Erevan, Žárná a hořící Letohrad

Iselore nakonec dal na naše přesvědčování a nechal Imaskarcanu rozhodnout a ta se vrátila k Peblígovi. Náhle se mi málem podlomili kolena a padla na mě nepřirozená slabost, nemohl jsem se hýbat a jenom jsem se třásl. Peblígovi začala Imaskarcana rotovat kolem hlavy čím dál rychleji a náhle se zřítil k zemi v bezvědomí. Nevím co jsme Allyks a Delgarovi udělali, ale místo pomoci nás začali svazovat. Až moje výhružky donutili Delgara provazy sundat. Peblíg po probuzení omámeně prohlásil, že ho varovala Imaskarcana, přichází něco strašného. A v tom jsme to uviděli.

Erevan obalený sněhem opravdu vypadal strašně obalený sněhem. Vzhledem k okolnostem našeho posledního setkání jsem se mu vydal naproti s obnaženým mečem a zeptal se ho zda přímo on osobně měl něco společného se smrtí mé rodiny. Řekl, že ne, ale Delgar okamžitě prohlédl jeho lži a vykřikl, že to on je pobil. Nepotřeboval jsem dvakrát pobízet a obořil jsem se na něj vším, co jsem uměl. Snažil se mě během boje přesvědčit, že bez souboje by to bylo pro mě „snadnější“, ale hnala mě zuřivost po jeho krvi. Tak strašlivého protivníka na duel jsem zatím nepotkal. Zkrvavili jsme se zároveň a já cítil, že nebýt hlasité podpory mých přátel, asi bych z tohoto souboje neměl šanci vyváznout. Nakonec jsem mu vyrazil zbraň a když padl na kolena, skopl jsem ho na zem a přišlápl ho k zemi.

Splnil co slíbil a řekl mi, že sice nezná jméno toho, kdo si přál smrt mé rodiny, ale že sídlí ve Stínopádu v pevnosti na území Havraní královny, kam se neodváží ani její služebníci. Víc nevěděl. Tiše jsem mu řekl, že už pro mne není užitečný a mečem zkrátil jeho život tak, jak on to činil svým protivníkům. Ale není konec. Pořád ve Stínopádu dlí duše mé rodiny v té tajemné pevnosti a nemohou odejít k předkům.

 Po porážce Erevana jsme se šli ubytovat do hostince. Tedy ne všichni. Peblíg potom co se probral zíkal dost nepřítomný pohled (tedy víc nepřítomný, než obvykle) a s radostnými výkřiky vyrazil k Oswaldově vzducholodi a že má nápady (prý z vlastní hlavy), jak ji vyspravit, vylepšit a „optimalizovat“. Jeho nadšené štěbetání dokonce vylákalo na palubu Oswaldovu neteř Maralii. Oswald nám prozradil, že nečeká jen na dřevo na kormidlo, ale že kolem Kuldaharu zuří sněhová bouře, kterou rozpoutala stará a mocná kněžka Havraní královny Gerta žijící na jih od Kuldaharu.

Jakmile jsme se ubytovali v hostinci, promluvili jsme si o tom s Iselorem a ten potvrdil Oswaldova slova. Gerta je zimní obryně (zlí a pyšní netvoři) a poslední svého rodu. Její rod byl vybit vcelku mimochodem dobrodruhy v minulosti pomáhajícími Kuldaharu a ona jediná přežila a od té doby škodí Kuldaharu, kudy chodí. A ona chodí všude.

Před cestou jsme se zastavili ve věži mrtvého čaroděje Orricka a zeptali se jeho ducha, jestli se mu nedá nějak pomoci, ale jen kněz havraní královny by mohl. Prý Gertu zná, vyhýbali se sobě navzájem. A tak nám vzklíčil v hlavě plán, jak to vyřešit. No a když to nepůjde po dobrém… Přece jen se potřebujeme z Kuldaharu dostat.

A tak jsme vyrazili k brlohu zimní obryně Gerty, kněžky Havraní královny. Najít ji nebylo těžké, už zdálky jsme uviděli hřbitov a vchod do její ledové jeskyně. Gerta se nám zjevila v lidské podobě barbarské ženy s modrou kůží a ze začátku byla ledová, pyšná a nepřátelská tak, jako ledovce na jejích rodných horách. Ale pod přívalem úcty a, nebojím se to napsat, pochlebování začala naslouchat našim argumentům. Že už je čas zapomenout na staré křivdy, že Kuldaharští nechtějí žít ve válce s ní, že si přejí ukončit tu staletou záležitost. A Gerta, Correlone počaruj mě, souhlasila s podmínkou, že v Kuldaharu bude zřízena svatyně Havraní královny, Kuldahar se nebude rozrůstat a nebudou na ni posílání dobrodruzi. A dokonce prý vyrobí amulet, který ducha Orricka odešle do Letherny.

