Setkání s mrtvým bohem

Kde je Delgar? Takhle otázka nám nedávala spát. Jisté bylo, že má nějaké potíže a nemůže se s námi spojit. Kletbu požírače duší a získání třetí imaskarkany však bylo třeba řešit bez odkladu.

Přenesli jsme se do Phorcysovy pevnosti. Přivítal nás zápach hniloby. Jak jsme se blížili k trůnnímu sálu, tak zápach sílil. V sále samém byly stoly obtěžkány těmi nejlahodnějšími pokrmy, ale můj nos mi říkal, že tu něco mým očím lže. V rohu sálu trčel z podlahy ostrý dřevěný kůl a na něm byl naražen shadovarský Stín s hlavou nepřirozeně otočenou vzad. Na trůnu seděla elfka. Nádherná a hrozivá, oděná nepřirozenou mocí s šedivými vlasy a jedním okem zavřeným. Byla to Deino, Skyllina sestra. Chtěla vědět, co se stalo s Phorcysem a byla velmi rozezlená. Také chtěla přivolat Euryale, aby mohl rod pokračovat. Allyks se povedlo ji přesvědčit, že je stále Skyllou, díky tomu nás Deino nenapadla. Chtěl jsem pomoci Euryale a snažil se přes Seldarin, ale místo toho jsem měl vidění o boji Seldarin s Bahamutem na jedné straně proti Vecnovi na straně druhé. Prošli jsme kolem Deino a vkročili jsme do podzemí. Zde ještě Peblíg vyslal varování k Euryale do země věčnosti, aby se mohla připravit.
V podzemní tajné skrýši Skylly našla Allyks svitek a masku v podobě obludného pavouka.
Cestou zpět v hlavním sále jsme uviděli Deino, jak připravuje jakýsi rituál. Ale moc co z něj sálala byla špatná, pokřivená. Jakoby Deino nebyla ani z masa a krve. Ten rituál měl být na přivolání Euryale ze země věčnosti. Chtěl jsem ji zastavit, i za cenu boje s ní, ale Allyks byla proti. Rozhovor se vyostřil a aby dokázala, že ví o skonu Phorcyse vše, nechala celý příběh vypovědět Stínem na kůlu, který stále žil, ač se to nezdálo možné. Nakonec Deino řekla Allyks, že tedy Euryale zatím bude jen pozorovat a až jednou založí rod, pak bude konat. Co tím měla na mysli neobjasnila a střelilo mi hlavou, co udělá až zjistí, že Euryale už rod založila, že má dítě. Nebudu se do toho plést, je to Allyksina věc, její rod, její pravidla.

Na sinalých přízračných koních jsme se přenesli k pahorku, pod kterým odpočívala kletba požírače duší. Znovu jsme prošli kolem majestátního Okkua, telthorské arcivíly a i kolem hrozivé Nakaty, strážců pradávné Nerullovy kletby. Stáli jsme před kupolovitou místností pokrytou strážnými runami a hleděli na pozůstatky arcimága, kterému kolem ramen splýval zlatý plášť.
Nakonec se Nemera rozhodla vkročit dovnitř s maskou pavouka. Marně se Peblíg nabízel a poukazoval na to, že Nerull zcela jistě nepočítal s gnómy. (Tak jako každý.) Vkročila dovnitř a… …Nic se nestalo. Až na to, že Nakata řekla, že nyní je Nemera posedlá. Ta však nic necítila. Oblékla si plášť. Cítila se tak nějak „správně“, jakoby ten plášť měl pro ni něco udělat, něco správného. Také zkusila oslovit Akachiho, toho, který byl kletbou samou a připomenout mu jeho lásku Akali a tak moci dát jeho duši spočinutí a zrušit kletbu. Ale nic se nestalo.

Náhle měla Nemera vizi. Viděla Peblíga na jakémsi mechanickém ostrově v podobě krychle v prázdnotě astrálního moře. Měla pocit, že Peblíg je tam něco jako bohem.

