Nessus

Jakmile jsme prošli portálem vytvořeným Mlhou, čekal jsem plameny, horko, prostě peklo. Ale výsledek mi vyrazil dech. Zmizel Delgar. Místo v pekle jsme se ocitli na jakési obrovské mechanické kostce plující astrálním mořem. Celá byla složena z ozubených koleček, jejichž pohyb vyvolával všudypřítomný tikot. Dokonce se tu proháněla maličká mechanická zvířátka, která si nás krátce prohlédla a pak dál hopsala za svými cíli. Na jedné ze stran mechanické kostky jsme zahlédli postavičku v kalhotách se spoustou kapes a velkým klíčem cosi montoval na jednom z ozubených kol. Oči se mi rozšířily úžasem, byl to Peblíg!
Když Allyks spatřila Peblíga živého a zdravého, přiletěla k němu (doslova) a sevřela ho v medvědím objetí. Peblíg netušil, co se s ním děje, něco mu drtilo žebra a oči a ústa měl plné rudých vlasů. Situace se moc nezlepšila, když se za nimi dobelhal Hirkal a začal ho drtit z druhé strany.
Překvapení se střídalo s dojetím, radostí, nevěřícností, bylo to plné emocí. Prý se tu objevil hned po souboji a zdálo se, že jeho tělo je skutečné. Zázrak.
Řekli jsme Peblígovi o tom, jak jsme jeho tělo pohřbili (i o králíkovi) a on zapochyboval, jestli se s námi bude schopen vrátit zpět. Co když se po návratu jeho tělo rozplyne? Lutécie pomohla vyřešit toho dilema, když připomněla, že stejně jako poznala Nemeřinu nekrotickou energii, pozná, zda je Peblígovo tělo skutečné, pokud jej pošleme do její dimenze. Učinili jsme tak a ona potvrdila, že Peblíg je živ a zdráv a reálný.
Už jsme se chtěli vydat zpět do Žárné, když se rozlehla velká rána. Pospíšili jsme na další stranu mechanické kostky a tam, k našemu překvapení byla loučka a jezírko, kdysi snad plné vody. Teď z něj šlehaly plameny a vedle něj byla ztroskotaná loď githyanků. Vedle ní leželo pět sténajících těl. Pospíšili jsme jim na pomoc, ale po ošetření na nás jen křikli, ať zmizíme, že je zde ukryt kraken a všichni githyanki prchli. Že k tomu měli pádný důvod, se ukázalo téměř hned po jejich zmizení. Z hloubi této sféry vyrazilo obří chapadlo a smýklo se mnou několik metrů. Uprchli jsme nakonec do ohněm ověnčeného portálu v bývalém jezírku a teď už jsme konečně byli tam, kde jsme chtěli být. V Nessu. Z portálu vyrazilo krakenovo chapadlo, ale naštěstí se portál zhroutil a usekl ho.
Allyks si se Sadnessem vyměnili klobouk přestrojení. Sadness je nyní ve své pravé pekelné podobě a Allyks ve své falešné pekelné podobě. Sadness a Hirkal vypadali, že se jim nová podoba... nehnusí.
Kolem nás se válela mrtvá těla ďáblů a démonů. Po levici na obloze zlověstně plál zelenavý portál do Propasti, dílo Skylly. Po pravici se v dáli vypínala Malsheem – Asmodeova citadela. A před námi, v horách by měla být v jeskyni strážena Euryale. Cestou k jeskyním jsem měl náhle vizi. Zapotácel jsem se a málem upadl.
Přede mnou byl tkalcovský stav s magickým předivem. Aniž bych tušil proč, náhle jsem věděl, že to byl stav bohyně osudu Araushnee, než se stala Lolth. Corellon jí stav odejmul a předal ho Havraní královně.

Kromě Sadnesse nikdo nechtěl k průchodu do Propasti, ale já se tam po té vizi musel podívat. Ať to mělo znamenat cokoliv, vyšlo to skrz portál. Ale muselo to počkat až po průzkumu jeskyní.
