9. hra

Lambér se opíral o zábradlí na přídi a sledoval jak Bílá vlaštovka vyrývá brázdu do zpěněných vln vnitrozemského moře. Zcela ponořen do svých myšlenek, vzpomínal na život v jeho rodném Hum Balasu. V mysli mu vyvstávali tváře jeho přátel z dětství. Většina z nich byla ze stejného oddílu. Až na Onduka, který byl v rukách Moudré rady. Možná žádného z nich už neuvidí. Smrt ve službě tam v horách přícházela lehko. Kdepak, vojákování pro něj nebylo. Ještě, že se naskytla ta šance vzít úkol, díky němuž mu bylo umožněno vystoupit z armády a opustit vesnici. Zalil ho pocit štěstí. Teď se mu zadařilo, že o tom ani nesnil. Jasně, ještě zdaleka nemá vyhráno. Doručit tu věc možná bude nad jeho síly. A zřejmě na to bude sám. Ne, Muflon řekl, že s ním půjde. Je sice tvrdohlavej jak horská mula, ale asi se mu dá věřit. Má to ale háček. Musí přežít další boj v aréně.Vzpomínkami zabrousil do časů, kdy několik let žil jako otrok. Z pocitů, které to vyvolalo ho píchlo v žaludku. Otroctví bylo zlé. Jeho ego utrpělo šrámy, které může zhojit jen čas. Ale jednu věc si uvědomil. Za svobodu by již neváhal položit život. V těch časech by snad i měnil se svými přáteli a raději čelil hordě špinavejch vřískajících divochů a riskoval, že mu při chvilce nepozornosti proletí hlavou kamenná hlavice jejich těžkých oštěpů... Nenadálý povyk ho vytrhl ze zamyšlení. Otočil se a viděl, že povyk se rychle mění v paniku.

“Co se děje?!" křikl na piráta probíhajícího kolem.

“Si hluchej? Krakatice na levoboku! Radim ti, jestli neumíš plavat, raději skoč do vody a utop se…tohle bude vošklivýýý…” slyšel slova, která po něm námořník ve spěchu střelil a zmizel v chumlu pobíhajících námořníků, hledajících na palubě své zbraně. Zahlédl tam barbara, vyčnívajícího nad ostatní, jak upírá oči někam na moře. Kněz vedle něj mu pokládal ruku na rameno a něco mu říkal. Lambér zvedl oči k obzoru. Zleva se k lodi blížil mlžný oblak velký jako dům, plující těsně pod hladinou neobyčejnou rychlostí. Zpěněná voda stříkala do všech stran v divokých gejzírech a z oblaku tu a tam vystřelovaly obrovská chapadla, kroutící se jako klubko hadů. Rozběhl se pro svůj meč, ale než ho stihl vytáhnout, nestvůtra se srazila s lodi. Ta se se skřípěním prudce zhoupla, ale kupodivu zůstala celá. Na palubě zarachotili padají věci, zbraně a lidé. Lambérovi pod nohama přistála Parybova sekera. Válečník ležel rozplácnutý opodál. Kopnutím mu jí přistrčil a vytasil meč. Nad lodí se vztyčilo osm mohutných chapadel a sneslo se na palubu dokonat zkázu.

“Taste sekery a usekejte ty chapadla!” ječel kapitán na posádku.

Kolem Lambéra se hned jedno ovinulo a přitisklo mu meč k tělu, takže nemohl bojovat. Zaklel. Jak ho zvedalo do výšky, snažil se rychle přehlédnout situaci. Muflon vytahoval sekeru z jednoho chapadla, dokonce i Adaktalon se svou dýkou měl vetší štěstí než on. Zahlédl Sporka jak číhá na příležitost se svým kopím. Podivil se, že si válečník ještě neobstaral sekeru nebo meč, teď by byl mnohem účinější. Zahlédl Drogona a Marifona jak se rovněž snaží vysvobodit z držení obří olihně. Na okamžik se ocitl mimo loď nad mořem. Jěště, že nebyl čas se navléci do zbroje, pomyslel si. Krakatice byla usazená vedle levého boku lodi a koulela obrovskýma očima posazenýma po stranách hlavy vystupující nad hladinu. Silueta pod hladinou ukazovala na tělo obrovských rozměrů. Kolem její hlavy plavalo množství dřevěných trosek což naznačovalo, že se snaží prokousnou trup lodi.