 Když jsme se vrátili do Kuldaharu (a před tím osvobodili Orrickova ducha), rázem jsme se stali místní legendou. Kuldaharští přistoupili na podmínky Gerty a bouře utichla.

Peblíg nám radostně sdělil, že vzducholoď je funkční (Oswald si mrmlal pod vousy, že pomalu už neví, jak ji ovládat – nevím, jestli myslel vzducholoď nebo Maralii, která vrhala – neopětované – pohledy na evidentně umanutého Peblíga. Taky prý měl vizi od Imaskarcany, že hlubinní gnómové pod Žárnou ve smrtelném světě provolávali slávu Peblígovi a Delgarovi a dál, že viděl Illmadii stát právě na úpatí sopky. Teď už nás nic nemohlo zadržet v Kuldahar a Oswald nám na důkaz vděku nabídl cestu svojí jedinečnou vzducholodí.

 Po cestě jsme uviděli obrovské spáleniště a na něm rojící se ďábly v množství, jaké jsme dosud neviděli. Zvědavost nám nedala a přistáli jsme opodál a vyrazili na průzkum. A šťastná náhoda tomu chtěla, že jsme potkali Mlhu. Znejistěl potom, co jsme ho přesvědčovali, aby se zamyslel nad svým posláním, zda jedna duše v pekle může vyvážit nespočet mrtvých, jejichž duše odejdou do hájemství Havraní královny. Řekl, že je toho na něj moc a musí si udělat pořádek v hlavě. Snad se rozhodne správně.

Mlha nám sdělil plán Ďáblů (hlavně Mephasma), že přispěchají na pomoc Letohradu a výměnou za záchranu desetitisíc životů si vezmou jen „pár“ duší. To ve mně vyvolalo odpor, nic nevyváží utrpení duší v pekle. Jak by mohli navíc vědět dopředu o nutnosti ochrany, když přece Žárná byla utlumena elfím kouzlem? Vydali jsme se s ním doprostřed sletu ďáblů přímo k rudému stanu, ze kterého zrovna vycházel červený čaroděj z Thaye, a v něm jsme uviděli Mephasma spolu se Skyllou! Byla jeho zajatkyní. Mephasm se svěřil se svým plánem na pomoc Letohradu a hlavně s tím, že mu dělá starost klika Asmodeových uctívačů zvaných Ashmadaiové. Na ně mají vliv právě červení čarodějové z Thaye (Ashmadaiové věří, že je v jejich držení Asmodeova hůl, magický předmět snad patřící kdysi samotnému Asmodeovi a kdo ji má, má vliv na ďábly, tedy na Ashmadaie). Allyks byla rozrušena přítomností Skylly a hned se ho otázala, za jakých podmínek by Skyllu propustil. Vydá nám prý Skyllu, pokud zabijeme červeného čaroděje co právě vyšel ze stanu, ale tak, aby s tím nemohl být spojován ani on, ani my. Allyks okamžitě přijala (mám pocit, že jak se něco týká Skylly má Allyks tendenci dřív jednat a až pak myslet, ale zrovna já bych neměl soudit). Vzhledem k tomu, že červení čarodějové si berou část duší na magické pokusy nám ostatním nečinil žádný problém také přijmout.

Vystopovali jsme je rychle. Zrovna přes mrtvolu ženy posílali zprávu někomu do Thaye. Zjistili jsme, že Jarlaxle (velitel skupiny dobrodruhů, kteří šli pod Žárnou spolu s naší známou Valindrou) byl zmanipulován a Valindra má prý hůl, ale že o tajemné osobě s nimi hovořící přes mrtvolu nemá prý nikdo tušení (zřejmě držitel pravé hole). Už se chystali na přesun, ale v tom jsme je napadli a dílem překvapení a dílem zručnosti, jíž jsme na cestách získali jsme je pobili tak rychle, že nestihli nikoho varovat. Jejich ostatky pak Delgar, pán ohně, spálil na popel. Mephasm nám potom vydal Skyllu a všichni jsme se vydali vzducholodí co nejrychleji k Žárné, abychom zabránili něčemu, co jsme pouze tušili z vize, kterou nám sdělil Peblíg.