V jeskyních jsme osvobodili barbarku Fionu a našli jsme Euryale. Držela v ruce Selu'kiiru (elfský přenašeč vědomostí, s jedním podobným Skylla stvořila průchod mezi peklem a Propastí). V koutě se krčil ďábelský mučitel a třásl se strachy. Zato ti z nás, co pocházeli z Vílí divočiny byli naopak plní síly a odvahy čelit čemukoliv. Sadness zabil mučitele. Euryale nám řekla, že nepotřebuje zachránit. Skylla po ní chtěla, aby hlídala u průchodu do Propasti. Kdyby měla projít velká armáda ďáblů, tak měla portál zrušit v nejméně vhodnou dobu, tedy v půli přechodu armády a tak způsobit ďáblům velkou ztrátu. Prý jí Skylla vydírala, že když to neudělá, prozradí ona, nebo spíše Charybdis v případě Skylliny smrti Phorcysovi, že má vnučku. A to nechtěla Euryale připustit. Allyks se tvářila trošku zahanbeně, trošku lítostivě. Allyks se sestře zkroušeně omluvila za to, co jí provedla. Ne za to, co jí provedla Skylla, ale ona sama (už nějakou dobu zřejmě mezi sebou a Skyllou nerozlišuje). Euryale jí odvětila, že to není její vina, ale jen a pouze vina jejich otce. Tváří v tvář takovému milosrdenství Allyks vypadala ještě zničenější.
Vzhledem k tomu, že místo pohybu Charybdise nikdo neznal (a vzhledem k tomu, že o místě pohybu Phorcyse jsme věděli), bylo jasné, že jediný způsob, jak pomoci Euryale je zneškodnit jejího otce. (Napadlo mě, jak tomu zabránit hned, ale při pohledu na mé společníky jsem si uvědomil, že jeto plán neproveditelný. Zatrnulo mi, protože ten plán byl podlý, jak se později ukázalo, tak na mě tohle místo nepůsobilo dobře.)
Euryale a Allyks se shodly na tom, že žádná z nich si otcovu smrt vyloženě nepřeje, ale zároveň s ní nemá velký problém. Jelikož jsme bojovali o čas, bylo rozhodnuto.
Euryale slíbila, že pokud jí doneseme důkaz, pak neprovede Skyllin plán. Také nám řekla, co chce Phorcys udělat ve stínopádském odrazu Mulsatiru. Je tam průchod do Thultantharu – Stínové enklávy, kde sídlí Telamont Tanthul – nejvyšší princ Stínů. To Phorcys pomohl Telamontovi spoutat Mephistophela kouzly. A pod záminkou posílení poutacích kouzel chtěl zabít Mephistofela a zajistit tak, aby se Mephistopheles už nikdy nepostavil do čela svých armád. Jen on by mohl sjednotit ďábly v boji proti démonům. Barbareku Fionu Allyks srazila jedinou ranou do bezvědomí, hodila ji do cely, k ní nějaké jídlo a vodu a něco málo peněz za další promeškaný den. Sestru s ní neobtěžovala.
Pak jsme se vydali zpět a k portálu do Propasti.

Náhle jsem uslyšel v hlavě pobavený hlas. „Nehleď dlouho do Propasti, nebo Propast začne hledět do tebe“, řekla Lolth. Mráz mi projel tělem a nebojím se napsat i strach. Kdekdo se chvástá svojí nebojácností, ale ty, kdož čteš tyto řádky si uvědom, že takových bývají plné hřbitovy – pokud z nich zbyde dost na pohřeb. Padlá seldarine do mě viděla a co hůř, stál jsem jí za to mě oslovit. Kousek po kousku jsem skládal zpět svoji vnitřní rovnováhu. A pak mi to došlo, ta první vize byla nechtěná myšlenka Lolth, nevěděla, že jsem ji viděl. Byla důležitá. Znamenala, že Lolth chce zpátky svůj stav. Zřejmě pomáhala Orcusovi. To bylo zlé.

Sotva vize odezněla, tak z portálu vyrazil Bebilith – pavoučí lovec Lolth. Po souboji, kdy mě málem zabil, jsme se rozhodli odsud rychle zmizet.
Allyks nás přenesla v Lutécii pomocí svého prstenu za Mephasmem. Přece jen by nám mohl pomoci na naší sebevražedné cestě do Thultantharu. Sotva se k němu dostala, přivítal ji poněkud zvláštním pozdravem: „No výborně“. Byl zajat pomocí magických ochran v komnatách paláce Szasse Tama stojícího nad pláněmi Thaye. Peblíg si pro sebe něco mumlal a podrážděně cosi čmáral do prachu na podlaze. Pak s výkřikem „Svatý Tuříne natřikrát spařený!“ se uhodil do čela, zaúpěl (zapomněl, že v ruce drží svoji kuši), zatlačil si bouli a pomocí své magie zrušil ochrany proti ďáblům. Ostatní se přenesli do Lutécie a já s nimi odlétl z paláce ven v podobě velkého supa. Pode mnou se po pustině potáceli nemrtví a v dálce jsem uviděl drakoliche. I když jsem cítil, jak mým směrem upírá svůj magicky posílený zrak, neuviděl mne.
