Rudá čarodějka

Zíraly na nás čtyři Nabassu a z jejich rozšklebených tlam kanuly provazce slin. V krátkém a prudkém boji jsme je pobili, ale než zemřely, stihly vykřiknout: „Za Xis“! V odpověď jsem zařval: „Ne! Za Vílí divočinu!“, až později mi vysvětlili (Lutécie), že žádná „Xis“ neexistuje, že se jednalo asi o jméno.
Seběhli jsme do spodního patra, odkud se začaly ozývat rány. Na vrata bušilo něco obrovskou silou. Po podlaze se válela zelenohnědá mlha páchnoucí močálem. Pohled z oken nás ale přimrazil k podlaze. Za okny bíle sněžilo. Před námi bylo Bílé město a chaoticky tu pobíhaly skupiny démonů bojujících mezi sebou. Do toho na ně spořádaně útočili i jednotky ghůlů. Šance dostat se nepozorovaně pryč byla mizivě malá. Zvlášť po tom, co vrata povolila a dovnitř vskočil velký, svalnatý démon s hlavou žabáka - hezrou. Až později jsme zjistili, že to byl asi onen „Zaxis“.
Tohle byl jiný protivník než nabassu. Dlouho jsme se s ním potýkali a být tam dva, nedobře by se nám vedlo. S vypětím sil jsme ho porazili. Byl čas na to zmizet odsud. Nemera náhle ztuhla a nepřirozeným hlasem nám řekla o své vizi Bílého města a o armádě ghůlů vlekoucí Rudou čarodějku. Od té chvíle nebyla úplně sama sebou.
Nemělo smysl tu zůstávat, opatrně jsme se vydali na cestu k Bílé věži uprostřed Bílého města. Nejdřív jsem pečlivě vybral cestu tak, abychom se vyhnuli co nejvíc všem válčícím skupinám, a pak jsem se vydal na průzkum a pomáhal mást stopy. Díky tomu jsme zaslechli, že snad tu bojují dvě strany – Orcusovi démoni a ghůlové proti silám někoho jiného – jiným démonům. Že by to byl Graz'zt? Každopádně nás napadlo, že v Bílé věži by mohla být Rudá čarodějka – exarcha Havraní královny. Přímo ve středu města patřícího Orcusovi.
Allyks s pomocí Lutécie odstranila po cestě trosky bránící průchodu a tak jsme prošli zborcenou stavbou táhnoucí se snad půl míle a zkrátili si tak dost výrazně cestu. Cestou sme pobrali něco z hromad natahaných sem démony.
Zaslechli jsme, jak se baví dva démoni o tom, že ve městě se mělo jednat o přerozdělení moci Havraní královny. Taky to, že toto město patří Doresainovi, který je exarchou Orcuse zvaným též jako „Král ghůlů“.
V jednu chvíli nás objevilo pár quasitů, ale Sadness jim namluvil, že je démon a tak mu pověděli, že sněmu se zúčastnil nejen Orcus a Doresain, ale i Baalbisan, zvaný „Rudá smrt“. Rudá smrt! Takže to nebyl jen tak nějaký balor, ale přímo jeden z generálů Orcuse. Měli jsme, pro co jsme sem přišli, ale nechtěli jsme nechat Rudou čarodějku v rukou Doresaina. Kdoví k čemu ji chtěli použít a její záchrana by mohla velmi pomoci Havraní královně. Ne že bych ji uctíval, ale lepší ona, než aby její moc mělo něco jako je Orcus.
Nakonec jsme prošli až k náměstí před Bílou věží. Na něm bojovali Graz´ztovy jednotky proti Baalbisanovým a Doresainovým jednotkám a vítězství se začalo klonit na jejich stranu. Zvlášť poté, co jsme viděli, jak skolili k zemi samotného Baalbisana a za frenetického řevu jej rozsekali a rozdrtili doslova na padrť. Z balkónu nahoře to pozorovala jakási postava. Znechuceně se otočila odešla do věže – to musel být Doresain!
