Dávná kletba

Podle informací ducha jsme snadno nalezli pahorek, v jehož nitru se měla nacházet imaskarská zbrojnice. Někdo tu poměrně nedávno zahradil cestu dovnitř kameny. Lutécie je odházela a na nás zavanul chlad podzemí. A taky ještě něco jiného. Z nitra pahorku byla cítit moc Vílí divočiny. Došli jsme ke kruhové místnosti, kde uvnitř spal podivný tvor. Připomínal obrovského medvěda, jen jeho kožich hrál měňavými barvami duhy. Delgar poznal, že z něj vyzařuje stejná moc jako z telthorů. Opatrně jsem se proplížil na druhou stranu tam, kde pokračovala chodba do nitra pahorku, ale Delgar vyvolal magickou ruku a tvora probudil.
Prozradil Allyks, že je (v podstatě je arcivíla) pro rashemenské bůh medvědů a že vedl kmen inteligentních zvířat vílí divočiny. Stráží tu prokletí, které stihlo Rashemen. Kdysi dávno bojoval s arcimágem u jezera Tirulag, ale jeho kmen prohrál. Pak se on sám s tím arcimágem spojil a pomáhal mu najít lék na kletbu, kterou arcimág trpěl. Ale žádný nikdy nenalezli. Mág proto odešel sem a zde v podzemí zemřel. Medvěd tu stráží toto místo, aby nikdo kletbu neosvobodil. Ta kletba prý ničí duše, požírá je. Arcimág by měl ležet v místnosti bývalého vězení. Pak duhový medvěd usnul a my se vydali chodbou do nitra zbrojnice.
A pak se před námi otevřela další přírodní jeskyně. Uprostřed ní stál prastarý kamenný oltář obklopený sochami čtyř medvědů hrozivě vztyčených a cenících zuby. A na oltáři ležela velká medvědí kostra, kolem níž byly rozmístěny různé amulety, obětiny a další předměty, jež nešli identifikovat. Nešlo ale o žádný rituál, jak zjistil Delgar. Některé obětiny však mohly mít značnou cenu. Sadness chtěl hned posbírat cennosti. Překvapeně nám vylétla obočí nad hlavu, jestli to myslí vážně. Ale Allyks se rozzlobila, nedovolila mu nic sebrat a naopak sama zůstala u oltáře a připojila pár obětin na oltář medvědího boha.
Po delším čase jsme došli na křižovatku chodeb. Zatímco ta naproti a napravo byly lidského původu a byly zahrazeny dveřmi, ta nalevo byla přírodní. Na jedněch dveřích byl symbol kovárny a na druhých symbol knihovny, jak zjistila Lutécie. Bylo zřejmé, že před námi tu už někdo byl. Bylo to zklamání, ale přesto jsme postupovali dál.
V knihovně ve svitu našich pochodní jsme uviděli police z podivného šedého kovu a na nich polorozpadlé svitky a knihy. Lutécie s Allyks se hned dali do třízení svitků a knih podle tématu a podle stupně rozkladu. Zjistili, že polovina knihovny se zabývala imaskarcanami a druhá polovina jakýmsi projektem „G“ – zbraň proti netheřanům. Něco se mi nezdálo, přimhouřil jsem oči a uviděl, že stín na stěně je přerušen nějakou příliš pravidelnou spárou. A taky ano. Byla tam, tajná schránka ve zdi. A v ní byl jeden velký svitek a skleněná destička. Zatímco Delgar zkoumal, jestli to je magické a chtěl to hned vytahovat a Sadnessovi se začaly chvět ruce a snažil se nenápadně dostat blíž schránce, tak Allyks na ně oba ostře vyjela, jestli se zbláznili a chtějí riskovat, že je to past.
Delgar to vytáhl pomocí své magie a opatrně rozložil na desce stolu. Destička nebyla ze skla, ale z něčeho velmi podobného, spíše kovového a uvnitř ní byly runy, které rozhodně nebyly imaskarské. Na svitku pak byl nákres stavby. Čtyři masivní bronzové sloupy se zvedaly šikmo k nebi spojené obručemi. Podle nákresu mohly mít tak 30 metrů na výšku a základna mohla mít průměr tak 100 metrů. Podle názvu to mají být jakési bukharské věže. Sadness se pokusil to sebrat, jenže jsem ho klepl přes prsty. Takhle neopatrně? Bez toho, že bychom se dohodli, co s tím?
Mezitím zjistila Lutécie, že známé imaskarcany jsou: 1. - Koruna - Císařský palác v poušti Raurin, 2. - Plášť – měla být zkoumána zde a prodlužuje mimo jiné zrak, 3. - Kniha – stala se součástí Lutécie, 4. – Lutécie, 5. - Žezlo - Císařský palác v poušti Raurin, 6. - ???, 7. - Klíč ke všemu (souvislost s rasou stvořitelů – s batrachi).