Nemera hodila plášť Allyks a ta měla stejné pocity „správnosti“ jako Nemera, dokonce i Lutécie je měla. Při té příležitosti vyšlo najevo, že imaskarkana poslouchá vždy toho majitele v blízkosti, který ji měl v držení nejdál v minulosti. Peblíg z toho byl rozmrzelý (rozhořela se mezi nimi debata a vyšlo z ní najevo, že Allyks asi nemá ráda některé jeho vtípky a celkově že nemá ráda, pokud má Peblíg v držení takovou moc - to mne trochu zneklidnilo). Nakata a její smečka začala hrozivě vrčet a zvedat se. Nemera nám řekla o své vizi a my se díky Peblígovy vydali s obavami na cestu portálem na jeho mechanický ostrov, přece jen posledně tam byl astrální kraken.

Po krakenovi nezbylo nic. Nemera pocítila hlad, ale ne po jídle. Něco uvnitř ní se chtělo krmit a to ne jídlem, ale dušemi. To se poprvé projevila její kletba. Ale Nemeřina silná vůle odolala tomuto vábení. Pospíšili jsme si do středu mechanického ostrova otvorem u jezírka. A tam, uprostřed všeho toho tikání, vrčení a klapání jsme se ocitli v rozlehlém dómu, kde spočívala obrovská kostra, snad titána, nebo nějakého boha uvězněná zde, v tomto „Semínku“, jak ho Peblíg pojmenoval.
Na páteři stáli tři rytíři zakutí v černé zbroji a ti vykročili k nám. Pozdravili nás a řekli, že čekají na Přítele Nerulla, jejich pána, který zde leží. Pocit nebezpečí se zestonásobil. Vždyť podle nich Nerull stále není zcela mrtvý a my jsme mu na dosah, na dosah Strašlivému ničiteli, Pánu tisícinásobné smrti, Nerullovi osobně. Nemera pocítila opět hlad, ale tentokrát odolala jen tak tak. Nerozhodně jsme tam stáli a radili se s ní telepaticky. Nakonec jsme se rozhodli zariskovat a vydat se směrem k lebce, tam kam nás poslílali ti tři rytíři. Napadl mě totiž zoufalý, téměř nereálný nápad. Ale času nebylo nazbyt a Nemera se bude muset „nakrmit“ něčí duší. Asi převážil můj názor, protože mi u toho vyhrožovala, že pokud to nevyjde, budu prvním, koho nechá pozřít kletbou.
Oči titánské lebky fialově žhnuly a promluvila na nás skřípavým, nepříjemným hlasem: „Jsem Nerull, vítejte. Mohu vám pomoci zabránit Orcovi v porážce Havraní královny“. Jenže stála by taková pomoc za všechno, k čemu by vedla? Hlavou mi táhly vzpomínky na Telamonta a Vecnu, k jakým koncům měla jejich pomoc zřejmě vést.
A pak přišel čas na náš plán. Nemera vypustila kletbu, aby se poprvé nakrmila, ale rovnou na esenci zbytků Nerullovy duše. Napadlo mě totiž už dřív, že ta kletba není jen mstou na jeho dávném stoupenci, ale zároveň šikovným způsobem, jak energií z požraných duší udržovat Nerulla na hraně jeho neživota. Z Nemeřiny masky vyrazila obludná podoba velkého pavouka a obestřela Nerullovu lebku. Ozval se řev, který rozvibroval vše kolem, kolem nás se sypala malá ozubená kolečka a ohlušila nás Nerullova poslední slova:

„Přijal jsem svou smrt a je ironií vesmíru, že co mě mělo udržet při životě, mě zabije“.

Tak zemřel svojí vlastní mocí Nerull, pán Smrti, padlý bůh.

Všichni jsme se radovali. Jenže pak jsme si vzpomněli na ty tři rytíře. A Nemera znovu dostala hlad. Jak je to možné? Ptali jsme se navzájem. A tak Nemera znovu vypustila kletbu v podobě nestvůrného pavouka a pozřela duše těch tří. Znovu jsme vyšli k lebce Nerulla a do jejího čela jsme vyryli rituální kruh pro spočinutí duše. Jakmile byl dokončen, Nemera uvnitř upadla do transu.

