U pláže jsem spolu s Nemerou pohřbil Lucresii de'Arnise a nechal ji tam v rozjímání. Poodešel jsem k Allyks a Sadnessovi. Ten řekl, že udělá jeden takový rituál, ale že to bude v pohodě. To mě trochu znervóznělo, když tě ďábel utěšuje, že „to bude v pohodě“, nekončívá to dobře – většinou pro toho utěšovaného.
Sadness vyryl do písku pentagram a začal ho naplňovat krví. Allyks se na to dívala, tiše zuřila a pomalu rudla ve tváři. Když zaznělo slovo "Asmodeus", zeptal jsem se: "Tak už?" Allyks jen odtušila: "Už." Střelil jsem po něm šípem, Nemera hodila bláto a Allyks na něj seslala proud světla, který by ho normálně odhodil. Pekelník ale jenom problesknul a zůstal tam, kde byl. Allyks vycenila mezi zuby elfsky něco hrozně sprostého a tentokrát už Sad odletěl. Allyks pak došla k pentagramu a rozkopala ho. To přerušilo rituál.
Delgar jediný nevzrušeně seděl na balvanu a celou dobu si pečlivě překresloval rituální symboly v písku a cosi si brumlal. Tím jsme ten prokletý rituál přerušili. Sadness byl překvapen, prý si chtěl jen promluvit se svým bohem. Nemohl pochopit, že nejsme tolerantní k Asmodeovi. Vysvětlili jsme mu, že v naší přítomnosti rozhodně dělat rituály zasvěcené Asmodeovi nebude, pokud chce nejen s námi cestovat, ale i přežít.
Pak se ale už objevil stínopádský portál a my se vydali přes jezero, které zde ve stínopádu bylo o několik metrů nižší, přes dřevěný most ke střeše nějaké budovy. Ta vyčnívala jako jediná nad hladinu jezera. Hladina se olejovitě leskla a pod vodou byl znát pohyb. Náhle o hladinu prásklo chapadlo delší než Sadness ve své proměněné podobě a na nás dopadla sprška olejnaté vody. Rychle jsme přešli ke střeše a na molo, co bylo kolem ní.
Ve střeše byl vchod a na molu kůlna s magicky zabezpečeným vchodem. Vzdoroval nám, ale zatímco se Nemera prolamovala sekerou boční stěnou dovnitř,dveří se dotkl Delgar a zmizel! Sadness nám řekl, že ví o co jde, že je to portál, co přenáší pouze nemrtvé. Kdo ví, kam vede a jestli je obousměrný. Nemělo smysl tu čekat a tak jsme vstoupili do budovy.
Octli jsme se v místnosti, které dominoval kovový sloup se spoustou otvorů různých velikostí, kolem bylo jen naplavené harampádí. Sadness zprovoznil lampu a ta prý měla odhalit nemrtvé. A taky je odhalila svým zeleným světlem – 6 duchů. Allyks se s nimi pokusila přes imaskarcanu domluvit, ale oni zešíleli. Museli jsme je pobít a musím říct, že Nemera prokázala, že ta její historka o stínopádu má nějaké pravdivé jádro, protože byla velmi duchapřítomná, ochránila mě přímo před dotekem jednoho z duchů a sama schytala ránu určenou mě. Allyks božským světlem sežehla čtyři duchy a toho nejsilnějšího, nejdéle vzdorujícího, jsme nakonec udolali.
Imaskarcana nám prozradila, že sloup je čerpací zařízení a že by ho dokázala uvést do pohybu. Vzhledem k tomu, že schodiště vedoucí dolů bylo zatopené, tak jsme ho zprovoznili. Allyks nás vybavila rituálem, který nám měl zajistit přežití pod vodou, kdyby se něco zvrtlo. A dobře jsme udělali. Sotva začalo čerpadlo pracovat, přenesli jsme se do světa středu a zde byla hladina podstatně výše, ale čerpadlo si s ní poradilo také velmi rychle. Imaskařené vládli mocnou magií.
