Dvě strany mince (Letohrad a Věčná noc)

Přistání v Letohradské nekropoli bylo tvrdé. A život zůstal tvrdý i potom. Letohrad byl poničený a v jeho troskách zuřil boj s nájezdníky. Ať už se skřety, nebo s nemrtvými vedenými červenými čaroději z Thaye. Bílá i Černá garda (Bílá vedená kapitánem Grinchem a Černá vedená půltieflingem Effronem Zkrouceným, synem již mrtvého Herzga, vládce Letohradu) v rozvalinách nekropole sváděla boj právě s neživou armádou a snažila se zničit drakoliche, jehož tělo pořád pulzovalo nepřirozenou silou. Ale čekalo mě zde radostné překvapení v podobě Halfreda Podhorského, řečeného Mlha. Vzpomínám na tuhle krátkou epizodu rád. Spolu jsme vytvořili malou jednotku, které ostatní začali přezdívat „Peklonoši“. Končeně svět dostal smysl. Žádné šedé odstíny. Byli jsme to my proti červeným čarodějům v kryptách nekropole. Je pravda, že přidělenci od Bílé gardy kolem nás neměli velkou životnost. Ale my dva jsme si vystačili, byl jsem rád, že Mephasm se na něm nemstil. Prý byl dokonce pobaven, protože sám byl zatažen do intrik, využit a to už se mu nestalo hodně dlouho. Každý máme své libůstky a pekelníci se v tomhle od ostatních ras evidentně neliší.
Že se tyto jednoduché časy změní jsem nepoznal hned. První náznak změny jsme s Mlhou ani nepostřehli. Seděli jsme po jedné úspěšné akci a otupovali mysl a rozbolavělé svaly výborným ředěným letohradským vínem, když k nám přistoupila postava v kápi s kopím s tím, že ji kapitán Bílé gardy Grinch přidělil jako dalšího rekruta k Peklonošům. Představila se jako Akasha, šamanka svého lidu a řekla nám, že máme úkol v jedné kryptě na jihovýchodě nekropole. Ale nevypadala jako běžný přidělenec. Na rozdíl od těch předchozích jí v očích neseděl ten zoufalý výraz mužů bojujících v ruinách vlastního domova. Možná proto, že Letohrad nebyl jejím domovem, nebo proto, že v ní je víc odvahy, než je běžné. Ať už byly její důvody jakékoliv, projevila se později jako velmi platná a chladnokrevná.
V jihovýchodní kryptě se to celé obrátilo v Grůmšovo lejno. Čekali nás sice zde dva červení čarodějové z Thaye, ale bohužel i se třemi tieflingy. Přišli si pro Mlhu. A on s nimi odešel s tím, že si to musí vyřešit sám. Ah Corellone, proč jen jsme nevymalovali strop krypty jejich krví, ale Mlha si zaslouží moje přátelství a moji víru v jeho rozhodnutí.
S černými myšlenkami a Akashou v patách jsem se vracel zpět do tábora Bílé gardy, když tu jsem uviděl známé tváře. Allyks, Peblíg a Delgar dorazili!

(Později mi prozradili, že po cestě potkali Arklema Greethe, který jim sdělil, že drakolichovo tělo je jen návnada, že Valindra má jakousi jeho fylakterii, pomocí níž chce po zničení drakoliche přenést jeho neživot do mrtvoly mnohem silnějšího draka pohřbeného pod nekropolí se vstupem přes hrobku Hodinářů, dávno mrtvého cechu.)