Pak jsme se vydali do kovárny. Všude se povalovaly různé kusy golemů. Naproti nám byla kovářská výheň a v ní zvláštní červený prach. Je dobrý pro kování, protože pochází z pekla. Delgar a Sadness vyhlásili zřejmě soukromou soutěž o to, kdo si více prachu nacpe do kapes a za chvíli byli oba červení jak raci.
Mezitím jsem našel tajnou skrýš. Ale mnohem větší a v ní byl skleněný válec. V něm se líně pohybovaly střípky, snad skleněné. Pak se stěny dotkl Delgar. A střípky se uvnitř zformovaly do jeho skleněné sochy a ta se dlaní opřela na stejné místo válce jako on. Tohle nebylo dobré. Něco mi říkalo, že se děje něco špatného. Pak se válce dotkl i Sadness a postava se změnila a to na jeho změněnou podobu, ne tu pravou. To samé zkusila i Allyks. Opět se postava uvnitř změnila. Dokud Allyks držela dlaň na stěně válce, zkusil se zároveň dotknout i Delgar. Postava se nezměnila, jen pomalu dala ruku dolů. A pak udeřila na stěnu válce. Nijak silně. Jenže pak udeřila znovu, mnohem silněji. Křikl jsem na ostatní, že je třeba to zničit. Přemluvil jsem Sadnesse a Delgara, aby rudým pekelným prachem obsypali ten válec. Ten jsme zapálili a Lutécie přibouchla dveře. Po chvíli nakoukla dovnitř a hlásila nám, že válec už není. Že tam stojí jen skleněná socha Allyks. A v tu chvíli do dveří něco narazilo. A znovu, mnohem silněji. A zas, až se dveře zachvěly a objevila se v nich prasklina. Před dalším nárazem Lutécie rozevřela dveře a proti ní se vyřítila surová energie, která její tělo rozervala na kusy. Pouze šém se vrátil k Allyks a začal jí rotovat kolem hlavy. A my museli čelit skleněné Allyks. Její paže se proměňovaly na různé druhy zbraní a využívala i surovou magii. Nakonec, po zuřivém boji, jsme ji udolali a roztavili. A tak byl zničen onen projekt „G“.
Poslední věc, co jsme zde objevili byl svitek, kde se psalo o jakémsi místě zvaném „Nejvyšší trůn“. Tam odešli praví bohové. Imaskařané tím mohli myslet jen své stvořitele – batrachi (pokud to nebyl svitek nějakého jejich heretika).
Před námi už zbývala poslední chodba. Někde tam se mělo nacházet místo posledního odpočinku arcimága. Trochu stísněně jsme se vydali dál.
Z chodby čišela nejen moc vílí divočiny, ale byla smísena s něčím jiným. S nějakým zlem. V přírodní jeskyni před námi ležela spící smečka vlků. Ale jakých vlků. Opět to byli telthorové. A mezi nimi ležela veliká vlčice se srstí pokrytou tajuplnými obrazci, které ze zad vyrůstaly červené trny a na čele měla zavřené třetí oko. Probudili jsme ji. Řekla nám, že se jmenuje Nataka, medvěd u vstupu do podzemí je Okku a oba sloužili Melloře. Oba bojovali proti arcimágovi, kterému se říkalo „Požírač duší“. Varovala nás, jedna chodba vede k duchu ledu a mrazu zvanému Orglash. Druhá pak k místu odpočinku arcimága a tam nemáme právo vstoupit, protože ona a její smečka chrání toto místo před vypuštěním kletby.

(Delgar si náhle uvědomil, že už tu jednou byl. A s Allyks, ne vlastně ne, třeštila mu hlava, když si vzpomněl, že to nebyla Allyks, ale Skylla. V jeho vzpomínce říkala, že si přeje, aby tam nikdo nikdy nevkročil.)

Byli jsme se podívat na Orglashe, ale jeho marná snaha nás přimět mu pomoc nás nezaujala a tak jsme se vrátili k vlčici. Poprosili jsme ji, aby nás pustila k místnosti s arcimágem a ta nakonec souhlasila, ale jen s tím, aby Sadness a Delgar počkali u ní. Připadali jí nečistí, cítila z nich nekrotickou a pepelnou energii.
Přešli jsme přes lávku a před námi se otevřela dokonale kulatá místnost ve skále, celá pokrytá magickými runami. Síla víl divočiny byla zde definitivně pryč, jen byla cítit prastará magie podobná té Nerullově. Cítili jsme neklid. Na zemi v místnosti ležela kostra arcimága v obřadním rouchu a byla pokrytá zlatým pláštěm – to musela být další imaskarcana! Jenže nebylo jak vstoupit a mít jistotu, že kletba neunikne. Na stěně chodby ve svitu pochodní jsme četli nápis „Za žádných okolností nikdo nesmí vstoupit. S.“ Vyšli jsme z pahorku, Lutécie zatarasila vchod a já jej zamaskoval. Třeba se sem ještě někdy vrátíme.