Jenže pak si nás všimla skupinka démonů, Vrokové se jim říká a s jedním jsem se utkal v jednom ze sídel Szasse Tama. Jenže tady jich bylo víc. Náhle je zarazil vysoký dívčí hlásek. Zastavili se, jejich řady se rozestoupili a mezi nimi proplula malá lidská dívenka v otrhaných šatech a prohlížela si nás pomalu s nelidským soustředěním. Ani jednou nemrknula. Zamrazilo mě a podvědomě jsem začal sahat po zbrani.
Oslovila nás jako „Základníky“ (urážlivé označení obyvatel základní sféry a jejích odrazů). Představila se jako generálka armády Graz´zta. Tento boj tady vedou kvůli oslabení moci Orcuse a jeho nohsledů. Taky nám sdělila, že palác je chráněn proti vstupu démonů (v tu chvíli se rozesmál Delgar a prstem si ukazoval na Sadnesse a plácal se do kolen – mám pocit, že zapomněl, že není démon, ale že je ďábel), takže byla vcelku ráda, když se dozvěděla, že chceme zabít Doresaina. Nějak se nám nechtělo jí sdělovat, že jsme spíš přišli osvobodit Rudou čarodějku.
Po otevření dveří do Bílé věže jsme zjistili, že vstup je překryt portálem. Nemera nám sdělila, že cítí Rudou čarodějku skrze ten portál, ať už vede kamkoliv. Pronesla to velmi monotónně, víc emocí do svého projevu snad dává i Lutécie. S obavou jsme se na ni podívali, ale nebyl čas se zdržovat. Vskočili jsme do portálu a objevili jsme se na malé plošince v rozlehlém sálu plném namačkaných těl stojících ghůlů, tvořících takto podlahu sálu. Celá ta masa kypěla a vlnila se jako nějaký odporný obří tvor plný šátrajících pařátů a zvrácených hlav vzhůru s rozevřeným zubatým chřtánem. Chrám odpornosti. Velký kus od nás byla další plošina s trůnem. Před ním stál ghůl v plášti s neustále chňapajícími ústy a za trůnem jsme zahlédli ležící spoutanou postavu v rudém. Před námi stál Doresain, generál Orcusovy armády.
S Doresainem jsme se ani nepokusili jednat, bylo by to zbytečné. Ač vysíleni putováním démonickou krajinou a neustálým skrýváním před démony jsme ho nakonec porazili. Ale ten boj nás stál mnoho sil. Zejména Nemera nebýt Allyks by byla velmi ohrožena. V jednu chvíli byla sražena v bezvědomí na zem a nebýt včasné pomoci Allyks kdo ví, jak by to dopadlo.
Stáli jsme nad Doresainovým tělem. Delgar k němu přistoupil, sňal z něj opatrně stále chňapající plášť a položil jej na tělo obráceně. Stále lačná ústa se pustila do svého díla. Polohlasně k tomu Delgar jen poznamenal, že mu přijde ironické, když bude Doresainova mršina snědena jeho vlastním pověstným pláštěm.
Mezitím se Allyks a ostatním podařilo probudit Rudou čarodějku. Velmi děkovala za záchranu a zvlášť Nemeře, která se nakonec probrala z omámení. Musí se prý odsud rychle dostat do hájemství Havraní královny a Nemeru vezme s sebou. Její osud je prý provázán s Havraní královnou. Řekla nám, že jsme ve Městě Hladové smrti, což je součást Bílého království. Zde vládl Doresain. Celé toto patro Propasti je pak Thanatos, sídlo Orcusovo.
Řekl jsem jí, že její paní Havraní královna začíná mít nezdravě moc nepřátel a snad jen aby ji tlumočila návrh na hledání spojenců, zvlášť v době kdy je oslabena posledními činy Shadovaru. Že například Seldarin mají zkušenosti s bojem. Zeptala se nás, kam chceme přenést a bez Nemery nás dopravila severně od Mulsantirského jezera a Phorcysovy pevnosti.