V bezpečí, na jakémsi bezejmenném skalisku Allyks vytvořila rituál a přenesla nás teleportačním kruhem přímo do nočního Mulsantiru. Nebyl čas se zdržovat, vyrazili jsme do nejbližšího průchodu do stínopádu. V Nerulově chrámu jsme se zastavili před freskou dávné bitvy. Výjev zachycoval napadení Nerula jeho vyvoleným. Vyvolený byl zpodobněn s beztvářnou maskou a prohrál. Nikde nebylo vodítko, kdo byl oním vyvolencem. Ve fresce jsem uviděl otvor, tak na čepel meče. Freska sama byla tajným vchodem do Thultantharu a průchod byl otevřen. Prošli jsme a ocitli jsme se v povědomé místnosti. Podobnou jsme viděli v podzemí u Szasse Tama. Ale v této nebylo torzo krakena a držáky na těla vyvolených také zela prázdnotou. Zřejmě tu také někdo chtěl udělat podobný rituál, ale Szass Tam ho předešel. V místnosti byl už jen portál vytvořený mocí Vecny. Po průchodu jsme se objevili v Thultantharu, vznášející se temné bázi Shadovaru. Pod námi bylo vidět magicky zúrodňovanou poušť Anauroch. Na poušti byl den, ale enkláva byla ponořena do temnoty. Allyks přesvědčila strážné, aby nás pustili do města. Lutécie zjistila, že Mephistopheles by měl být vězněn v citadele.
Nakonec jsme přišli k citadele a hledali, kudy vstoupit. Vzhledem k ruchu na ulici nebyl možná utajený průchod a tak jsme se vydali k hlavní bráně a přesvědčili stráže, aby nás nechali jít dovnitř. Uvědomil jsem si, že nás někdo upřeně sleduju. Koutkem oka jsem zahlédl Szasse Tama. Proti nám chodbou kráčel jeden z princů Stínů. Vykřikl jsem na něj, ať varuje otce, že ho chce Phorcys oklamat a zabít Mephistophela. Princ Stínů zmizel. Zato Szass Tam se pomalu rozešel k nám. Tohle byl konec. Varoval nás, ať se do záležitostí kolem Mephistophela nepleteme a my ho neuposlechli. Několikrát jsme zmařili jeho plány a díky tomu si ho Bane nakonec asi šeredně podá. Ale před tím si podá on nás. Utíkali jsme ze všech sil, ale bylo jasné, že před jeho mocí se nemůžeme schovat. Szass Tam chtěl vypustit kouzlo, ale v tu chvíli zamrzl čas. Kosti nám rozdrnčel hlas „V mém městě nikdo nebude čarovat bez svolení“. Na kratičkou chvíli jsem měl pocit radosti nad tím, že mě nezabije Szass Tam. Svět pohltili vířící stíny a když zmizeli, ocitli jsme se v jakési místnosti s kulatým stolem. Byli jsme všichni, včetně Mephasma a proti nám byl Telamont Tathul, Phorcys s Asmodeovou holí a Szass Tam.
Moje radost nad přežitím zmizela. Asi za to mohla únava, přestálé události, nevím, ale můj strach zmizel a má mysl byla čistá jako křišťál. Se zájmem jsem si prohlédl Telamonta. Neměl tvář a stíny se pod kápí přelévali bezcílně sem a tam, jen zřídka se transformovali do nejasně načrtnutých lidských rysů.