Rychlá změna výšky a pak se žuchnutím dopadl na palubu. Kousek od něj se v křeči zmítalo useknuté chapadlo a nad ním stál Muflon. Tělo, ruce a sekeru měl pokryté modrou krví.

“Neflákej se.” pokáral ho a už odbíhal vyprostit další chycené oběti.

Lambér se postavil. Paluba byla kluzká rozlévající se krví. Zahlédl Parybu jak vlaje na konci jednoho chapadla a vrhl se mu na pomoc. Chytil svůj bastard oběma rukama, vyhnul se několika námořníkům v souboji, a když probíhal pod chapadlem, které drželo Parybu, zvedl ruce nad hlavu a vší silou sekl. Až se podivil s jakou lehkostí ho uťal. Paryba, který byl zrovna někde ve výšce hlásného koše, se zřítil. Dopadl na zadní nástavbu až prkna zapraštěla, odtud se odrazil a bokem se svalil na palubu. Chapadlo, kterým byl omotán se po nárazu rozstříklo ve spršce krve a slizských cucků.

“Stahuje se” křičel kapitánův důstojník Gorga.

Muflon, který před chvíli usekl další z chapadel sledoval jak se obří oliheň odlepila od lodi a pomalu se potápí. Snažil se ještě zachránit dva námořníky, kteří zůstali v držení obludy, ale byli už mimo dosah. Všichni kdo stáli na nohou jen mlčky přihlíželi jak zmítající se těla obou pirátů následují monstrum do hlubin, dokud jejich předsmrtný křik neumlčela hladina, jenž se nad nimi zavřela na věky.

“Nechť se vaše duše osvobodí a naleznou klid. Dnes se za vás budu modlit”, pronesl kněz k místu kde ještě bublala voda.

Kapitán se podíval úkosem na čaroděje, “Sním Vilejšovi plesnivý vousy jestli s tím nemáte nic společnýho.“

„Nemyslel jsem to zle, když jsem o ní začal mluvit. Jenom jsem chtěl podotknout, že tu žije, nic víc“ hájil se Adaktalon. Na Rasora, ale nepohlédl. Místo toho sledoval vzdalující se tečku na obloze, která je posledních pár dní pronásledovala.

“Kapitáne, nabíráme vodu! Ta potvora nám udělala v lodi pěknou díru.”přerušil je křik jiného námořníka.

“Všichni na pravobok!” zavelel Rasor, “Musíme převážit loď. Ty sudy s vodou taky přemístěte. Kdo má sílu, jde za mnou pod palubu, musíme pohnou zátěžovými kameny.”

“Tak to bych si vzal na starost osobně, jestli dovolíte” přihlásil se okamžitě kouzelník.

“Dobře. Ostatní ať jdou odčerpávat vodu. Tak honem, hněte sebou krucinál. Musíme loď dostat k tomu proklatýmu ostrovu nebo jsme všichni vyřízený.” hřímal Rasor, očividně nasraný, ze ztráty dvou mužů a poničené lodi.

S použitím kouzla levitace to pro Adaktalona nebyl složitý úkol a hned jak zvedl první kámen do výšky se projevil kýžený efekt. Barbar mu pomáhal kameny ukládat na místa, která jim Rasor ukazoval.

Večer kněz všechny svolal ke společné modlitbě za padlé muže, což piráti přijali s povděkem.

Když ulehli, Drogon se naklonil k Lambérovi.

“Přemýšlel jsem. Měl bych jeden návrh. Mohl bych obětovat jednoho z posádky a požehnat naší výpravě. Přítáhnout pozornost Asíji, víš. Věci by pak byli o dost snažší. Mohl by to být ten starej, Vilejš se myslím jmenuje, beztak už je k ničemu, bez něj se lehce obejdeme."

Lambérův výraz ve tmě nebyl vidět, ale podle tónu odpovědi byl patrný jeho nesouhlas.

“Ty jsi se dočista zbláznil!? Obětovat Vilejše? Budou nás chtít naházet přes palubu. A i kdyby jsme je pozabíjeli, k čemu ti bude loď, kterou neumíš řídit?"

“Jak jsem říkal, byl to jenom návrh” řekl kněz, otočil se a šel spát.

