekl těsně než vstoupí do arény. Teď si užíval jeho podled, když se jejich oči střetli. Jedny nesli známky napůl strachu i hněvu a v druhých jen pobavení.

„Za to bych ho měl uškrtit na jeho vlastních střevech“, hřímal si Muflon.

Stál tam, po aréně mu pohled klouzá,

Když tu vstoupil do ní ten démon! a ouha,

Já podporuji ho zpěvem a ostatní pobízím slovy,

Sledují diváci pobaveně ten jejich rozdíl výškový.

Tu však Muflon pije lektvar, jež z něj okamžitě obra dělá,

Aréna šílí a skanduje, když se výškou skorovyrovnají těch dvou těla.

Muflon zařve a divákům své svaly ukazuje,

Démon zařve také, až hrůza v aréně tancuje.

Boj to byl nadpozemský, když pustili se do sebe.

Aréna řvala a i ty rány museli být slyšet do nebe.

Muflon mlátí, seká do démona a ještě jeho výpadům uhýbá,

Vidím v něm boha válečníka, jeho lidskost v něm tam už nepřebývá.

Démon byl však strašný, rána po ráně jdou na něj jako hromy,

Muflon odráží je a krev s potem míchá, už sotva ho udrží nohy.

Náhle démon rovnováhu ztrácí a do hlediště začíná padat,

A teď rychle, to slabé místo na zátylku, než se zase začne zvedat.

Nestíhá to, démon už je zpátky, Muflon tedy lektvar do sebe obrací,

Byl už polomrtvý, démon po něm sápe, ale teď už se mu síla vrací.

Opět obrovské rány, každý od druhého schytávaj

Aréna řve, démon mocně, Muflon také, až to uši schytávaj.

Nikdy jsem neviděl nic podobného, dokonce i král na židli poposedává

Tenhle boj se zapíše, takový se jen tak neodehrává.

Nakonec démon již vyčerpaný na vteřinu si klek,

To neméně polomrtvý Muflon ho přece jen do zátylku sek.

Diváci šílí, získal si je, milují ho na časy věčné,

Oblíbenost je však pomíjivá, trvá jen než jiný souboj začne.

Náš hrdina však víc než jindy v našich očích povstal,

Byl šíleně unavený, on přesto na nás radostně kozama zamrkal.

Marifon bard zpívá oslavné písně, tisícovka příznivců se k němu radostně přidali a doprovází je, až ke hradu otrokáře. Když otrocký král slyší skandování rozhycovaného davu, zná svůj lid a proto nechá u hradeb vyvalit sudy s pivem a napíchnout na rožeň tucet statných sviní, aby je udržel mimo svůj hrad. Dnes v noci pár lidí umře a jiných bude počato.

Králova nabídka je rychlá bez okolků. „Vyvážím tvojí váhu zlatem, když zůstaneš ve městě.“

I když se ptal pouze Muflona, sborově to zamítli všichni. To Sporek pak neudržel nervy a začal na krále pokřikovat. Dokonce i nadávky mu z pusy vylétly. Ostatní ho hned umlčeli. Králi zprvu ztvrdly rysy v tváři, ale po té se pousmál. Pokynul strážím, které se ihned chopili výtržníka. „Dnes projevím dobrou vůli, proto váš přítel nezemře.“ Přesto si možná v nějaké slabé chvilce Sporek smrt přál. Nechali ho topit hlavou v močůvce, aby v zápětí mu přidali několik ran obuškem.

Otrocký král Mursuga III. nevypadal jako někdo, který by někoho nechal odmítnout jeho nabídky. Již se neusmíval.

Adaktalona v tu chvíli v duchu napadlo: „Ta jeho nabídka byl spíše rozkaz a my jsme jej neuposlechli..“