Po výbuchu Věže mystického bratrstva v Luskanu jsme se ocitli ve Vílí divočině, uprostřed zelného pole. Jenže ne sami. Spolu s námi se přenesli i někteří Luskanští a vojáci z Hlubiny. Jsme blízko moře a kromě útesu, na kterém stojí věž, vidíme jen les. A ten já znám, je to Llewyrrwood. Nedaleko odsud sídlí můj rod.

Luskanští a Hlubinští jsou dezorientováni, ale nevypadá to, že by se nakonec do sebe pustili. Jenže na poli nejsme sami. Jsou tu i tři strašáci ze slámy. Jakoby nás poťouchle pozorovali. A najednou ožili. Zřejmě jsme moc šlapali po zelí. Měl jsem obdobné pocity, jako když se nám do hlav proboural ten odporný illithid. Vše se kolem mě mění na odpornosti z toho nejhoršího snu. A nejsem asi sám, protože Delgar na mě dokonce zaútočil. Oheň a ocel nakonec dokoná svoje, ale ne zadarmo. Někteří z lidí jsou mrtví, zabil je strach.

Vydali jsme se bez nich (těch živých samozřejmě) k věži a podařilo se nám odhalit, že je někdo uzamknul zevnitř, ale ne proti návštěvníkům zvenku. Uvnitř bylo 5 mrtvol sprigganů (pozn. Jsou to vzdálení bratři gnómů, vyšlechtěni, aby vůbec mohli pracovali… Aha, takže je k tomu nutná mocná magie, aby něco takového bylo možné) zabitých ledovým kouzlem. Použili jsme sud k uzavření vchodu do podzemí a vydali jsme se do 2. patra věže.  Po cestě jako by se zachvěl složený dvojkrystal Peblígovi v batohu. Zatímco se Peblíg s Delgarem dohadovali, proč jen se mohl pohnout, zaslechli jsme někoho nad námi.

Ve druhém patře jsme našli Egana, spolužáka z akademie Bílého Lotosu. Prý mu něco překazilo teleportaci, když vyřizoval pochůzku pro děkana akademie. Cestou do třetího patra jsme pocítili Božskou moc chránící svaté místo. Byla tam Corellonova kaplička. Po krátké modlitbě se nám zjevil duch a požádal nás, abychom věž očistili ode dvou zel, která v ní jsou. Jedno staré a druhé nové a silnější.

Poslali jsme Egana pro lidi na poli, aby jim pomohl se dostat do akademie. Třeba tam získají pomoc k cestě do smrtelného světa. Při odpočinku ve svatyni jsme konečně prostudovali knihy z luskanské věže.

 

Na Páteři světa v Kuldaharu, na sever od Luskanu, se prý nachází artefakt „kamenné srdce“, ze kterého je kus odštípnut (a mohl by to být náš dvojkrystal). Kamenné srdce je místními používáno k věštění, či vidění věcí daleko ve světě. Zajímavé je, že ač jeho moc je mystická, tak jej zřejmě má na starosti jakýsi Druid. Allyks se dozvěděla, že v Thayi je na magické akademii škola transmutací, kterou vede Zulkir Druxus a u kterého by se pravděpodobně dalo něco zjistit o proměnách obecně a možná i o její osobní proměně.

 

Ráno jsme se vydali do sklepení. Ve tmě a smradu žluklého oleje jsme našli brloh odpornosti zvané někdy nesprávně čarodějnice. Většinou mívá podobu krásné eladrinky, kterou ze sebe strhá po cárech. Stála uprostřed místnosti za kotlem plného odporné horké břečky. Na hladině plavala vílí křídla, oči a dalších věcí, které jsem raději moc nezkoumal. Babice si mrmlala pod vousy (ano, přesně tak…) něco, z čeho jsme vyvodili, že tam „kdosi“ (nové silnější zlo?) prošel a na její dotaz, zda ho může zabít jí jen řekl: „nemám čas“. Pak si uvědomila, že na ni zíráme a optala se, zda nás třebas smí sníst. Gnómové zřejmě tohle zlo neznali a tak se začali dohadovat, zda by se s ní nemohli domluvit na pomoci, ale tady jsem doma já a učení se způsobům jak vyjednávat s takovou odporností jsem se nikdy nevyhýbal. Navrhl jsem jí, ať zkusí sníst něco jiného než nás. Navrhl jsem jí to mečem. Vřískala a sekala po nás pařáty, ale soustředěné síle našich útoků dlouho odolávat nemohla. Zkusila se sice vzdát, ale někdy jsou věci takové, jak se zdají být a tak jsem ukončil její existenci rychle. Byl jsem k ní rozhodně milosrdnější, než ona ke svým obětem.