Telamont navrhl jednání. Nechoval se tak, jak bych čekal. Navrhl jednání o tom, zda má, či nemá Mephistopheles zemřít, zda bude propuštěn, nebo zůstane uvězněn a co mu, jakožto stoupenci Vecny můžeme nabídnout. Szass Tam nabídl artefakty, které dostal od samotného Larlocha a Phorcys zase, že pomocí Asmodeovy hole může získat kontrolu ďábly pro Telamonta. My jsme Telamontovi řekli o vzestupu Orcuse a co to přinese pro celý svět, pokud jeho plány vyjdou. Pak už by nebylo místo ani pro poslední z enkláv. Nabídli jsme, skrze Mephasma, že zařídí, aby z Letohradu přišel oficiální pergamen s pečetí vládce Letohradu v nějaké bezvýznamné záležitosti, ale hlavní bude, že bude oficiální – tedy v podstatě bude oficiálně mluvit o Thultantharu v jeho hranicích – čímž ho uzná z politického hlediska. Do této doby se nikdo se shadovarskými nebavil. Udělali spoustu zlé krve na mečovém pobřeží a nyní, po pádu bází je nikdo neuznává. Také jsme zaplatili informacemi o tom, kdo zajistil pád bází – Tabra a že se to naučila od samotného Ioulauma. S klidem jsme řekli, kde se nacházel. On byl už dávno pryč. Chtěli jsme nejen přežití, ale i osvobození Mephistophela a hlavu Phorcyse. Naši nabídku nakonec Telamont přijal. Jen Asmodeovu hůl si ponechal, zřejmě jako pojistku proti Mephistofelově pomstě. Phorcys zbledl: „Szassi, zachraň mě“. Szass Tam se jen odvrátil. Z nicoty se vynořila hladká čepel meče a setnula Phorcyse. Tak odešel otec Skylly, zabiják ďáblů. Szass Tam byl propuštěn a odteleportoval se pryč. Na kratičkou chvíli na nás upřel svůj zrak a přísahal bych, že v jeho nemrtvých důlcích plála čirá nenávist.
Pak nás zavedl do sklepení. Byl zde obrovský Mythallar. Ale nezářil, řinula se z něj nepřirozená temnota. Zde byl uvězněný Mephitopheles. Obrovský svalnatý ďábel spoutaný magickými řetězy. Řekli jsme mu, co se stalo. Že to Orcus teď vyhrává válku krve a zvýšil si díky ní svoji prestiž. Také jsme nechali Mephasma, aby vysvobození podal jako zejména svůj úspěch. Chtěli jsme, aby u Mephistophela byl někdo, koho známe. Pak ho Telamont propustil. Než nás Mephistopheles vzal do pekla, vyhrkl Sadness ještě na Telamonta: „A co Bukharské věže? Nevíš o nich něco?“ Telamont se na něj kratičce zahleděl a řekl jen :“Nic nebude, dvojrohý“. A pak už jsme byli v pekle. Sadness se Mephistophelovi představil jako jeho potomek a ten to celkem bez zájmu přijal.
Vydali jsme se s tělem Phorcyse za Euryale.

Hlavou mi vířily myšlenky (seřazeno podle důležitosti):
- Byl bych pro to, aby Euryale okamžitě uzavřela průchod. Válka krve skončí a ďáblové se s invazní armádou rychle vypořádají. Možná nezpůsobí démonům takové ztráty, jako by mohli v pokračující válce krve ještě způsobit s Mephistophelem v čele, ale sami by se velmi oslabili. Démonů jsou myriády a bude lepší, pokud se to vyřeší hned. Třeba by mohli pak ďáblové pomoci v boji s Orcusovými kněžími ve světě středu? Přece jen by si na nich mohli zchladit žáhu a nám to pomůže víc, než když budou v Propasti dál bojovat s nekonečnou armádou démonů a sami slábnout – Grazt je důkazem.
- Szass Tam se teď stane naším zapřisáhlým nepřítelem. Jak se před ním ochránit?
- Neslíbili jsme Telamontovi, že nebudeme pokračovat v akcích proti shadovarským. Stále nás čeká cesta do tajemného Oreme a pak se můžeme vypořádat se stíny jednou provždy.
- Měli bychom něco zjistit o kletbě požírající duše, která je nějak spojena s Nerullem a jak se jí bránit, popřípadě jak ji zničit. Dobré by bylo začít ve Svítící tvrzi.
- V okolí Mulsantiru je spousta záhad, která stojí za to rozřešit. Allyks se možná pokusí spojit s Charybdisem (stále jsme ho nepotkali) a možná bude chtít pátrat po Shivě.
- Chci pro elfí a eladrinský rod najít novou cestu, jak nechat znovu zazářit naši slávu. A mám proto nápady ohledně změny způsobu žití – propojení starých, zapomenutých způsobů spolu s novými změnami, které události přinesly. Což s sebou ponese i konflikt s Eldreth veluuthrou. Na sněmu (a před ním) chci promluvit s Radou a zkusit to zařídit tak, aby nebyla další elfí válka proti elfům.