V této verzi místnosti byla na zemi těla pěti mrtvých vílích čarodějnic, odporných a navlečených do zdobených rób. Mrtvé byli asi tak rok. Na stěně visel starobylý obraz se sedmi postavami podobnými eladrinům. Velmi se mi podobali rysy ve tvářích. Každá z postav držela velkou, v kůži vázanou knihu. Ten obraz musel být pro dávné imaskařany velmi důležitý, protože byl umístěn v osobních komnatách na nejchráněnějším místě a vydržel celé věky, desítky tisíc let. To je i pro elfy dlouhá doba. Na druhé straně obrazu našla tuším Allyks lísteček a spolu se Sadnessem se ho snažili získat. Rychlostí blesku jsem se ho zmocnil a nahlas přečetl, co se v něm v elfštině psalo: „Opravdu sis myslela, že imaskařani, tedy lidé, by získali takovou moc sami?“. Sadness pomocí rituálu zde měl vizi, viděl Allyks, jak dovnitř vchází v doprovodu eladrinského válečníka a vzadu snad i zahlédla devu a gnóma. Eladrinský válečník se hned vrhl na ty babice a udělali s nimi krátký proces.
Pozn. Pravděpodobně se vyobrazení může týkat tajemné rasy stvořitelů leShay - prapůvodní vládci Vílí divočiny a předci dnešních elfů a eladrinů, stvořitelé dalších vílích ras.
Nechali jsme tělo golema opřené o veřeje a imaskarcanu pracovat ve sloupu a sami se vydali do nižšího patra. I zde byl otáčející se kovový sloup. A také asi stovka magických, tichých golemů. Bylo vidět, že v nich pořád jsou zdroje energie podobné tvarem imaskarcaně. Jejich těla nenesla známky vlivu tisíciletí pod vodou a tam kde by měli mít klouby nebylo zhola nic. Také zde byla zbrojnice vybavená pár kusy magických zbraní, dřevěná bedna před níž bylo namalované bílé X a magické vězení. Tam, uvězněn v prutech ze zlatistých blesků, se hýbala odpornost – červ se čtyřmi končetinami kolem obrovských úst s ostrými zuby – phaerim osobně.
Pozn. Phaerim - rasa zlých čarodějů živících se magií. Pravděpodobně původně imaskarští mágové přetvořeni nějakým hodně nepovedeným rituálem. Žijí v Podtemnu pod pouští Anauroch. S nimi je spojeno jméno další tak zvané rasy stvořitelů - sarrukh - jedná se o rasu, která bojovala s phaerimmy, ale pokus o zatopení Podtemna vodou z moře způsobil jednu z klimatických změn, vedoucích k zániku sarrukhů.
Ten tvor se pokusil ovládnout Nemeru a ta na mě zaútočila, naštěstí jsem se vyhnul a ona pak nabyla vlády nad svým tělem. Mezitím Sadness s Allyks prozkoumávali místnost. Sadness truhlici otevřel, ale spustil tím past a byl tak odměněn magickým bleskem. Přesto v truhlici cosi našel. Jakousi knihu a pak něco dalšího, kdyby se to nepokusil nejdřív přečíst a pak to schovat, tak bych si toho asi nevšiml, ale takhle jsem zahlédl, jak se ten dopis pokouší schovat. Marně. Nakonec ho vydal, bylo na něm: „Sedmá imaskarcana by měla být klíčem ke všemu a nevím si rady s překladem slova batrachi. Shiva“ Nevím, k čemu by mu tento vzkaz mohl být, že se ho snažil schovat a utajit před námi, ale kdo se vyzná v cestách ďábla?
Imaskarcana neznala význam slova batrachi, ale prý to imaskařani velmi uznávali.
Ta kniha, to byla kniha teorií dávných imaskařanů, dílo nějakého zapomenutého mystika. Co se dalo vyčíst, tak imaskařani našli pokladnici po rase dávných stvořitelů – batrachi – a setkali se také s rasou leShay. Takže i nárůst imaskařanů, stejně jako netheřanů nebyl díky jejich lepším vlastnostem, ale jen díky vlivu jiných, mocnějších ras. Imaskarcana nám dodala pár poznámek o phaerimmech a o tom, že je sharnové zastavili pomocí rituálu zvaného sharnská zeď. Mnoho elfů se dobrovolně obětovalo, aby se staly živoucí části této zdi bránící phaerimmům v postupu. Sadness se ještě Lutécie zeptal na obyrithy – prý jsou to snad ti nejstarší démoni – starších, než samotní bohové. Sadness o tom nechtěl prozradit víc a tak jsme to nechali být.
Vzhledem k tomu, že uvězněný phaerimm telepaticky vstupoval nám všem do hlav a taky k tomu, že to vězení vydrží alespoň dalších pět let jsme sestoupili radši urychleně níže.