V Mulsantiru nás přivítal nebývalý shon. Dav lidí se tísnil kolem pódia, na kterém řečnil muž v hábitu. Podle řeči to byl Orcusův kněz a sliboval lidem nekonečný život a radost ve službách Orcuse, pána nad smrtí. Hněv mě zalil jak horká vlna. Náhle se mi zrak rozostřil a jako bych byl vytržen z přediva světa, se mi před očima začala odvíjet scéna, kdy v malém domku seděl deva v kněžském rouchu a měl v ruce kladivo. Do domku vtrhnul gnóm a chtěl, aby ho deva, jako služebník dobrého boha, před kýmsi ochránil. Deva se jen ušklíbl, řekl „Pomůžu ti“ a kladivo opsalo oblouk na jehož konci měla být gnómova hlava. Vize, jak náhle přišla, stejně náhle odezněla. A já měl jistotu, nevím jak by to bylo možné, ale onen deva teď jak lidský kněz Orcuse lákal lidi Mulsantiru na svoji zvrácenou víru.
Mezitím se Allyks podařil dobrý úskok a ovládla ho na chvilku a donutila ho říkat pravdu a tedy, že Orcusova sláva není pro lidstvo až tak výhodná. Čeká je osud nemrtvých otroků. Pak se vzpamatoval. Než stihl cokoliv říct, pocítil jsem příval nečekané síly prostupující celým mým tělem v jedné jediné mocné vlně světla. To musel být dar Seldarin. A já jen využil, vyskočil jsem na pódium a mocným hlasem jsem pronesl ortel Seldarin nad padlým devou, který jsem umocnil ránou hrušky svého falchionu do čela, kam se mu vypálil znak Corellona obráceně na znamení hanby. Nevím, kde se ve mně ta jistota vzala, ale věděl jsem, že ten znak by nešel odstranit. Pak jsem jej probodl a vznesl se s ním do vzduchu a kolem mne vířila a zářila přízračná křídla. Nepřirozeným hlasem jsem shromážděný dav zapřísahal, aby se střehli záludných Orcusových kněží, kteří jim pod pozlátkem chtějí přinést bídu, otroctví a osud horší smrti. Ať se drží starých zvyků a ctí Stařenu.
Probodený kněz se změnil na Rakshasu. Nejdřív mu v očích probleskl triumf, protože jeho rod se po smrti znovu zrodí, ale pak se mu v nich zračila jen hrůza, protože pocítil moc ortelu Seldarin a to, že se již nikdy neobrodí na tváři světů. Pak vzplál. (To jsem přičítal nejdřív moci ortelu, ale Delgar se mi později pochlubil, že to moje vystoupení chtělo „malounko okořenit“ a tak prý skromně také přispěl do toho, podle jeho slov, „spektáklu“.)
V Sesterstvu nám děkovaly všechny tři čarodějky. Vyprávěly nám o Arcimágovi z pahorku. Přišel prý postižen kletbou a zničil armádu boha medvědů. Prý to byl potomek imaskařanů, ale ta kletba prý byla starší, až z počátku věků. Cestuje, sama je možná nějakou bytostí. Nějakým způsobem by mohla být spojena s bývalým bohem smrti, Nerullem.
V hostinci Allyks zjistila, že tu její otec zanechal část svých vojáků. Se zbývající skupinou odešel do stínopádu v Mulsantiru, prý aby zasadil peklu zdrcující úder. Nechtělo se nám příliš utkat se s ním ve stínopádu, pokud měl u sebe své elitní vojáky (6), když ani nevíme, o co jde.
Odcházeli jsme tedy večer do lóže Berserkrů ledového Trola (kteří ochraňují čarodějky), kteří nám z úcty k našemu činu nabídli nocleh. Letmo jsem si všiml, že se Delgar potichu snaží vytratit, nenápadně jsem na to upozornil Allyks a sledovali jsme ho. On prošel nějakými poškozenými a odhozenými veřejemi a zmizel. Nenalezli jsme nejmenší vodítko, co se stalo. Záhada. Zato noc v lóži byla jednou velkou oslavou a druhý den jsem byl zmlácený, jako bych se opravdu utkal s ledovým trolem.
Našli jsme ráno venku Delgara a vyptávali se ho, kam tak tajemně zmizel. Prý mu jakýsi pan Fialka (prý se mu tak říká) nabídl služby své organizace Křivé runy a tak mu vydal onu tajemnou destičku od svitku Bukharských věží, aby se mu na ni podívali a řekli mu, o co jde. Varoval jsem ho, ať si dá pozor. Přece jen takové nabízené pomoci „za nic“ můžou mít svá úskalí a kdo ví, za kým ta organizace skutečně stojí.