Viděla sama sebe v základním táboře své jednotky. Byla noc a spala ve stanu. Náhle ji někdo zavolal a Nemera vyšla ze stanu ven do vlahé noci. U ohniště stál statný muž s pavoučí maskou a vedle něj stála vesničanka. Muž Nemeru uctivě uvítal jako nositelku kletby. Řekl jí, že život je síla. Řekl Nemeře, že žena vedle něj má určitou moc žít spokojený život. Vychovat děti, starat se a lopotit, aby byla pro ni a její potomstvo obživu a pak zemřít. Zachovat tak řád věcí. Ale kdyby bylo možno ženě dar jejího života sebrat a dobře využít – lépe nasměrovat, bylo by možno nejenom zachovat řád věcí. Ale i ho napravit, za cenu života jedné vesničanky zachránit tisíce jiných. Nemera cítila, že stojí před volbou. A její vůle a víra opět odolala vábení moci, odmítla dál nosit „dar“. Pak se probrala. Hlad byl pryč.

Vystoupila z rituálního kruhu a vypadala unaveně. Zdálo se, že už ji ten hlad po duších nesžírá. Ale stále jsme měli obavy. Peblíg si nasadil zlatý plášť. Díky němu měl vidinu.

Viděl Orcuse, Szasse Taama Koliadu jak se ve Stínopádu radí a radují, že byl Nerull zastaven, prý poslední jejich překážka.
Vydali jsme se zpět do pahorku a Nakata nám potvrdila, že je kletba pryč. Prošli jsme portálem rovnou do Inuprasu, do rozvalin sídelního města Imaskarské říše. Potvrdilo se to, co jsme tušili, pomocí tří imaskarkan se nám otevřel portál v místě jednoho z obrazů (buď na jedné straně, nebo na druhé, ale ústily stále na stejné místo – chodbu vyloženou fialovými kameny).
Vydali jsme se chodbou a za rohem jsme uviděli sférickou místnost, do které ústila naše chodba v nejširším místě místnosti. Tato koule mohla mít tak 30 metrů v průměru. Na dně místnosti stál podstavec s náhrdelníkem s krystalem a vedle podstavce ležel stočen do klubíčka kostlivý leguán. Chodba byla jištěna kouzlem, které by každého, kdo projde do místnosti proměnilo v kámen a on by pak jako socha sklouzl do místnosti. Toto očarování se táhlo i mimo ústí chodby. Nakonec se nám podařilo získat onen náhrdelník a to díky Nemeře, protože ona nepatří tak docela mezi živé. Je to fylakterie Szasse Tama. Z kostlivého leguána se vyklubal náš starý známý Azharzel, drakolich. Nyní uvězněný v tomto malém kostlivém ještěrovi. Zřejmě tu byl jako pojistka, a kdyby ho případný zloděj zabil, tak by se objevil u Szasse. Ten by tak věděl, že někdo pronikl do jeho pokladnice. Nakonec jsme ho přemluvili, aby se dal od nás přenést na Peblígovo Semínko a tam počkal alespoň deset dnů. Pak se prý zabije, aby mohl být se svým pánem. Ostatní mu věřili a tak nepřistoupili na můj plán, aby ho na Semínku Peblíg uvěznil tak, aby se nemohl zabít – aby tam za své činy pykal navěky a my měli zároveň jistotu, že nevaruje svého pána.
A tak jsme se rychle vydali na další cestu.

Hlavou mi vířily myšlenky:

- Mohli bychom co nejdřív odstranit Koliadu a to přes lidskou dívku Felicii, která by měla být někde v Hlubině. Snad by potom Princ mrazu byl ochoten nám pomoci. Ale určitě by to oslabilo Szasse Tama a Orcuse.

- Vypadá to, jako by každý náš čin pomáhal k uskutečnění plánůOrca, Szasse Tama a Koliady. To mě děsí. Určitě jejich plán jde dál než za pouhý boj démonských a nemrtvých armád. Něco chystají a znervózňuje mě, že nevím co. Ale na druhou stranu, ti, jejichž pomoc jsme překazili, by byli možná horší, nebo prostě jinou Nemesis. Že by nám nějaké vodítko mohla dát ona tajemná dívka Felicie?

- Kde je Delgar a co se mu stalo? Je příliš dlouho pryč. Nemohu si připustit, že by byl mrtvý, spíš se s námi prostě nemůže spojit. Doufám, že ať ho zdrželo cokoliv, nepotrvá mu dlouho se k nám přidat.