Zde sloup končil ve výšce asi dvou metrů a pod ním byla jen kovová pečet vysoká půl metru. Kolem pečetě byly tři starobylé rituální kruhy staré snad tisíce let, ale asi tak před rokem je někdo upravoval. Jinak zde nic nebylo, krom nánosů jemného bahna a zeleného všudypřítomného šlemu. Ty tři kruhy jsou jakýmsi ochranným rituálem jak zabezpečit to, co je uvnitř, aby uvnitř i zůstalo. Sadness říkal, že je schopen se pod pečeť dostat, stačí prý jen porušit ochranné kruhy. Dokonce nás přesvědčil, že je schopen ty ochranné kruhy i znovu zprovoznit. Ale když začal tvrdit, že si poradí s tím, co je uvnitř, aniž by věděl, co to vlastně je, tak jsme okamžitě od tohoto nápadu upustili. Buď moc dobře věděl, co je uvnitř, a nechtěl nám to prozradit, nebo to nevěděl – a pak má sklony k přílišnému riskování.
Našli jsme i zazděný vchod do nejnižšího patra a když jsme ho probourali a odčerpali vodu, která vtrhla dovnitř, mohli jsme pokračovat. Ale už nebylo kam. Dole byla vstupní hala s velkými dveřmi a za okny se míhaly ryby podivných tvarů. Po dně rázovali obrovští krabi a kolem byly pozůstatky ostatních domů, byť menších než ten, ve kterém jsme zrovna byli. Kolem nás byly pozůstatky uměleckých děl v rozkladu. Opustili jsme tuto místnost a vydali jsme se zpět.
Znovu jsme zatopili celý dům a kromě Allyks jsme vsoupili do imaskarcany. Lutécie spolu s Allyks nás vynesly na břeh a když jsme vyskočili ven, uvítal nás kromě nich i Delgar sedící na kameni. To bylo překvapivé. Prý se kamsi dostal a trvalo mu, než se dostal zpět. Tvrdil, že se mu nic důležitého nestalo, což v jeho případě může znamenat opravdu cokoliv.
Náhle Delgar ucítil teleportační magii a varoval nás. Všichni, kromě Sadnesse, se schovali. Objevila se pětice eladrinů, zpacifikovali Sadnesse pomocí nějakého po ďáblech rychlého rituálu pomocí svých mečů a tak jsme radši vyšli z úkrytů. Ten, který je vedl, ihned věnoval svoji pozornost Allyks a oslovoval ji Skyllo. Vyšlo najevo, že je to její otec. Když zjistil, že to až tak úplně jeho dcera není, vypadal docela dost naštvaně. Vytvořili portál a prý že můžeme jít s nimi (Ale až potom, co se na to Allyks zeptala). Sadness byl jimi odveden spoutaný. Nezbylo nám nic jiného, než je následovat.
Jenže otec Skylly byl křivý jak ďáblovo svědomí a my, místo ve společnosti Allyks, jsme se objevili každá sám v cele bez oken.
Allyks byla ponechána ve „svém“ pokoji poté, co nenaplnila očekávání otce Skylly. Našla zde Skylliny zápisky, kde zjistila, že eladrinní bojovník se jmenuje Charybdis, deva ze Sadnessovi rituální vize je Shiva, jen jméno gnómského společníka bylo rozmazáno. Zjistila, že pod pečetí v potopením imskarském městě je uzavřena nemrtvá duše majitele jedné z imaskarcan. Byl tak nebezpečný, že ho nedokázala sama zabít. Když vyšla na chodbu, stráže jí prozradili, kde najde kuchyni, že Charybdis občas pevnost navštíví, devu Shivu a gnóma prý tu už dlouho nikdo neviděl a její obě sestry jsou z pevnosti pryč. Allyks pobrala nějaké jídlo a vydala se nás hledat směrem k celám, když tu se náhle nepřirozeně ochladilo.
Nemera neklidně přecházela po své cele. Občas bušila na kovové dveře, křičela, ale nikdo neodpovídal. Já se uvolněně postavil přede dveře, stáhl si kápi do očí a čekal. Jednou ty dveře někdo otevře a pak ... Nikdo neuvězní Vlka ve stínech, aniž by za to nezaplatil svou cenu.
