Cesta do Baldurovy brány se poněkud zkomplikovala. Zkusím teď popsat, co se stalo z útržků vyprávění mých druhů, protože následující události byly poněkud zmatené a každý z nás je vnímal trochu odlišně.
Allyks se probrala v prázdném hostinci (doslova prázdném, bez korbelů, talířů, jen holé stěny, stoly, židle a prázdný nálevní pult). Cítila se omámená, jakoby minulou noc strávila pitím a nemohla se upamatovat, jak se tu vzala. Poslední myšlenka byla na cestu do Baldurovy brány. Chyběla jí její obvyklá zbroj a zbraně, zato měla na sobě noblesní elfí šaty, ale to nejzvláštnější bylo, že měla obě oči a vlasy barvy zralého žita. Náhle ji osvítilo poznání, je v těle Ilmadie! Tedy vlastně Skylly. V rohu si všimla sedícího unaveného Mlhy, přesto však z jeho očí byla pekelná moc a kolem něj se svíjeli kouřoví hadi z jeho doutníku. Promluvila s ním, Mlha ji zřejmě považoval za Skyllu. Mlha jí nabízel dohodu, pokud Skylla odvolá přípravu rituálu propojení Pekla a Propasti. Allyks v těle Skylly však odmítne jeho nabídku. Náhle se otevšou dveře hostince a v nich Allyks uviděla elfího lovce, téměř kopii Hirkala, ale bez eladrinní uhlazenosti, opáleného a tetovaného na tváři. Jakoby se vzhledem přiblížil dávným společným předkům elfů a eladrinů. Chyběla mu ruka a jedno oko.
Já vešel do hostince s pocitem něčeho nepatřičného. Chyběla mi ruka a oko! I uvnitř jsem se cítil jinak, proměněný, ale neměl jsem čas to zkoumat. V hostinci seděla Skylla a Mlha. Probírali rituál Skylly. Vyplynulo, že Skylle pomáhá sám Orcus, démonický princ, který si od rituálu slibuje chaos a nestabilitu, ale nepovedlo se Skyllu přesvědčit, aby to nedělala. Pak tak nějak vyplynulo, že Skylla není Skylla, ale Allyks.
Když jsem začal zjišťovat, co se stalo s mou rukou a okem objevila se podoba mého děda, ale pokřivená mocí Stínopádu – Clariburnus Tanthul osobně – ale toho jsem přece zabil. Naznačil mi, že nezemřel tak docela, stopa jeho osobnosti začala ve mně klíčit (chybějící oko a ruka jsou odkazem na Vecnu), ale byl jsem změněn mocí samotného Corellona a i Sehanine a tak byla stopa Clariburna uvězněna božskou mocí Seldarine. Clariburnus nám prozradil, že vše kolem nás je jakýsi mocný rituál přírodní magie.
Uprostřed hostince se náhle zjevil Delgar, aura jeho moci vzrostla a jakoby kolem něj svítili plameny. Byl zmatený víc než obvykle. Vzpoměl si, že jsme dorazili cestou do Baldurovy brány na hostinec „Přátelská náruč“. Hned potém se začali kolem nás zhmotňovat hosté, korbely a mísy s jídlem a místností vířili dvě dokonale krásné děvečky (ovšem jen jako iluze na dvou železných golemech, snadno prokouknutelná, avšak za cenu obražené dlaně).
Zkusil jsem zjistit svojí mocí, kde se nacházíme, ale nečekaně jsem ze své staré magické síly necítil nic, dočista nic! Tedy, něco ano, ale tahle moc byla jiná, ne tak proměnlivá jako magie, ale jako jasný plamen na pozadí mých myšlenek. Cítil jsem, že vše kolem nás není skutečné a že jsme někde v lese. Allyks si byla docela jistá, že cítí vliv Druidského kruhu.
Peblíg sledoval celý děj nepozorován a cítil v sobě moc rovnající se božské – mohl by cokoliv! Měl silný pocit, že vše může, stačí jen pomyslet a ta moc se mu nabízí. Proč si ji nevzít? Co by se mohlo stát? Náhle cítil, že ti, co do toho místa zakleli jeho druhy mu chtějí i skrze ně sebrat jeho novou moc. Kdyby se s námi spojil a přesvědčil nás, pak by si tu novou moc mohl ponechat… Zjevil se nám a předvedl část své moci. Já měl najednou obě oči a ruku, ale jiní dopadli hůře. Taky bylo zjištěno, že Orcusovi by se zmatek kolem propojení pekla démonické sféry hodil a umožnil by mu stát se bohem a uzmout moc Havraní královně. Skylla tedy nemá zrovna nejlepší plán a prostředky k jeho uskutečnění by asi nevyhrály cenu „za nejčistší svědomí“.