 Jakmile jsme dorazili k Žárné z výšky jsme uviděli na úpatí stát Illmadii u nějaké podivné krabičky. To muselo být ono! Ať už byla krabička cokoliv, muselo to nějak souviset s posledními události a vizí zachráněných hlubinných gnómů (známých také jako Svirfneblini). Popadl mě neklid a vyskočil jsem z gondoly a snesl se na nic netušící Illmadii a srazil ji proudem z nádoby tisíce vod k zemi. Z krabičky sálala pekelná moc nezměrné síly a já pozvedl svůj meč zářící silou astrálního moře a chystal se do ní udeřit. Correlone tisíckrát zatrať moje rychlé soudy, myslel jsem si, že nejlépe zničím pekelnou silou zářící krabičku právě mocí astrálního moře pulzující v mé zbrani. Neodradil mě ani děs v očích Illmadie a její hlasité „NE“. Zarazil jsem meč do krabičky a pak si nebe kleklo na poraženou zem. Strašlivá síla probudila Žárnou a zemětřesení nás srazilo na zem (mě i mé právě přistavší druhy). Láva se k nám nedostala, ale zasypala nás zem. Nevím, za jak dlouho nás lesní elfové vykopali ze závalu, ale potom, co jsem uviděl a co mi řekla Illmadia bych si býval přál, abych zemřel v závalu.

Illmadia dostala tu krabičku od ďáblů, měla zapříčinit porušení elfího kouzla v pravý čas a ohrozit Letohrad, pak by ďáblové jakože „pomohli“ a získali pak na revanš pár nevinných duší a ještě by se zvedla jejich reputace ve smrtelném světě. Zároveň tím chtěla Illmadia zničit dvě drowí města pod Žárnou.

Jenže potom, co jsme provedl bylo vidět, jak se zemětřesení prohnalo Letohradem, ze kterého i na tu dálku bylo jasně vidět obrovský rozsah škod, poničené domy i hradby a sloupy kouře zvedající se k obloze. Ano, tnutím svého meče jsem zachránil stovku hlubinných gnómů, ale i tisíce drowů a způsobil smrt mnoha tisíc lidí. Překazil se i plán Ďáblů.

 Jako ve snách pro mě proběhly další události. Potrestání Illmadie mělo být dílem Liny s její spravedlnosti (tedy smrt). Allyks však vymohla výjimku s tím, že Illmadia byla vydána Skylle, aby ta získala eladrinní tělo. Já byl proti (Skyllin plán ve mně pořád nebudí důvěru), ale mé protesty byly chabé. Allyks prosadila, aby se Skylla dozvěděla o tom, že Asmodeova hůl je někde v Thayi a ne pod Žárnou, jak si Skylla i ďáblové mysleli a také jí to Allyks ihned sdělila. Skylla poté neprodleně odcestovala do Thaye.

Poznámka: Allyks zdá se dospěla, je sebevědomá a prosazuje své zájmy způsobem, který mě udivil. Ani jsem si nevšiml a ze zakřiknuté osůbky se stala sebevědomou dívkou. Ta změna se odehrála tak zvolna, že jsem si jí všiml až teď, až když mě šok vytrhl z mé samolibosti.

 Stravuje mě hrůza z mého činu a pocit viny, jaký jsem ještě nezažil. Letohrad hoří, blíží se k němu pekelné hordy a má vůle se obrátila v prach. Musím to nějak napravit, musím pomoci Letohradu! Allyks se mi pokoušela říct, že náš příchod byl přece jen úspěchem, byť ne nejlepším možným. Že mrtví padají na hlavu ďáblů a Illmadie a já dokážu pochopit její logiku. Přesto to nijak neutišuje bouři výčitek v mé hlavě a v nitru cítím osten viny. Navíc jsem si všiml, jak zasykla, když Illmadie popisovala, jak to mělo zničit dvě drowská města.

Poprosil jsem ostatní, jestli půjdou se mnou na pomoc Letohradu a souhlasili. Vyrážíme k Letohradu a část z nás tam poletí na opravené Oswaldově vzducholodi.

V hlavě mi víří kaleidoskop myšlenek:

- Chci pomoci Letohradu, napravit, co jsem způsobil. Hrůza dusí mé myšlenky a dosud nepoznaná úzkost se mi zaryla do prsou. Dal bych nevím co za to, kdyby mě napadla nějaká myšlenka, jak jim pomoci co nejrychleji.

- Celé to byla past ďáblů a byť zpackaná, stejně ďábly přivede k Letohradu, který má poničené hradby a obráncům byly způsobeny strašlivé ztráty. Jsem si téměř jist, že neodtáhnou s nepořízenou, Mephasm je nemá jak udržet na uzdě a proč by to taky dělal.

- Jestli Mephasm zjistí, jakou roli jsem sehrál ve zničení jeho plánu, pak jsem si získal protivníka smrtelně nebezpečného a ohrozil tak i své druhy a zejména svého přítele Mlhu. Snad už s nimi není, modlím se za to ke Correlonovi.