Myth Drannor

Doběhli jsme ke Květinovému pahorku. Uprostřed ležel drakolich a uvnitř jeho hrudního koše plál temný plamen. Kalich života nebyl nikde vidět. Proč tomu tak je jsme zjistili, když Allyks ovládla na malý okamžik jeho mysl a on ustoupil. Přímo pod ním ležel Kalich života. Pokusil jsem se ho získat, ale drakolich mě srazil tlapami. Drakolich přiznal, že nás má jenom zdržet. Allyks vyslovila slova moci a drakolich sám odhodil Kalich života od sebe, kde se ho zmocnil Sadness a jedna z jeho kopií se rozeběhla směrem k chrámu. Jenže my museli zůstat a čelit obrovské, víc jak dvacetimetrové nemrtvé stvůře. Snad nás posilovalo místo souboje samotné, snad za to mohl můj spalující vztek, nakonec jsem mu rozdrtil jeho lebku a on se rozpadl v prach. Šlo jen o odklad, protože dosud nemáme jeho fylakterii.
V chrámu velekněžka Idril vyvolala avatara Rilifane Rallathila, který se zhmotnil v podobě obrovského éterického dubu. V našich myslích se rozezněl hlas prastaré arcivíly. Vycítil, že v blízkosti jsou tři nebezpečí. V sopce se snažila Koliada zmrazit a uspat primordiala. Na místě, odkud se ozýval hlas Szasse Tama cítil velké nemrtvé zlo. Ale ta třetí věc byla nejhorší - cítil, že k sopce míří zdroj strašlivé nekrotické energie. Hned nás napadlo Orcusovo jméno. Požádali jsme avatara Rilifane Rallathila aby zastavil Koliadu. Pokud by uspěl, tak by primordial nebyl uspán a ať už byly plány Orcuse jakékoliv, mohlo by je to překazit.
Náhle jsme pocítili otřesy. Okamžitě začala evakuace Žárné.
Peblíg pomáhal při evakuaci a sám prošel portálem. Já, Delgar, Allyks na gryfovi a Sadness jsme se vydali k onomu kráčejícímu zřídlu nekrotické energie. Ale než jsme ho dostihli, teleportovalo se to přímo do kráteru. Delgar vycítil, že něco bylo odteleportováno z kráteru směrem, kde měl být Szass Tam.
Allyks se rozhodla, že vstoupí do kráteru nám známou chodbou a pomocí Krystalu Strážce brány se pokusí zastavit to, co se tu děje. Ale to mohlo skončit jen její smrtí. Zem se chvěla a bylo znát, že sopka mohla vybuchnout každou chvíli. Delgar se nabídl, že on se toho úkolu zhostí, přece jen má jisté schopnosti, které mu mohli pomoci. Ale Allyks odmítla. (Zřejmě proto, že nechtěla tuto zodpovědnost předat nikomu jinému, i když by to zanmenalo její smrt.) Delgar pak odlétl tam, kde měl být Szass Tam. Pokusil jsem se ji zastavit, její rozhodnutí se ale nezměnilo a ona vstoupila do nitra vulkánu spolu se Sadnessem. Myslel jsem, že jsem ji viděl naposledy a vydal jsem se za Delgarem.
Delgar využil svoji magickou moc a dostal se k Szass Tamovi během chvilky. Uviděl, jak Szass Tam chystá portál pro sebe a Koliadu. Szass se ho pokoušel zlákat ke změně „strany“, ale Delgar celkem bez zájmu pohrdl jeho nabídkou. Delgar sice zkusil zrušit jeho portál, ale nepovedlo se. A tak Szass Tam s Koliadou prošli nejspíše do jeho sídla.

Delgar si jen všiml, že Szass Tam má na sobě podivnou korunu a žezlo vyzařující magii v podobných vzorcích , jak už to někde viděl. Později si vzpomněl – byly to imaskarkany.

Když jsem se k Delgarovi konečně dostal, začala se země třást. Výbuch byl nadosah. Okamžitě jsme prolétli portálem a ocitli jsme se v jedné ze studoven ve Věži Větrné písně.

Kdysi stála Věž Větrné písně v Myth Drannoru, ale byla zničena. Nicméně část jejích prostor zůstala zachována v jiných částech jsoucna a tak je lze znalými využívat.