Netušili jsme, co tajemní druidové po nás chtějí, abychom v tomto snovém místě udělali. A napadlo nás, že možná jde o Peblíga, tedy o jeho nevítaného společníka v podobě nákazy Pandorymem. Možná kdybychom se sjednotili… Nebo možná tohle místo generovalo podvědomé myšlenky a touhy každého z nás, vždyť Delgar na chvíli zhmotnil hodty a vybavení hostince. Navrhl jsem ostatním, že si sedneme u stolu a budeme si vyprávět příběhy o Peblígovi, jak ho každý z nás poznal, co s ním zažil, co ho na něm bavilo a co třeba i méně a to vše z doby před setkáním s Pandorymem. Byly to jedny z nejlepších hodin za poslední dobu. Chvíle tichého proslovu byly střídány smíchem a tak nějak jsem cítil, jak nás to spojuje. Pak když nám došly příběhy Peblíg řekl, že nechce tu moc a společně jsme zkusili z hostince odejít a…
Probrali jsme se uprostřed kruhu deseti druidů, vůkol les . Stáli jsme tam my čtyři, já, Allyks, Delgar a Peblíg, Akasha nikde v dohledu. Všichni vypadali stejně, jen já pořád vypadal stejně jako ve snovém světě a pořád jsem se cítil jinak, zvláštní na tom bylo, že jsem se necítil „špatně!, vlastně jsem měl takový pocit, že teprve teď je to tak, jak to mělo být vždycky. Jeden z druidů vykřikl „Teď!!!“ Z Peblíga vyskočil krystal fialové barvy a kolem něj se svíjela chapadla. Něco ve mně povolilo, cosi se změnilo a já cítil, jak se čas kolem mě zpomaluje a mé tělo se mění, sílí, raší na něm krátká srst a kosti se tu zkracují a tu prodlužují. Stal se ze mě Vlčí proměněnec – dar od samotné Sehanine. Tohle vše mi běželo hlavou a přitom kolem vše bylo zpomaleno, pak se můj pohled upřel na krystal a jeho obraz vyplnil mou mysl, to je nepřítel mých přátel, je ten, který si zasluhuje můj hněv, hněv mstitele. Vyrazil jsem vlčí zavytí a rozběhl se jako vítr k němu.
Všichni bojovali jako proměnění. A nakonec jsme ho zničili. Delgar ho nakonec zničil ohnivou magií, bohužel ne bez následku, dva z druidů to odnesli na životě.
Akasha byla celou dobu mimo kruh, zajata Druidy. Prý po ní pátrali celou dobu. Druidové si říkají Ochránci žijící brány a specializují se na boj s bytostmi ze Vzdálených říší. Mluvili prý v Kalimshanu a starý šaman Jaftal jim o Akashe vyprávěl a prý může pomoci jak druidům, tak i celému světu. Akasha s ním chtěl mluvit v ústraní. Apelovala na naši slušnost, že se jedná o soukromé osobní záležitosti, příliš intimní na to, aby se probíraly v širším kruhu. Já, Peblíg a Delgar jsme se pokoušeli je sledovat a připlížit se k nim, ale mě a Peblíga Akasha objevila a vykázala. Takže celou rozmluvu vyposlechl pouze Delgar, který nám potom nic neřekl, jen se divně pochechtával a dělal posunky kterým nerozumím, zřejmě nějaký znakový gnómský dialekt.
Prý existují také Stínoví druidové, nepřátelé Ochránců žijící brány, jejich motto by se dalo shrnout jako „zlom větev - utrhneme ti ruku, pokácej strom - vybijeme ti rodinu“. Delgar tiše poznamenal, že když se Stínoví druidové potkají s těmi kolem nás, to pak musí srpy zvonit. Neodbytná myšlenka dvou armád druidů v sutanách se srpy nad hlavou, kterak se na sebe řítí mě tak rozesmála, že jsem musel dusit smích a o představu jsem se podělil s ostatními. Ale jak Allyks dodala „a občas některý z nich zakopne a …“ vybuchl jsem smíchy tak, až se na mě druidové pohoršlivě dívali. Rozloučili jsme se s nimi, poděkovali za záchranu Peblíga a vyrazili jsme z lesa. Náhle se zablesklo a ozval se hlas „Ha, tady jsi, poslední z Beletherionů“ a svět kolem nás zmizel.