Ráno znovu napnuly plachtu. Ale na vítr, čekali marně. Během toho času Rasor přeříkal snad všechny námořnický kletby.

“Za to určitě můžou ty zpropadený elfský kouzla. Mají zabránit, aby se do těch míst někdo přiblížil. Posádko, chopte se vesel. Budem s touhle lodí muset pohnout sami. Tak slyšíte holomci? Nebo tady chcete shnít navěky!”

Odpoledne v dálce zahlédli elfskou loď. Nepřiblížila se, ani si jich jinak nevšímala. Sporkovi na tom bylo něco divného.

“U všech pekel, ta loď neměla žádnou plachtu ani vesla, na to dám krk. A přesto plula.”, brblal si pod vousy a kroutil hlavou. Uběhli další dva dny, když chlapec ze strážného koše zavolal “Pevnina na obzoru”.

Připluli blíž a vyhodili kotvu. Hleděli na trosky staveb z jasně bílého kamene, které vystupovali z vody kolem ostrova a pokračovali dál na souš. Architektura byla cizí, přímořská a i v současném stavu působila elegantně. Obdivovali zbytky bohatě zdobených fasád, balkónků a arkýřů s mořskou tématikou, chrliče v podobě roztodivných ryb. Umě vytesané mořské koníky a delfíny v pohybu, lemované spletitými ornamenty. V krásně průzračné vodě se mezi rozvalinami míhaly ryby a vířily písčíté dno.

“Zatopené. Město.” pronesl tiše bard, jako by si na něco vzpomněl.

“Myslím, že nyní je to území mořských lidí. Říká se jim Merfolkové.” řekl Rasor.

“Lidí? Myslel jsem, že tohle je elfské území.” ozval se Adaktalon

“Ech, kdo ví. Počkáme do zítra a uvidíme. Dnešek věnujeme opravě lodi.” dodal Rasor a odešel.

V noci šťouchnul Marifone do Paryby “V dálce jsou pod vodou vidět nějaký světýlka.”

“Vážně?”, Paryba vstal a naklonil se přes zábradlí. Měsíc tu noc svítil jasně. Zářil nad ostrovem jako rybí oko a vlnky po hladině roznášely jeho stříbrné světlo. Náhle se nocí ozval nelidský vřískot, který mrazil v kostech. Nad ruinami se objevil bílý přízrak elfské ženy. Plula nad hladinou ve svitu měsíce a její zoufalé kvílení se neslo po hladině, až měl Paryba pocit, že je zatraceně blízko. Vypadala jako hodně stará oživlá mrtvola s dlouhými bílými vlasy, vyzáblým bledým tělem. Dolní končetiny byly jen rozmazané šmouhy. Jak se jí Paryba zahleděl do mrtvolné tváře a ona na něj upřela své rudě planoucí oči, strachy se málem podělal. Obrátil se a poklekl. Viděl, že není jediný. Většina pirátů si tiskla dlaně na uši a odvracela pohledy od nemrtvé paní.

Po probdělé noci se druhý den shodli, že na ostrov vyrazí pouze ten, kdo vlastní bohem posvěcenou zbraň. Vyčkávali ještě jeden den a válečníci s podporou kněze léčili zranění po boji s krakaticí. Když si Lambér olejoval zbraně, neušlo mu, jak Drogon pozoruje starého Vilejše, který seděl na bedně a nacpával fajfku. Lambér k němu přistoupil „Zapomeň na to, knězi. Už takhle máme dost problémů.“

„No právě“ opáčil Drogon, „Jistě jsi v noci viděl spektru, která hlídá tenhle ostrov. Zabít jí nebude nic snadného. Už pouhé setkání s ní, bude možná někoho stát život. Pomoc bohyně by se nám hodila. Považ to.“

Chvíli si upřeně hleděli do očí, až nakonec kněz s povzdechem řekl: „Fajn, ať je po tvém. Ale vzpomeneš na má slova“.

Lambér ještě Drogona požádal, zda by jim na zitřek požehnal klidný a nerušený spánek, což kněz večer s radostí učinil.

A vyspali se vskutku dobře.