Delgar, když viděl nemrtvé armády rozeseté po nekropoli zajásal a vytáhl kdysi získané knihy o temné magii. Že prý podle nich stvořil úžasné, mocné kouzlo, které prý skromně nazval „Velké Delgarovo ovládnutí nemrtvé armády“ a že nám ho hned ukáže a zastaví šílenství v nekropoli. Jenže po jeho vyvolání se otevřel kolem něj portál a místo ovládnutých nemrtvých se ozvalo hlasité „PLOP“ a Delgar zmizel. Z jeho poznámek a z knih jsme zjistili, že přehlédl jednu maličkost – tohle kouzlo by mohlo fungovat, ale pouze ve Stínopádu, poslední den v roce a pouze pokud by v tu dobu byl úplněk. Ať se dostal kamkoliv, věřili jsme, že zrovna on, Ohněpán, dokáže přežít a vrátit se.
Varovali jsme Bílou gardu, kněží Havraní královny i Effrona Zkrouceného (zřejmě kříženec elfa a tieflinga) o tom, že tělo drakoliche je lest Valindry a že skutečný problém je dole pod nekropolí pod hrobkou cechu Hodinářů – mrtvola prastarého modrého draka. Pak jsme vyrazili do oné hrobky.
Pomocí klíče, který dostala Allyks od Arklema jsme se dostali do hrobky a ve velké síni jsme uviděli pod nohama obrovský mechanismus, který zřejmě pomocí jakýchsi tří nestejně dlouhých ramen ukazuje čas. I po těch staletích byl stále funkční a síní se ozíval tikot ne nepodobný tlukotu srdce. Kromě mechanismu pod našima nohama zde byl jen sloup s pozlaceným kolem a nad ním nápis: „V době mezi nocí a dnem se otevírám“. Akasha vzala za kolo a s viditelným úsilím otočila kolem. Ta ramena pod našima nohama se dala do pohybu a jakmile se dostala na stejné místo, Akasha přestala točit. Ozval se hluk a otevřela se cesta dolů. Po tom, co jsme sestoupili do podzemního dómu jsme na druhé straně u obří kovové brány zahlédli vznášející se tělo nemrtvé elfky – Valindra! Nevšimla si nás a tak jsme využili příležitost a dostali se až téměř k ní. Těsně před tím, než se rozhořel boj si nás ale všimla a snažila se nás přesvědčit, že pomocí nemrtvého draka nechce zničit Letohrad, ale že bojuje s Černou gardou. Že to nejsou Letohradští, ale ve skutečnosti garda ze stínopádového odrazu Letohradu, z Věčné noci. Nemrtvé šílené stvůře ale nelze věřit a tak jsem zaútočil. Málem jsme zvítězili, ale při boji se dostala k oné kovové bráně a prošla skrz ni. Než jsme stačili vymyslet, jak se za ní dostat (a než stihl Peblíg vyvolat rituál, který by nás za bránu dostal), ozval se zpoza brány hřmot, jako by se cosi obrovského dralo z podzemí na povrch. Neuspěli jsme. Okamžitě jsme vyběhli ven.
Uprostřed nekropole zel kráter, na obloze silueta nemrtvého draka a armáda nemrtvých ve středu se skupinou červených čarodějů provádějících jakýsi rituál zuřivě se bijící s Černou gardou. Pár skupin dobrodruhů snažících se probojovat skrz nemrtvé k červeným čarodějům ale nemohlo situaci zvrátit v neprospěch nemrtvých. To vše ozařovala sinavým světlem rudá kometa – Mythal dračího hněvu (vždy když se objeví, pak draci na celém světě ztratí soudnost a stanou se nemyslícími zuřivými predátory). Letohradská Bílá garda vystrašeně pozorovala tento úkaz a z bojiště se stahovala. Zato Černá bojovala zuřivě a snažila se zřejmě oslabit nemrtvé co nejvíc to jde.
Pak červení čarodějové uspěli, otevřeli portál a obě armády se přenesli portálem do stínopádu. Valindra na drakovi však nevlétla za nimi, ale vydala se směrem k Letohradskému lesu a možná dál do Thaye?
Okamžitě jsme šli hledat Effrona, jestli nám někdo může odpovědět na otázky, je to on. Cestou jsme si všimli, že v přístavu vznikla opevněná enkláva. Prý je nazvaná „Nový Letohrad“ a vede ji lord Dagult, šlechtic z Hlubiny.
Effrona jsme uviděli zrovna když vycházel ze svého domu sbalený jako na dlouhou cestu. (Effron je opravdu „zkroucený“, jednu ruku má podivně znetvořenou a nepohyblivou.) Kopancem jsem ho poslal dovnitř, nebylo by dobré, kdyby si nás teď někdo všímal. A všechen vztek a frustrace z posledních událostí (setkání a následné rozloučení s Mlhou a moje bezmoc s tím cokoliv udělat, smrt mé rodiny, chyby zapříčiněné mojí neznalostí) se v mé mysli zvedly jako rudá opona před mýma očima a vše se mi zdálo najednou jednoduché, prosté a správně. Effrona jsem držel pod krkem a pomocí dýky jsem pro začátek uřízl prst na ruce a neměl jsem pocit, že dělám něco nesprávného. Té zdravé. Pak byl velmi sdílný. Opravdu pochází ze stínopádu z Věčné noci a opravdu jeho otec se lstí stal vládcem Letohradu a to proto, aby boj o Věčnou noc proběhl už tady, ve smrtelném světě. Jeho otce zabila prý jeho matka, „ta elfská svině“ o ní říkal. Chystal se uprchnout, protože vpodstatě neuspěl, měl zamezit průchodu nemrtvé armády a jeho nadřízení (o kterých toho prý moc neví) by ho neviděli rádi. Přesvědčili jsme ho, aby otevřel portál a poslal jim vzkaz. Jenže se nás pokusil podfouknout a chtěl tím portálem uniknout. Ještě že byl svázaný, takhle jsme spolu s ním prošli do Stínopádu.
Objevili jsme se v ruině jakéhosi domu. Kolem pršely saze a vzduch byl těžký, horký a štípal v očích. Kolem zuřila bitva mezi obránci Věčné noci a nemrtvou armádou. Jediná naše šance přežít a dostat se odsud byl Effron. S trochou štěstí by nás prý mohl provést nepozorovaně bojištěm. A můj vztek se opět dostavil, díky jeho pokusu o zradu jsem mu chtěl uříznout ucho. Zastavila mě až Allyks. "Křik Effrona nás prozradí, zbláznil ses?"