Mezitím Allyks a Sadness sestoupili až k místu, kde byl primordial. Na lávové řece se vzdouvaly tvary vzdáleně připomínající údy monstrózního těla. A nad ostrohem stál samotný Orcus se svojí holí, na jejímž konci zářila sinavým světlem obří lebka. Allyks chtěla zabít Orcuse a v nastávajícím výbuchu zemřít a oslovila své nitro a pátrala po Corellonovi. Zpívala nábožnou píseň a když se dostala do transu, Corellon ji oslovil. Ale ukázal jí na primordiala. Byla rozčarovaná. Tolik chtěla, aby to skončilo. Poslechla nakonec Corellona a pomocí Krystalu strážce brány zabila primordiala. Orcus, který se ho zřejmě pokoušel ovládnout rozzuřeně zařval a seskočil z útesu k Allyks a Sadnessovi, aby je zabil. Ale osud byl toho dne k nám všem víc než štědrý. Allyks prošla skrz kámen, jako by to byl jen závoj. Ne tak už její gryf, který uhořel, když se po nárazu do skály svezl do lávy dole. Orcus se ohnal holí, ale ne proto, aby Sadnesse zabil. On s ní praštil do země a celá podzemní jeskyně se začala hroutit. Sadness úpěnlivě pohladil Mephasmův prsten a byl odměněn, ocitl se hned vedle Allyks na povrchu. Vydali se k teleportačnímu kruhu a prošli za námi do studovny Věže Větrné písně.
Nevěřil jsem vlastním očím – Allyks i Sadness žijí. V rychlosti nám Sadness, řekl co se stalo a my potom vyšli do slunečního jasu. Ocitli jsme se přímo v Myth Drannoru.
Myth Drannor byl znovudobyt a obsazen silami elfů a eladrinů pod vedením lady Ilsevele Miritar a jejího manžela Araevina Teshurra. Allyks z něj cítila, že je částečně arcivílou, tak jako ona sama. Oba nás přivítali. Araevin byl vysoký zlatovlasý elfí čaroděj s dlouhým mečem a v mitrilové kroužkové zbroji s rudým pláštěm. Ilsevele, mágyně luku, měla kaštanové vlasy přecházející do barvy mědi s bledou tváří v níž zářily její smaragdově zelené oči. Oděná byla do kožené zbroje, vyzbrojená dlouhým lukem a párem krátkých mečů. Na první pohled se mi líbila. Jeden by se mohl ztratit v jejích nádherných očích, v jejich hlubokých zelených tůních se třpytily zlatavé skvrnky.
Když jsme řekli, kdo jsme a odkud přicházíme, celá se rozzářila. Hodně o mně slyšela. Řekla, že podle zvěstí bojuji, jako bych byl vtělením Fflara Hvězdonoše. Araevin nevypadal příliš potěšeně zájmem Ilsevele o mne. Později jsem se s ní domluvil, že večer spolu cvičně zkřížíme zbraně.
Oba nám řekli, že se chystá rituál, kdy někdo nadaný mocí seldarine promluví ke všem Tel-quessir (elfům a eladrinům na Faerunu). Hned jsem se přihlásil a vydali jsme se k místu rituálu. Ceremoniální kruh byl obstoupen kněžími Seldarin a magie a moc víry byla tak velká, že jsem cítil mravenčení po celém těle. Vstoupil jsem do kruhu. Náhle sjel z oblohy sloup světla přímo na mne a já slyšel hlas samotného Corellona. Řekl mi, že mám všem Tel-quessir dát na výběr. Nastává čas boje s Orcusem. Každý má možnost volby. Kdo nechce bojovat, může odejít do země věčnosti, kde budou všichni ochráněni před Orcusem díky Sehanine. Ale ti co chtějí bojovat, mají přijít sem. A tak se i stalo. Promluvil jsem ke všem Tel-quessir na Faerunu a řekl jim o slovech Corellona a řekl, že v Myth Drannoru dojde k obnově Cormanthyru a obnově myšlenky znovusjednocení.
Ilsevele nám prozradila, že ochranné magické bariéry kolem Myth Drannoru ukazují, že Čepel války by měla být někde na povrchu nedaleko Zkroucené věže. Zkroucená věž by měla být po svém vyplenění opuštěná, ale už několik elitních elfích válečníků se ztratilo, když se pro Čepel války vypravili.