Na ostrov vypluli všichni dobrodruzi v doprovodu kapitána Rasora a jěště jednoho námořníka. Vytáhli člun na kamenitý břeh pokrytý naplaveným pískem. Kolem nich se válely rozvaliny ostrovního města, místy zarostlé vegetací. Napravo se ze skalnatého pobřeží zvedal pahorek pokrytý cypřiši a na jeho vrcholku mezi stromy prosvítaly zdi nějaké svatyně. Před nimy se rozkládalo zprohýbané dlážděné náměstí s rozbitým podstavcem, na němž kdysi stávala socha a za ním se tyčily zbytky paláce, se stále zachovalými úzkými špičatými věžemi. Z levé strany náměstí vybíhalo schodiště, lemované sochamy, ke svatyni na vršku. Lambér se vzdálil, aby zajistil případné stopy zdejšího dění. Když zmizel mezi ruinami, tak Drogon, který stál v čele, zarazil skupinu pohybem ruky, vytáhl nůž, vyhrnul rukáv a přejel jím po předloktí. Potom za jakéhosi mumlání začal obcházet skupinu a nechal svou krev stékat na zem, dokud nedokončil kruh. Kapitán Rasor vykulil oči a tázavě se podíval na čaroděje. Ten jen pokrčil rameny „Občas tohle dělá.“

Kněz stál uprostřed kruhu se zavřenýma očima a zakrvácenou rukou svíral svůj symbol. Prolitá krev se rychle vsákla do písku a dostala se na kamenné podloží. V tom sebou kněz prudce trhl a ruku kolem symbolu zaťal tak pevně až mu zbělely klouby. Klesl na kolena. Z nosu a uší mu začala vytékat krev, při tom se třásl a skřípal zubama. Po chvíli už se zdálo, že knězův záchvat jen tak nepřejde, když se mu z hrdla vydral pronikavý výkřik.

„Doooost!“

Pustil symbol a v mdlobách padnul do písku.

Lambér uslyšel výkřik a rychle se vrátil. Všichni se tvářili zmateně. Adaktalon se snažil komunikovat s Drogonem, který ležel na zádech a v očích se mu zračila hrůza a ještě něco, co nedokázal odhadnout, snad ohromení čí úžas. Zem byla pokryta krví. Knězovou krví, jak rychle zjistil.

„Co tady u sta hromů vyvádíte?“

Drogon, který se už zvedl na všechny čtyři, vyplivl krvavou slinu s úlomky skloviny, zvedl hlavu a chraplavým hlasem řekl: „Viděl jsem minulost tohoto místa. Viděl jsem, co se tu stalo.“

Čekali dokud se kněz nevzpamatuje a netrpělivost zaháněli řečmi. Po chvíli Drogon promluvil.

„Tenhle ostrov se koupe v krvi.“

„Tak to je něco pro tebe“ skočil mu do řeči Marifone a zakřenil se.

„Elfské krvi“ dodal Drogon a věnoval bardovi krátký tvrdý pohled.

„Co vídíte, jsou zbytky elfského města. Ostrov je ze tří čvrtin pod vodou. Támhle stával hrad“, ukazoval rukou na širé moře, kde nad hladinou vyčnívaly ohlodané špičky nějaké stavby.

„Obyvatelé tohoto ostrova byli nemilosrdně povražděni. Jinými elfy, kteří připluli na lodích. V jejich čele stál holohlavý a potetovaný elfský čaroděj. Ten vládl mocnou kouzelnou holí. Viděl jsem, jak s její pomocí rozbořil město zemětřesením, pak přivolal potopu a tu sochu, co stála tam na náměstí, rozmetal bleskem na tisíce kousků. Potom nechal ze zdejšího chrámu odnést jakousi zářící truhlu. Než odpluli, ujistili se, že nenechali nikoho naživu.“

První promluvil kapitán Rasor, „ Tohle bude chtít rychlou akci. Navrhuju vyjít po těch schodech nahoru k tý svatyni, která se zdá být neporušená. Vniknou dovnitř, pobrat co půjde a vrátit se zpět sem. Loď připluje za dva dny, aby nás vyzvedli.“

Nikdo nic nenamítal a tak za krátko už Adaktalon zkoumal první schod bílého masivního schodiště.

„Tak na tenhle nestoupejte, nebo spustíte nášlapnou past“ upozornil všechny.