Díky vzteku ve mně jsem málem zahubil své přátele, hřejivý pocit rudé nepříčetnosti ve mně nebyl posilou, ale něčím, co ohrožuje mě i mé blízké. Co se to se mnou pro Correlona v poslední době děje? Nepoznával jsem sám sebe…

Se štěstím jsme se dostali mimo boj. Prý na severu, v území Havraní královny je jakási dávno opuštěná pevnost. Vydali jsme se tam. Doufali jsme, že se nám tam podaří dát se do kupy a snad nalézt nějaké křížení pro přechod do smrtelného světa.

Cestou (svázaného Effrona jsme vzali s sebou) mi vířil v hlavě kaleidoskop pocitů, ve kterých jsem se nevyznal. Ta rozvzteklená bestie nenávisti v mé mysli byla šálivým příslibem zjednodušujícím svět kolem mne, ale za cenu ztráty všeho, čeho jsem si cenil a cením dosud. Mučení, to přece nejsem já. Zabít někoho, tak to chodí, ale působit bolest záměrně, to je odporné.

Z té opuštěné pevnosti na nás sálala podivná moc. Zlo z ní cítili snad všichni. Raději jsme se utábořili kus od ní, s tím, že ji prozkoumáme až se vyspíme. Ráno na nás dosedl duch stínopádu. Stínopád není přátelským místem a pro bytosti do něj nepatřící je víc než nebezpečný. Já cítil jen jakousi lehčí únavu, ale ostatní kolem mne nevypadali moc dobře. O tomto jevu nás učili na akademii, musíme si dávat pozor, dokud zde budeme, nezlepší se to.
Při vstup do pevnosti byla cítit zlá enegie prýštící z jediné nepobořené stavby, z hlavního sálu. Effrona jsem omráčil a svázaného jsme ho nechali venku, uvolnil jsem mu nohy. To pro případ, kdyby se s námi něco stalo, aby tam nezemřel hladem a žízní. Něco uvnitř mě ponoukalo, abych ho zabil, že už není k ničemu a že tím zmenším riziko, ale zatvrdil jsem se vůči tomu hlasu. Když jsme vstoupili do sálu, nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Pocit zla vyvěrajícího z celé pevnosti byl tady nejsilnější. Ta energie měla něco společného se smrtí, ale nebyla to neutrální energie Havraní královny. Podle starobylosti stavby to Allyks odhadla na pevnost zasvěcenou Nerullovi, dávno mrtvému bohu smrti, což Peblíg vzápětí podpořil. Jako by se zde cosi zlého probudilo a odešlo a ta aura zla kolem je zbytkové vyzařování. Ale to nebylo to, co mě překvapilo. Byly to siluety pěti duchů v podobách mé rodiny. Byli tu všichni, otec a matka, oba bratři a sestra. Vznášeli u sloupořadí, které končilo trůnem z kostí vybělených věky. Na trůnu ležel vzkaz. Byl to vzkaz od Erevana pro mě. Prý skutečně zabil mou rodinu. Napadla/posedla je zlá stínopádská entita a nemohl je nechat na živu, mělo by to hrozivé důsledky pro celou eladrinskou společnost v Žárné a dost možná i dál. Zdrojem té entity je prý Haldor, můj děd a tahle pevnost je poslední místo, na které Erevan při pátrání po Haldorovi narazil. Mám se pokusit ho najít a zastavit a dokončit tak to, co Erevan nedokázal.
Když jsme šli k trůnu, tak v prachu našich nohou bylo znát stopy dvou tvorů, co tu mohli být před námi. Zřejmě šlo o stopy Haldora a Erevana. Cosi, co tu spalo, zřejmě posedlo mého mého děda a vjeho těle odešlo neznámo kam.
Duchové nám nemohli poskytnout nejmenší vodítko. Zřejmě duše mé rodiny poškozené stínopádem pojmuli do sebe i jiné entity a mluvili na nás obecnou řečí. Jednalo se asi kdysi o obyvatele Netherilu (Netherská říše - magokratická starobylá lidská říše, která úrovní magie překonala eladriny i Imaskarskou říši). Vybavili jsme si jedno heslo o Netherilu: "Jakkoliv mocná lidskost může být, je tu jeden nepřítel, kterému se nikdy nemůžeš postavit a vyhrát: Pýcha." Jak moc je to podobné tomu, co se stalo místům poškozeným Mythalem?
Zatímco ostatní vzrušeně debatovali, jak nejlépe využít duchy a co nejvíc od nich zjistit, já bezradně stál před duchy své krve a cítil zmatek.