Abychom zjistili víc o plánech Phorcyse, bylo nutné se co nejrychleji vydat do Žárné. Přece jen zajmutá nevlastní sestra Allyks v pekle by něco o plánech svého otce mohla vědět. Doufali jsme, že nám Mlha pomůže najít cestu do pekla. Z pekla to prý jde snadněji.

Jenže po příchodu do Žárné nás čekalo překvapení. Byla zde zima. Prošel tudy Zimní dvůr v čele s Koliadou a mířili k sopce, nedali však znát své skutečné zájmy. Projednal jsem se zástupci Akademie Bílého lotosu převod majetků své rodiny a výnosů z nich na Akademii Bílého lotosu a řekl jim o projektu, který už dlouho nosím v hlavě. Aby založili zkušební enklávu. Zde by bylo svatiště Seldarin a základní akademie pro cvičení – ale nejen magických adeptů, ale také kněžských, mstitelů a v neposlední straně i válečnického umění – vždyť Seldarin nás tak utvářejí věky a omezovat svou moc utajováním znalostí před ostatními řády moc elfů nezvýší. Také jsem jim říkal, aby cílem učení nebylo shromažďování co největší moci, ale dokonalé zvládnutí moci, kterou má žák k dispozici a může s ní kdykoliv počítat. Jen v dokonalém ovládnutí dostupných zdrojů tkví budoucí možnost vítězit a poznání sebe sama. Jako příklad jsem uvedl Mythaly – ač měly sloužit k dobru, tak ohromná moc v nich stála životy mnoha skvělých mágů a stejně to tato místa neochránilo před degradací a obrácením ke zlému. Nekontrolovatelná honba k moci vede vždy ke zkáze. Netherská a Imaskarská říše jsou důkazy. Také jsem jim řekl, že stoupenci Eldreth veluuthry jdou cestou zmaru elfského rodu, neboť jasným důkazem jejich pomýlení je odepřená moc Seldarim těmto fanatikům, kteří elfské věci spíše škodí a jejich chování je pošlapáním našich kořenů. Myslím, že si tím v budoucnu příliš přátel u stoupenců Eldreth veluuthry neudělám. Jen Sadness chtěl vědět více o Mythalech, ale já ukončil schůzku a Sadnessovi jsem odepřel odpovědi. Znalost slabin elfů není věc, kterou by měl znát ďábel.
A pak už byl čas navštívit Mlhu. Jeho domek jsme našli snadno, podle oblaku páry, kdy jeho moc na hranicích pozemku soupeřila s mocí zimního dvora. Mlha vypadal spokojeně a celkem rád, že nás vidí. Spadl mi kámen ze srdce, měl jsem z tohoto setkání strach. Když zjistil, že máme namířeno do Nessusu, devátého a nejhlubšího pekla, Asmodeovy říše, jen tiše hvízdl. Sadness opět zopakoval, že Allyksinu sestru Euryale tam uvěznil pro její bezpečí, což působilo alespoň na mě komicky. Mlha nás varoval, že tam je strašlivé horko a abychom se nějak ochránili a pak už začal tvořit rituál.

Hlavou mi vířili myšlenky:
- Snad Szass Tam dokáže Mephasma a Sadnesse ochránit trvale před Asmodeovou holí.
- Měli bychom něco zjistit o kletbě požírající duše, která je nějak spojena s Nerullem a jak se jí bránit, popřípadě jak ji zničit.
- Když osvobodíme Allyksinu sestru Euryale, třeba nám pomůže a řekne nám o plánech svého otce proti peklu a my pak budeme moci zabránit dalšímu oslabení Pekla a tím posílení Orcuse. Jsem docela zvědavý, jaká bude sestra Skylly. Přece jen, ta mě vždycky uměla tak rozčílit, jako nikdo druhý. Její otec, Phorcys, je také nepříjemný, jak roh jednorožce v oku a tak si počkám, zda je to rodinná tradice.
- V okolí Mulsantiru je spousta záhad, která stojí za to rozřešit. Allyks se možná pokusí spojit s Charybdisem (stále jsme ho nepotkali) a možná bude chtít pátrat po Shivě.
- Chci pro elfí a eladrinský rod najít novou cestu, jak nechat znovu zazářit naši slávu. A mám proto nápady ohledně změny způsobu žití – propojení starých, zapomenutých způsobů spolu s novými změnami, které události přinesly. Což s sebou ponese i konflikt s Eldreth veluuthrou.
- Ale stále nás čeká v budoucnosti cesta zpět a do tajemného Oreme, stále ještě existuje jedna shadovarská báze a je na ní stále zajat Mephistofeles.