Opatrně postupovali dál nahoru a míjeli sochy postav, shlížejících na ně z vyvýšených podstavců. Když Lambér nahoře procházel kolem poslední sochy, ozval se skřípavý zvuk, jako když o sebe dřou dva kameny. Vzhlédl a viděl jak se na ně snáší oblak barevného prášku, vypuštěný z dlaně té sochy. Ta byla nyní otočená o 90° tak, že její rozpažená ruka - prve dlaní nahoru – byla přímo nad schodištěm. Spustili past. Prášek je zasypal všechny. Část mu ulpěla na obličeji a v očích ucítil palčivou bolest. Do těla se jim zapichovaly tisíce jehliček. Slyšel kletby ostatních a kdosi do něj zezadu vrazil.

Bolestí skoro nemohl otevřít oči, jasné denní světlo ho bodalo a začínal vidět rozmazaně. S pomocí doklopýtal před v chod svatyně. Slyšel jak kouzelník říká, že jde spíše o nějakou hrobku, a že se dovnitř za žádnou cenu nesmí vstoupit se zbraněmi. Nabídl se, že raději počká zde a pohlídá jejich věci. Muflon a ten pirát, prý zůstanou s ním, ostatní půjdou dovnitř. Byl rád, že barbar zůstává. Připadal si slabý a zranitelný jako moucha. Hodil do placu své louče, posadil se a zády se opřel o chladivý kámen vedle u vchodu. Přes stehna si položil kopí.

Paryba vstupoval do hrobky poslední. Sledoval jak jeho přátelé sestupují po úzkých kamenných schodech a mizí v jejích útrobách. Jakmile udělal první krok, schody se za hlasitého skřípění a vrzání roztřásly. Jako by pod nimi začal pracovat nějaký stroj. On sám podklesl bolestí, jako by nějaká neviditelná síla sevřela jeho vnitřnosti. Zepředu uslyšel výkřiky a klení. Sporek, krerý šel před ním, se náhle rozeběhl a on uviděl, že schody se na konci zvedají a vyrovnávají, čímž postupně zakrývaly kamený portál vedoucí do podzemní chodby. Rozeběhl se za Sporkem a skočil.

„To bylo o chlup“ řekl, když se zadýchaný zvedl na nohy. Nadhodil si batoh na zádech a náhle ho polil hrozný pocit, až se mu zatočila hlava. Uvědomil si, že má v batohu nůž. Než stihl cokoli říct, uslyšeli přibližující se šramocení. Drogon, se škraboškou na obličeji, pozvedl pochodeň. Chodbou se k nim kutálela kamenná elfská hlava, nejspíš uražená z nějaké sochy. Zastavila se kousek od nich a otevřela oči. Všichni uslyšeli ve svých hlavách cizí řeč. Paryba ke svému úžasu zjistil, že jí rozumí. Nejspíš to k němu mluvila ta hlava a říkala mu: „Musíš přinést truhlu zářící paní zpět, rozumíš? Než se rok sejde s rokem, jinak zkameníš, rozumíš?“. Paryba mimoděk přikyvoval. Potom hlava zavřela oči a již se nijak neprojevovala. Paryba zavřel pusu a pohlédl na Adaktalona. Ten si instinktivně tiskl prsty do uší, oči pevně zavřené a hlavou pokyvoval ze strany na stranu jako v gestu nějakého vzdoru. Pak je otevřel, rychle se rozhlédl a sundal ruce z uší.

„Je to pryč? Je to pryč. Uff.

Slyšeli jste ten hlas? zeptal se Paryba. Všichni tiše kývli na souhlas.

Já tomu rozuměl, i když nechápu jak. Říkala...“

„Počkej. To nechci vědět“, zarazil ho rázně kouzelník.

„Já ji slyšel, ale nerozuměl jsem tomu co řekla. A myslím, že teď není vhodná chvíle se tím zabývat“ ozval se Drogon.

„Souhlasím, měli bysme sebou hodit“ přidal se kapitán.

Mezitím Paryba zvedl hlavu elfa ze země a se zájmem si jí prohlížel. Když znovu otevřela oči, málem jí úlekem upustil.

„Hledáte poklady? zeptala se ho a hned si odpověděla.

„Jistěže hledáte. Jinak byste tu nebyli. Je tady zbrojnice, dál chodbou. Dovedu tě tam, když mě poneseš.“

„Tak jo“ řekl válečník a prodral se dopředu.