Proč to „něco“ posedlo mého děda Haldora? A proč to tak snadno posedlo i zbytek mé rodiny?
Je to snad proto, že naše rodina byla vždy na poměry eladrinů náchylná k tvrdosti a prchlivosti?
Souvisí to s mými výbuchy vzteku a násilí? Proto je naše rodina takovou dobrou živnou půdou pro tuto entitu?
Mám cítit o to větší strach, že už při svém zrození jsem byl poznamenán energií chaosu a jsem tak možná náchylnější stát se krutou kreaturou?
Kde hledat Haldora a kde hledat křížení?
A náhle v tom zmatku ve mně jsem našel pevné jádro. Vzpomněl jsem si na hodiny na akademii a na to, jak mě tam učili ovládat zárodek chaosu v mé duši pomocí meditace a vůle. Vzpomněl jsem si na to, že jsem eladrin a že my jsme vytvarováni Corellonem jako meč proti zlu, zvůli a ničení. A ať už je v mé duši cokoliv z chaosu živlů, stále jsem dítětem Corellona. Jsem potomek rasy, která vždy vzdorovala. Ať už Grůmšovým, nebo Lolthiným kreaturám. I když jsou eladriné známi pro magii a krásu jejich věcí, náš zrod byl v boji a pro ten jsme byli Corellonem stvořeni, protože magie a krása musí být chráněna ostřím a hradbou našich těl. Rozhodl jsem se. Vrátím se ke cvičením, které mě naučili v akademii a budu vzdorovat krutosti, která se ve mě skrývá, která ohrožuje i mé přátele.

V hlavě se mi zrodil plán, co dělat dál. Ale nejdřív jsem musel udělat to nejdůležitější v téhle chvíli. Pomocí svého astrálního meče jsem propustil všech pět duší. Ostatní sice chtěli nechat je na jejich místech a čekat, jestli nás něco nenapadne. Ale já je propustil je z jejich zmučených podob, kdy už žádný z nich neměl vlastní osobnost, bylo to to nejmenší, co jsem mohl udělat.
Řekl jsem ostatním, že zde už nic víc nezjistíme. Že je čas se vydat dál do hájenství havraní královny a zjistit, co je tahle pevnost za místo, jakou má historii a něco o entitě, co v ní dřímala. Jen to nám může pomoci v pátrání po Haldorovi. A hlavně najít křížení právě na severu. Při odchodu z chrámu Allyks chtěla rozvázat Effrona úplně. Ostatní se zarazili a dívali se na mě. Asi čekali, že ho zabiju, nebo nechám svázaného. A já nakonec přiklekl k Allyks a pomohl jí dokončit rozvazování a snažil se vytěsnit vztek, který mi našeptával, že zabít Effrona by minimalizovalo rizika. Tohle byl pro mě můj soukromý první krok na mé cestě k sebeovládání.

V hlavě se mi usadilo pár myšlenek:
1) Najít někoho v říši Havraní královny, kdo nám prozradí o pevnosti a tom co v ní dřímalo víc, popřípadě i o krocích toho, co posedlo Haldora.
2) Najít křížení na severu.
3) Najít Delgara, Peblíg je bez něho jako tělo bez duše.
4) Ve smrtelném světě najít a zabít Valindru – ne proto, že by udělala něco, čím by nás ohrozila, nebo pro její boj s Věčnou nocí. Ale pro její cíle a díky její bezohlednosti už umřelo mnoho bytostí a někdo ji musí zastavit. Než se na to najde někdo lepší a pokud přesvědčím ostatní, budeme to my, kdo ji zastaví a pak ty, kdo ji používají jako nástroj – nejspíš někdo na vrcholu organizace červených čarodějů z Thaye.
5) Při příští promluvě se zeptat Arklema, jak to, že jeho řeči o fylakterii kněží Havraní královny považovali za nesmysl. Co tím chtěl získat, že nás oklame a proč si tak přeje, abychom zastavili Valindru ve skutečnosti.
6) Změnit sám sebe ovládnutím chaosu živlů ve mně – zabíjet ano, ale nehrát si s něčí bolestí a nepoužívat mučení jako nástroj k dosažení cílů.
7) Peblíg nás obchází a každému, kdo má zájem (a bohužel i těm, co ho nemají) vykládá, jak ho Arklem osobně podaroval klíčem k hrobce cechu hodinářů a jaká strašlivá újma se mu stala, když mu Allyks ten klíč prostě jenom tak sebrala (bokem mi řekla, že viděla Peblíga, jak se v něm snaží šťourat šroubovákem, takže ji chápu). Proč je vůbec Peblíg na Allyks tak vysazenej? Musím se ho na to zeptat.