Pak mě ale napadlo, že štěstí se má jít naproti. Vytáhl jsem magickou láhev vody (která je vpodstatě ústím do sféry vody) a začal jsem vypouštět pode dveře vodu. Ono to někoho vyprovokuje. Náhle se však ochladilo, nebyla to sice taková zima, aby voda zamrzala, ale přesto se na kaluži začala tvořit ledová vrstvička. Hned jsem vodu zaměřil na mezeru mezi dveřmi do kamenných spár a nechal vodu a led vykonat svoji práci. Z venku jsem slyšel paniku stráží a že někam běží. Když jsem vylomil dveře, uviděl jsem Allyks přicházet chodbou. Hodila mi jablko a vysvobodila Delgara a Nemeru pomocí Lutécie. Nemera ve své cele ležela zhroucená na zemi a v bezvědomí. Allyks jí hned přispěchala na pomoc, ošetřila ji a přivedla k vědomí. Dala jí jablko a Delgarovi tuřín, který při pohledu na něj začal jásat a zatočil se dokolečka na patě.
Sadness se neobjevil v cele, ale v kleci zavěšen pod stropem velké místnosti, podle vybavení mučírny, nebo laboratoře asi dost záleželo na úhlu pohledu, napadlo ho. Objevila se čtveřice čarodějů, nebavili se s ním a rovnou ho začali napadat útočnými kouzly. Povídali si mezi sebou a psali si poznámky. Sadness jim nemohl odpovědět stejnou mincí a tak jen trpěl a čekal. Náhle se prudce ochladilo a čarodějové znervózněli. Nakonec odešli a nechali Sadnesse v krvi v jeho cele. Vycítil příležitost a dokud byl sám vyvolal rituál spojení s Asmodeem. A ten odpověděl. Nemohl mu pomoci, ale prozradil mu, že je to kvůli jakési dohodě z minulosti, kdy mu někdo pomohl a on teď splácí dluh.
Nemera měla vizi. Viděla bílé, nádherné město se štíhlými věžemi vypínajícími se k obloze a také armádu ghůlů. A také ženu v rudých šatech, spoutanou v řetězech, jak ji ghůlové ženou bičem. Armádu vede ghůl s kostěnou korunou a září mu oči, na sobě má zelenohnědý plášť posetý lidskými ústy se zašpičatělými zuby, chňapajícími po ženě v rudém. Ta žena promlouvala Nemeře a prosila ji o pomoc. Nemera neřekla nic ostatním o tom, co viděla. Zatím.
Allyks nám potom v rychlosti prozradila, že otec Skylly o své dceři mluvil jako o hloupé huse, která nedokázala zařídit, aby přežila mythal (brnkačka, no ne?).
Allyks už před tím od pobíhajících vojáků zjistila, že kdosi napadl pevnost. Proto ta nepřirozená změna teploty. Všichni se prý seběhly na nádvoří a hradby. Shodli jsme se, že je čas vyrazit na nádvoří. Jenže po cestě jsme ucítili obrovský příval moci nějakého temného boha vycházejícího z podzemí pod našima nohama.
Allyks chtěla na nádvoří, ale co když se někdo, nebo něco, snaží napadnout zároveň pevnost i zevnitř? To by bylo zlé. Nakonec jsme vyrazili do podzemí. Na nejspodnějším patře jsme otevřeli dveře a…
Hlavou mi během těchto událostí běžely myšlenky:
- Nevím co je Sadness zač. Mephasma moc nemusí, o sobě a svých cílech mluví jen mlhavě a vpodstatě jsme ho nezabili jen proto, že přicestoval s Mephasmovým prstenem. A to je málo. Co když ho zabil, nebo mu ten prsten ukradl? Sice nám pomohl v boji s duchy, ale je to dostačující doporučení? To riziko je příliš nebezpečné a měli bychom to rychle vyřešit.
- Nevím, co si myslet o pevnosti, v níž jsme. A zejména o otci Skylly. Mám dojem, že jsem si ho zařadil do kolonky, která nemá slušné označení. Ve stínu hnoje mého gryfa smí pojídat shnilá jablka, ten "CENZUROVÁNO".
- Kdo napadl pevnost? A proč se ochladilo? Souvisí s tím Nemeřina vize?
- Měli bychom po bitvě zjistit co nejvíc o schopnostech phaerimů, než půjdeme zabít toho uvězněného. A před tím vyřeřešit záhadu uvězněné duše (šíleného mága) pod pečetí v Coveya Kurg'annis.
- V okolí Mulsantiru je spousta záhad, která stojí za to rozřešit. Allyks se určitě pokusí spojit s Charybdisem a možná bude chtít pátrat po Shivě a po tom podivném gnómovi. V Mulsantiru možná působí nějaký služebník Vecny.
- Ale stále nás čeká v budoucnosti cesta zpět a do tajemného Oreme, stále ještě existuje jedna shadovarská báze a je na ní stále zajat Mephistofeles.