I tak šel Adaktalon v čele a zkoumal zdi a podlahu kvůli případným pastím. A tak se stalo, že jednu neúmyslně spustil. Bylo to kousek přede dveřmi, které hlava označila jako vchod do zbrojnice. Kdyby byl kouzelník sehntý jen o kousek níž, možná by mu ta čepel, co vylétla ze zdi, srazila hlavu. Takhle ho tvrdě zasáhla do ramene až to s ním mrštilo o protější stěnu a svezl se na zem. Chvíli nehybně ležel, ale nakonec se vydrápal na nohy. Nikdo si toho nevšiml, ale hlava při tom přivřela oči a vrásky kolem nich jako by zahrály v úsměvu. Adaktalon otevřel dveře, zakouzlil a pátravě si prohlížel místnost před ním. Napravo stály stojany se zbrojemi a držáky se zbraněmi a nalevo byly police, plné šperků, krabiček a různých hejblátek. V zadu stála truhla. Kouzelník k ní přistoupil, otevřel ji a vyndal předmět zabalený v bílém hedvábí. Když jej rozbalil objevil se nárámek, který si bez váhání připevnil na předloktí. V tu chvíli se náramek zableskl až to vrhlo stíny. Adaktalon se zaškubal a bezvládně se sesul vedle truhly. Kněz nezaváhal, přiskočil k němu a kouzlem jej přivedl zpátky k životu. Rasor mezitím pěchoval svůj batoh vším co mu přišlo pod ruku. Paryba se rozhlédl a jeho zraky spočinuly na nějaké kolekci elfských šperků, po tváři mu přeběhl blažený úsměv. Položil elfskou hlavu na polici, nabral šperky do dlaní a se zalíbením si je začal prohlížet. Marifone našel flétnu a strčil si ji za opasek, potom z police sebral dalekohled, ženskou korunku, jehlici a náhrdelník a nějaký divný předmět, asi hlavolam. Sporek na sebe naložil jedno brnění, o kterém usoudil, že bude jeho velikost a z držáku vedle něj vytáhl kopí. Drogon, který podpíral těžce raněného kouzelníka, si ještě před odchodem sundal ze zdi jednu z holí, která vypadala jako dlouhá bílá kost. Neriskovali a vraceli se stejnou cestou zpět k zatarasenému vchodu, doufající, že se jim nějak podaří dostat nahoru.

Lambérovi nebylo do řeči. Ostatně, nikdo z nich dlouho nepromluvil, když pomineme Muflonovo broukání nějaké barbarské, jistě velmi hrdinské, písně. Nepříjemné píchání v těle cítil každý z nich. Jeho zrak už se naštěstí nezhoršoval. Ani moc nevnímal čas a bylo mu jedno jestli tam už sedí celé hodiny. Byl rád, že se nic nedělo, ikdyž věděl, že něco určitě přijde. Cítil to v kostech. Najednou se setmělo. Zvedl se takový vichr, že ohýbal koruny stromů a do toho se ozvalo pronikavé kvílení, které vystřídal hysterický smích. Před vchodem do hrobky se objevila banshee s rozpaženýma rukama a z nebe začali padat proudy vody. Všichni tři vyskočili na nohy do bojové pozice. Než stihli zaútočit, pirát s barbarem vykřikli, chytili se za hlavu a klesli na kolena.

„Kurva“ zařval Lambér a výpadem zaůtočil na přízrak.

Náhlé překvapení v jejích očích bylo dostatečným důkazem, že trefil dobře. Zlobně se na něj podívala a odpověděla mu citelným úderem do žeber. Lambér couvl a vzýval sílu Varjova kopí. Připravoval si druhý útok, když jej duch překvapil. Z ničeho nic se její tvář zjevila před jeho. Planoucí oči a vysmívající se hlas v jeho hlavě ho na chvíli šokoval.

„Vy. Už jste moji.“ řekla. A jako by přečetla jeho myšlenky, když hned dodala:“Jestli na mě zaůtočíš, zemřeš. Slibuji.“

Lambér civěl přízraku do prázdných očí a nabýval pocitu, že neblafuje.Muflon mezitím setřásl psychický útok. Uviděl Lambéra a zařval na něj: „Co stojíš, osle! Bojuj!“

Sám okamžitě vyrazil z podřepu a sekerou mířil na kyčel. Duch povyletěl a zasmál se, když uviděl jak barbar po svém výpadu, následoval skokem svojí sekeru do hrobky. Pak se rozplynul.

