Z VĚŽE DO PAHORKU

Zmatek (sepsal Hirkal)

Stojíme uprostřed křížení dvou chodeb z černého mramoru, kolem je tma za hranicí světla z lucerny. Jedna chodba je jako druhá a všude neporušená vrstva prachu. Nemá smysl se rozmýšlet, uděláme značku na jedné chodbě a jdeme do té napravo od poznačené. Něco se ale mění, roste ve mně příliv magické moci, mnohem větší než je má vlastní. Ostatní jsou na tom stejně, snad kromě Mlhy, který nás zmateně pozoruje. Jestli se něco nestane, explodujeme jako meloun po zásahu kladivem.
Aby toho nebylo málo, slyšíme kroky před námi. Vydáváme se za nimi, já a Peblíg, ostatní se zastavili.
Kroky se vrací a před námi stojí vysoký eladrin s fialovýma očima a zatímco nás zdraví došli ostatní za mnou a Peblígem. Dostal jsem nápad. Dle mého odhadu nám zbývá pár vteřin, než příliv magie v nás začne být nestabilní. Ten příliv sil je cítit teleportací, ale o takové koncentraci, až se mi z toho ježí vlasy na zátylku. Pokud bych se pokusil použít…
Zajímavé je, že to necítí ani Mlha, ale ani ten eladrin proti mně – není ale čas ptát se. Zařval jsem: „Hned se mě všichni chyťte“, naštěstí poslechli jen mí společníci a ne ten cizinec. Okamžitě jsem se zapřel svou myslí do přediva reality a pokusil se nás teleportovat za cizince.
Teleport se zdařil. Až na pár drobných mušek. Nejsme za cizincem, nejsme ve Věži, ale v nějakém pokojíčku patřícím evidentně nějakému Hobitovi, není tu Mlha a ani Delgar. Na podlaze je ve spěchu načmáraný magický obrazec a mě dochází, že nás to vykoplo kdovíkde. To dobré je, že už tu cizí magickou energii necítím, to špatné je, že mi začíná docházet, jak těžké bude najít Delgara a Mlhu.
Peblíg a Allyks zkoumají obrazec na zemi a potvrzují, že se jedná o teleportační rituál, který však stále udržuje slabou spojitost s místem, na něž vedl. To je divné, vždyť je použitý.
Bušení na dveře mě vytrhlo z přemýšlení, prý aby se jakýsi „Kaláh“ vzdal. Za dveřmi je 5 paladinů Bahamuta vedených hbitě se představivším sirem Viliamem Delrynem z Athkatly kdesi od Mečového pobřeží. A hned aby se Peblíg vzdal, ale kdovíproč ho považují za Kaláha. Je jich sice pět, ale mám za sebou zlej den a tak bych asi cenu za diplomata roku nezískal. Alespoň víme, že jsme v podzemní štole, kde měl úkryt Kaláh. Kaláh je prý Gnóm, cirkusák a zabil při jednom představení všechny v publiku, včetně osazenstva.
Nakonec je přesvědčíme, že nás rovnou nezatknou a že se pokusíme zprovoznit ten rituální teleport a vydáme se všichni svorně do… ehm.. za Kaláhem, ať už je to, kdo chce. Tajně doufám, že nás to dovede k Mlhovi a Delgarovi.
Peblígovi se podaří zprovoznit teleport tak výborně, že se začíná hroutit strop a také Paladinové. Běžím chodbou, na zádech Peblíga a s Allyks sprintem předbíháme Paladiny, abychom jim u vchodu podali pomocnou ruku a házeli je do trávy za námi. Jeden z nich zůstal v závalu. Otřesu se, když si uvědomím, co musel zažít.
Při pohledu kolem je vidět, že Peblíg to přece jen dokázal, rozhodně nejsme u Mečového pobřeží. Spíš u jeho obrazu ve Vílí divočině. Kde má být Athkatla, tam je les a omamně tu voní louka, ale nikde žádné zvíře, ani hmyz. Domov, sladký domov. Okamžitě se přesuneme od louky. Rozhodnu se vylézt na strom, abych se rozhlédl po nějakém orientačním bodu. Asi jsem si to mněl rozmyslet. Allyks a Peblíg se pochechtávají (Allyks by neměla spoléhat na to, že je Kenku, nějak v poslední době dokážu poznat, kdy se směje) a šeptají si – samozřejmě o mě a samozřejmě tak, abych vše slyšel. Ne že bych jim nedodával palivo, mám nejasný dojem, že svými pády z větve na větev asi příliš důstojnosti nezískám.
Náhle vidím Pixie. A ne jednu. Nakonec nám jedna z nich ukáže cestu k Sehaninině Pahorku a že nás tam prý i dovede, ale jen k němu a dál ne. To také splní a za půl dne cesty jsme přímo u spáleného kruhu čpícího sírou o průměru cca něco pod míli a uprostřed kruhu je malý kopeček porostlý nádhernou květenou. Asi jsme u té pověstné čarodějnice ze Sehaninina Pahorku, o které mluvili Pixies. Cestou Allyks učí paladiny elfštině, ale jak ji tak poslouchám, neubráním se občas smíchu. Mám dojem, že „Dobrý den“ není to stejné jako „Co nejponíženěji se před Vámi klaním ó vy skvělí a o tolik lepší elfové“. Nějak podezřele se motá kolem jejich mladého, vysokého, blonďatého velitele, ale asi je to jen náhoda.