Allyks po rituálu odešla, s pomocí jednoho čaroděje, portálem do Svítící tvrze za sestrou. Její rodina byla stále s ní. Allyks ji požádala o uzavření portálu do Propasti, ale sestra se zdráhala to udělat. Allyks navrhla, že by se jí sestra pokusila znovuobnovit Skylliny vzpomínky, což vystrašilo její sestru snad ještě víc. Allyks ji tam zanechala, aby na ni počkala a zkusila na něco přijít a vydala se do Athkatly, kde požádala sira Williama, zda by se řád Bahamuta nepodílel na společném boji s Orcusem a zda by nechtěli pomoct přímo v Myth Drannoru. William a potažmo i zástupci Hlubiny už na něco podobného mysleli. Po rozhovoru s Williamem byla klidnější. Pak se vydala zpět za ostatními.

Večer se Sadness zašel podívat za Araevinem a promluvit si s ním ohledně Mythalu. Zjistil, že moc dobře ví, že je ďábel. Napadlo ho: „Co jsem taky čekal, když jsem se procházel v mythalu, že?“ Araevin mu prozradil, že Mythal stále zdaleka neovládá, ale pracuje na tom. Dovolil Sadnessovi zde zůstat a ocenil jeho pomoc elfům. Poté se Sadness vydal hledat Delgara, kterého našel na podivném místě ve městě, jak sleduje strážné. Pomohl mu je odlákat aby se dostal do jakéhosi portálu, který vedl nejspíš někam do zkroucené runy a dohodli se spolu, že se optá na pár věcí pro Sadnesse. Sadness jen doufal, že na to Delgar nezapomene, nebo odpovědi nezkomolí, byl by se snad i modlil, ale malovat pentagramy uprostřed Myth Drannoru mu nepřipadalo jako dobrý nápad.

Delgar nejenže našel portál do sídla organizace Zkroucené runy, ale také si všiml, že u portálu stojí eladrinní stráž. Zřejmě nevěděli, co vlastně stráží. S pomocí Sadnesse se dostal dovnitř. Zde prozradil, na co si jen vzpomněl (což, jak si sám uvědomoval, zdaleka nebylo vše, co říci mohl) a za to se dozvěděl, že fylakterii drakoliche nosí Szass Tam stále u sebe. Samotý Szass Tam by mohl mít svoji fylakterii v poušti Raurin, kde má základnu a kde se snaží také nalézt tělo Pandoryma! Zjišťoval i pro Sadnesse informace o Orcusově žezlu (vytvořeno Orcusem, s ním je téměř neporazitelný, po smrti díky žezlu může být znovu vzkříšen), neustále si opakoval, že nesmí zapomenout, cože to po něm Sadness chtěl. Pak se vrátil zpět.

Peblíg vyhledal Sadnesse a řekl mu, ať mu vydá Mephasmův prsten. Nechtěl prozradit, na co ho potřebuje. Ale pak ze sebe vysoukal, že by chtěl dát Allyks nějaký dárek. Že si všiml, že není ve své kůži a tak jí chce udělat radost. Že by do toho prstenu zaklel obrázky a útržky dějů svých vzpomínek na Allyks z minulosti, že by jí to třeba mohlo pomoci. Sadness o tom pochyboval a dost možná se nechtěl vzdát prstenu i z jiných důvodů. Nakonec ale prsten Peblígovi dal, ten jej upravil a kostrbatě ho předal Allyks. Ta trochu zbledla, procedila po chvíli mlčení skrze zaťaté rty rozpačité „….Díky…“ a strčila jej bezmyšlenkovitě (po kratičkém vyzkoušení) do kapsy. Tedy ten prsten. Nárok rozumět gnómské mysli si nikdy nedělala. A pokud mu rozuměla správně, pak by mu musela asi ublížit.

A pak nastal večer. Schůzka s Ilsevele byla… Prostě úžasná, tak, jako ona sama. Bylo vidět, že je spíše zvyklá na luk, než na své dva krátké meče, ale nakonec jsme skončili tak, že jsme si povídali na lavičce u cvičiště a kolem nás se snášel soumrak. Trochu mě rušil pocit, že nás cosi potměšilého sleduje z křoví, ale pak to zmizelo.