Muflon vyrazil opravdu s vervou. Nečekal, že duch zbaběle uteče. Proskočil vchodem krypty až na vyrovnané schody. Jakmile na ně dopadl, schody se začaly s rámusem rozkládat do původní polohy. Barbar je hezky spočítal až dolů. Tam se s rachotem rozplácnul. Když s nadávkami vstával, uvědomil si, že na něj hledí Marifone se Sporkem a dalšími, stojící v ústí podzemní chodby.

„Přicházíš právě na zavolanou, řekl bych“, poznamenal Marifone.

„Aspoň jsem vám, vy hlupáci, otevřel cestu na svobodu“, zabručel Muflon, a zkoumal jestli jeho sekera nedošla úhony.

Vylezli ven z krypty, kde už byl opět jasný den. Chvíli diskutovali a vyměňovali si zážitky a pak se vydali zpět na pobřeží.

Tam zjistili, že loď je pryč. Dotáhli jejich člun až na náměstí, postavili ho na kůly a utábořili se pod ním.

„Kde je ta zatracená loď? Měli na nás přece čekat tři dny.“ stěžoval si Marifone.

„Možná se něco stalo“, řekl Rasor, „Pokud se neobjeví, budem se muset pokusit tady nějak přežít“.

„Asi bych vám měl...něco říct“, začal Paryba a díval se do země, „Já. Měl jsem... no, zbraň... u sebe, ehm...v tý...kryptě.“

S posledním slovem se na něj všichni podívali. A pohledy to nebyly věru laskavé.

„Pitomče. Jako bych mluvil do větru. Máš veliký štěstí, že tam nikdo z nás nezhebnul. Tvé prokletí budiž ti dostatečným trestem“, rozčiloval se Adaktalon.

„Je mi to líto“, řekl Paryba zkroušeně, „Ale to prokletí. To je teď na nás všech nebo ne?“

„Mě do toho rozhodně netahej. Nemám s tím nic společnýho. Je to tvé břemeno. Jenom tvé a tady Sporka“ ohradil se rázně Marifone.

Začali se hádat a vzájemně obviňovat, kdo za co může a podobně, až to nakonec Muflon nevydržel.

„Ještě někdo bude mít blbý kecy a osobně ho dotáhnu tam nahoru a zavřu v tý hrobce.“

Zmlkli. Sporek, Paryba a Marifone si po hádkách uvědomili, že si úplně přesně, spíš vůbec, nepamatují určité chvíle, které se v podzemí udály.

Ráno je vzbudil hlas piráta, který hlásil Rasorovi: “Loď na obzoru, kapitáne.“

Nalodili se. Rasor si padl do náruče s Gorgou.

„Byli jsme na moři týden a vy nikde. Už jsem se začínal bát, že jste vyřízený. Rasore brachu, vítej zpátky.“

„Až uvidíš, co máme v těch vacích, vypadnou ti voči, bratře.“ zachechtal se Rasor a obrátil batoh vzhůru nohama.

Úkázalo se, že jediný Rasor nabral skutečné poklady. Když postupně dali všechny věci na hromadu, piráti na to hleděli s otevřenou pusou. Potom propukli v neutuchající jásot, při kterém provolávali jména všech navrátilců. Přinesli soudek Drogonovi pálenky a začali oslavovat. Dokonce i Drogon položil na hromadu kostěnou hůl a po očku pozoroval, kdo by o ní měl zájem. Začala dražba věcí a Rason uměl smlouvat chytře a mazaně. Dobrodruzi postupně vykoupili všechny předměty o něž měli zájem a Rasor získal pro piráty spoustu zlaťáku. Paryba s Lambérem založili Sporka, aby mohl vyplatit zbroj i s kopím, které z ostrova přinesl. Když doobchodovali, kapitán pirátů navrhnul, že poplují do jejich domovského přístavu, kde budou moci úspěch náležitě oslavit. A tento návrh byl, k radosti všech, jednomyslně přijat.

"Vzhůru do pirátského ráje!"