Rychle jsme se dali na cestu dál a hned v další místnosti jsme narazili na Liche, kterak dokresluje poslední črty magického teleportačního kruhu. Tohle musel být arcimág Luskanu! Že by mu také „něco“ pozměnilo směr jeho teleportace a on se pokoušel dostat domů, aby se pomstil? Zkusil jsem mu zničit jeho obrazec, ale nepovedlo se to. Pak následovala krátká smršť našich útoků, ale on stihl proskočit portálem, ve kterém jsme na moment zahlédli Luskan.

Vrátili jsme se nahoru za duchem a ten nám poděkoval za očistu věže.

Vydali jsme se k mému domovu, sídlu rodu Beletherion. Cestou lesem jsme se blížili k sopce známé pod názvem Hotenow – místně „Žárná“ (Hotenow znamená „Dost horká“, díky ní je i přes polohu lesa až neskutečně teplé podnebí a ve smrtelném světě je to i důvod, proč jedno ze severních měst se jmenuje „Letohrad“). Cestou jsme cítili, že nás kdosi sleduje. A pak jsme uviděli na cestě stát fialookého eladrina.

Vraha, před kterým mě varoval Mlha. Vydal se pomalu k nám a zastavil se kousek ode mne. Řekl mi, že mě má zabít. Že to neudělá ze stínu, nebo jedem, ale v čestném souboji, až zesílím a ať si řeknu čas a místo. Že mě má odstranit, abych se nemohl mstít. Mstít za smrt své rodiny. A když ho porazím v souboji, že mi prozradí i jméno jeho zaměstnavatele, který stojí za smrtí mých blízkých. Neskutečné.

Ten prokletý, nastokrát zatracený parchant i s celou svojí samolibou blazeovaností! Oznámí mi, že jsem poslední z rodiny. Že je zabil nebo nechal zabít někdo, kdo si najmul i jeho na moji likvidaci. A on čeká respekt? Uznání? Jeho představa – buď vyhraje souboj on, zabije mě a nechá si vyplatit odměnu, nebo já ho porazím, on mi vše prozradí a rozejdeme se jakoby nic?

Poslal jsem ho do horoucích pekel, aby vypadl a místo i čas své smrti aby si zvolil sám, že mě je to upřímně jedno, kde shnijí jeho kosti.

Obešel jsem ho a rychle se vydal i s ostatními k sídlu mého rodu. Nejdřív jsem zamířil k hrobce. Strávil jsem tam sám celou noc. Zvláštní. Nikdy jsem s rodinou, vyjma děda, nevycházel a spíš se jich pak i stranil a přesto… Jakoby mi někdo vzal tu možnost se s nimi někdy v budoucnu usmířit. Nečekal bych, že budu cítit až takový pocit prázdnoty. Ani to, že se rozpláču. Ale k ránu se smutek přetavil ve vztek. Najdu ty, co jsou za to zodpovědní, najdu je a oni zaplatí. Tak jak oni uspořádali život mé rodině, já uspořádám jejich životy.

Vyšel jsem z hrobky a uviděl jsem, že na mě Allyks celou noc čekala. Nemohl jsem však ze sebe dostat nic než jen tiché „děkuju“, krk jsem měl suchý a sevřený. Vydali jsme se k domu mé rodiny, abychom zjistili, co se stalo a Allyks se stavila pro gnómy do hostince.

 

Zjištění: jedné noci beze svědků byla zavražděna celá rodina eladrinů (5 – otec, matka, dva bratři a sestra) v souboji magií, mečem i kombinací obojího. Stopy boje nasvědčují, že s těly nebylo po smrti hýbáno. Někteří zemřeli na místě, další se pokoušeli utíkat.

Dále bylo v domě nalezeno 5 míst, která obsahují zbytkové množství energie Stínopádu, buď z použití nějaké Stínopádské magie nebo přítomností tvora vytvořeného takovou magií. Tato Stínopádská místa neleží na místech, kde umřely nebo započaly boj oběti.

Ať už za celým činem stojí kdokoliv, najal/i si na posledního přeživšího z rodiny eladriního vraha.

Další stopou může být, že duše obětí jsou natrvalo upevněna ve Stínopádu, a tak nemohou být přivolány zpět rituálem. Eladriní vrah se jmenuje Erevan a je celkem uznávaný, dřív prý býval strážce lesa.

Další vodítko - Můj děd Haldor Beletherion, pán Beletherionského domu a válečný kapitán rodu Bralani se ztratil před rokem ve stínopádu, pověřen úkolem, o kterém nám nikdo nechce nic říct. Nevím, jestli je živý a jestli splnil ten utajený úkol.

 

Nakonec jsme zůstali pod Žárnou celý měsíc. Delgar a Peblíg odjeli dodělat zkoušky do Akademie, Allyks se cvičila v chrámu a já, já splnil to, co se ode mne čekalo (snad poprvé). Absolvoval jsem výcvik u Královské gardy.

Njedřív nabereme síly a připravíme se. A pak se můžeme vydat do Kuldaharu a zjistit, jestli pomocí „kamenného srdce“ bych nemohl něco zjistit o tom, co se stalo. Zkusím to navrhnout ostatním.