Ráno jsem ještě promluvil s Ilsevele a Araevinem. Řekl jsem jim, jak nahlížím na proroctví Srinshee. Že by bylo dobré vyslat posly ke všem dobrým národům Faerunu a než si zvát všechny rasy k žití (vojenská pomoc je něco jiného) do nově vznikajícího Myth Drannoru a Cormantyru, bude lepší vytvořit koalici, samozřejmě s vůdčí rolí Cormantyru (ale nechovat se odměřeně, dosáhnout toho politickými způsoby) v boji proti nebezpečí, jež Faerunu hrozí. Díky Allyks už bylo vpodstatě zahájeno jednání s Hlubinou, stačí poslat posly. Jako první vstřícné gesto se veřejně zříct myšlenek Edreth Veluuthry, odsoudit tuto organizaci a stvrdit (což je snadné, drtivá většina těch zbabělců uprchla do země věčnosti – zákeřně vraždit lidi to ano, ale bojovat s Orcusovými silami, to se jim ruce špinit nechce).
Taky by bylo dobré vyslat posly s žádostí o pomoc do Everesky, stále tam mohou žít velmi zkušení jedinci, kteří by při obnově Myth Drannoru a jeho slávy mohli být užiteční.

Byl čas vyrazit. Rozhodli jsme se nejdřív prozkoumat Zkroucenou věž. Vplížili jsme se dovnitř. Všude byla poházená mrtvá těla elfů a eladrinů v troskách nábytku. Jakoby je něco rozsápalo. Zápach byl téměř hmatatelný. Z horního patra jsem uslyšel kroky. Náhle zvenku bylo slyšet hlasy mluvící řečí ďáblů. Skryli jsme se a dovnitř vešli tři ďáblové. Bavili se o tom, že zatím elfové nikoho dalšího nevyslali. Okamžitě jsme se na ně vrhli a v rychlosti dva z nich poslali mrtvé k zemi. Z horního patra se k nám ale snesla Ohavnost. Sám Malkizid, se stále krvácející ranou v obličeji. Podle pověstí mu ji uštědřil Corellon.

Malkizid, kdysi nejvyšší z andělů ve službách Seldarin. Malkizid, který byl Araushnee sveden ke zradě Corellona a po duelu s ním byl svržen do Devíti Pekel. Tam si rychle získal pozici arciďábla, ale poté upadl v nemilost Asmodea, a i z Devítipeklí byl vyhoštěn. Říká se, že dodnes se mstí drowům i elfům za to, že Lolth zapříčinila jeho pád a Corellon neprokázal žádnou shovívavost. Možná dokonce i podporuje některé jednotlivce Eldreth Veluuthry.

Několikrát zranil Peblíga, který se za ním neohroženě vrhl na schodiště, když se Malkizid odteleportoval nahoru. Když jsem vyběhl na schodiště, Malkizid byl pryč.
Ale stejně jsem zůstal stát jako přikovaný. Přímo přede mnou ležela na stole Čepel války. Po nádherném, dlouhém a štíhlém ostří přebíhaly modrostříbrné blesky. Jsem hoden ho uchopit? Co si vlastně pamatuju o Čepeli války?

Hlavou mi vířily myšlenky:
- Ilsevele, nemůžu ji dostat z hlavy. Sotva ji znám a přesto mám pocit, že se mi zaryla pod kůži.
- Musím si promluvit s Allyks o tom, co se to s ní děje.
- Pokud vyřešíme Čepel války a Malkizida, nastal čas na cestu do tajemného Oreme a pak se můžeme vypořádat se Shadovarem.
- Bude třeba zavřít portál do Propasti a to co nejdřív.
- Musím, prostě musím najít a zničit fylakterie Szasse Tama a jeho drakoliche a pak je oba zabít. Je víc než pravděpodobné, že spíš zemřu, než aby se mi to povedlo.
- Pořád nevíme JAK se kletbě požírající duše bránit. Víme už mnohé o jejím vzniku a to, že se to nikomu nepodařilo. Svítící tvrz nepomohla zjistit nic o obraně proti ní, musíme hledat dál. Snad by onen Zeměvidec mohl vědět víc. Vždyť se asi jedná o bytost starší, než dějiny elfů na Faerunu.