Do Pahorku vedou dveře ne nepodobné hobitím, bez zámku a neotevřu je ani já, ani Peblíg. Je na nich několik vrstev magických zámků. O půlnoci Allyks najednou začíná zářit, projevila se moc Corellona. Vedena měsíčním paprskem otevírá dveře, ale při pokusu projít do tmavého ústí jí brání její batoh.
Vysype z batohu rozpálenou sošku Orcuse, kterou s sebou nese a kopne ji co nejdál do pusiny. Tam soška začíná poskakovat a zvětšovat se a roste do podoby velkého ďábla. Allyks mezitím vchází do Pahorku a zde uvidí nezměrný sál vyrobený celý z fialového mramoru a uprostřed něj je zlatý, obří cirkusový stan a z něj k ní kráčí pavouk velikosti poníka. Ale neútočí, promluví na ni a Allyks poznává Delgara. Prý je zakletý pánem cirkusu a má z něj obavy a Mlha tu není. Allyks pošle Delgara na výzvědy a vrátí se k nám.
Před Pahorkem stojí Ďábel a nabízí mi smlouvu za to, že jsme ho zachránili. Allyks a Paladinové by mu nejradši zakroutili krkem. Peblíg se na něj dívá spíš dychtivě, zřejmě uvažuje, co by z něj vydestiloval, kdyby se ďábel jen trochu nechal. Ďábel je otřesen, když zjistí, že někteří jeho soukmenovci se paktovali s démony. Přikážu mu, aby zjistil do tří dnů, kde je Mlha, jak se k němu dostat a jak ho co nejlépe zachránit. Nevím, ale nějak tuším, že za tři dny ho Allyks s těma čtyřma plechovkama zatlučou do prachu. Vím, že se nebezpečně pohybuju po hraně, vím jak Allyks nenávidí ďábly, ale nehodlám nechat Mlhu kdovíkde naspospas kdoví čemu.
Vcházíme dovnitř a naproti nám jde Delgar v podobě pavouka a za ním kráčí slon. Slon! A mluví. Jestli je tu vše jen iluze, tak je příliš dobrá, abych to dokázal prohlédnout. Něco mě ponouklo, že eliminovat počet pomocníků tajemného principála by nebyl špatný začátek. Slon po otázce jak se jmenuje odpovídá: „říkejte mi jak chcete…“. „Tak poslouchej, „Jakchcete“, my jsme také služebníky a ty jsi z nás nejlepší“.Když neprotestuje, poznám, že ač mluvící, rozumu moc nepobral. Namluvím mu (s pomocí trochy magického ovlivňování – bez magie prostě nejsou koláče), že jeho čelo je magický klíč, který otevře dveře Pahorku zevnitř, pokud se dostatečně rychle proti nim rozběhne. Vílí divočino div se, on mě poslechne. A dokonce dvakrát. Pak omdlí a já čekám, až se zvedne ze země řehtající se Peblíg. I Allyks si podezřele zakrývá zobák. Jen paladinové na mě koukají, jako kdybych trhal mouchám křídla.
Jdeme ke stanu a napadne nás společně plán, nejenže přesekneme lana držící stan, ale ten pak i podpálíme. Vše jde jak na drátkách, když stan náhle mizí a je tu Obr – Principál a vyvolá znovu slona ku své pomoci. Překvapení večera – je to známý Peblíga. Nedouk vyhozený z Akademie a na Peblíga má zřejmě pifku. Ale já ho taky poznal podle hlasu. Vždyť jsem se účastnil jeho nedobrovolného tobogánu do latríny. Opakovaně.
No asi mě taky poznal. Je vzteklý a útočí. S ním i slon. Jak to, že je tak silným magickým zřídlem? Má pakt? Je to Zaprodanec? Lidé jim tuším říkají černokněžníci – lépe to prý zní (tedy to alespoň tvrdí Zaprodanci – Mlhovi bych tak ale neřekl). Pekelný ten pakt není, nikde není cítit síra. Je to neuvěřitelné, stále žijeme a dokonce ani paladinové nemají škrábanec. Jakmile je po boji, prostor se smrští a tlačíme se v malém pokoji a na podlaze se válí Kaláh a umírá. Nestihne nám říct víc, než že smlouvu uzavřel s vysokou postavou – bezejmenným. Z dlaně mu padá magický drahokam a chce po Peblígovi aby cosi dokončil. O Mlhovi neví nic. Na stole leží nějaká kniha s nesmyslným písmem. Jakmile na ni sáhne Allyks, začne se písmo skládat do zprávy pro Allyks. Úžasný, Allyks z minulosti píše naší Allyks. Jestli to chápeme dobře, tak si Allyks kdysi připravila na tomto místě rituál, který jí vrátí její pravou podobu. Otevírá se nám schodiště do podzemí. Paladinové ale melou z posledního a tak se uložíme ke spánku s tím, že zítra sestoupíme do podzemí…