Unaveně jsme rozbili tábor a náhle se uprostřed něj v kruhu černého svíjejícího se dýmu objevil Szass Tam. Rituál se mu prý povedl. Řekli jsme mu, kdo nebo co byla Rudá smrt a on nám poděkoval. A pak nás důrazně varoval. On sám si nepřeje Mephistofela osvobodit, má proto své důvody a nechtěl nám je prozradit. Tedy ne že bych já se na ně vyptával. A pak zase zmizel.
Sadness pak vstal a měl k nám dlouhý, lehce nesouvislý monolog. Nechci se tu o tom rozepisovat. Popíšu tedy svůj dojem z něho a nijak netvrdím, že by to viděl on sám jinak. Bylo to o tom, jak se tu ve světě cítí vykořeněný. Celý jeho svět byl zničen v plamenech války s Obirity a přišlo mi, že i v pekle by se cítil osamělý. Vytržen z reality, vržen nicotou do velmi podobného, ale ne stejného světa vypadal najednou sešle, unaveně a smutně. Seldarin mě zatraťte, začnu snad ďábla považovat za rozumnou bytost schopnou emocí tak jako my sami? Svět je opravdu podivné místo. A že by chtěl zůstat s námi. Asi považoval za znamení nalezení prstenu, pomocí něhož se teleportoval k Allyks.
Vysvětlil jsem mu rizika jeho rozhodnutí. Odteď musí tajit svoji ďábelskou podstatu, dal jsem mu jednu věc ze svých zásob, co by mu v tom mohla pomoci.
Sadness nám řekl, že v pekle nechal uvěznit sestru Skylly zodpovědnou za zajetí Mephasma. Takže by bylo celkem záhodno ji zachránit. Aspoň Allyks vypadala, že by ráda poznala i jiné členy rodiny, než Phorcyse. Jenže jediný, kdo by nám mohl najít cestu do pekla, sedí v Žárné (možná) a netušíme, jak se na nás bude dívat. Nakonec jsme se rozhodli, že nejdříve navštívíme Coveyu Kurg'annis v Mulsantirském jezeře a vyřešíme záhadu kolem ducha dávného imaskařana a phaerima.
Po vyčerpání vody z pater domu v jezeře jsme díky Sadnessovi a Delgarovi odpečetili kouzla chránící schránku s duší dávného imaskařana. Ale neměli jsme s sebou Lutécii, čistě pro jistotu. Ukázalo se to jako velmi chytrý nápad. Duch nejenže nás považoval za otroky, ale začal vyzvedávat celý dům nad hladinu jezera!
Řekli jsme mu o phaerimovi nahoře a toho tak překvapilo, že se tam letěl přesvědčit.
Povzbuzovali jsme ho a on samolibě phaerima zničil přímo v jeho magickém vězení a v tu chvíli, kdy byl vysílen vyzdvihováním města z pod hladiny a ničením phaerima jsme ho napadli a rychle zvítězili. Během boje ho Delgar a i Allyks na chvíli ovládli a tak jsme se dozvěděli, že magické zbraně ukryli imaskařané ne přímo ve městě, ale v jeskyni nedaleko Mulsantiru.

Hlavou mi běžely myšlenky:
- Příště nás čeká záhadná podzemní imaskarská zbrojnice a cesta do Žárné spolu se shledáním s Mlhou. Sice se těším, ale také s toho setkání obávám. Co se to s mým přítelem stalo? A pak cesta do pekla a snad i záchrana Skyllyny sestry.
- V okolí Mulsantiru je spousta záhad, která stojí za to rozřešit. Allyks se možná časem pokusí spojit s Charybdisem a možná bude chtít pátrat po Shivě a po tom podivném gnómovi. V Mulsantiru možná působí nějaký služebník Vecny.
- Ale stále nás čeká v budoucnosti cesta zpět a do tajemného Oreme, stále ještě existuje jedna shadovarská báze a je na ní stále zajat Mephistofeles.