Odhalené tajemství

 Mlha zhasl lucernu na stěně hostinského pokoje a pouhou myšlenkou zapálil svíčku opodál. V místnosti bylo šero a čtveřice postav napjatě očekávala, co se bude dít. Hobit naposledy potáhl ze své dýmky a vyfoukl obláček dýmu, který nápadně připomínal hlavu ozdobenou dvojicí rohů. "Přátelé, nejspíš jste již pojali podezření, že nejsem jen tak obyčejný hobit. Ano, lhal jsem vám. Protože mám strach, strach z magie, kterou vládnu, a které nerozumím."

Mlhovi společníci mlčeli, atmosféra v pokoji byla tajemná, možná snad dokonce strašidelná, ale jediný vyděšený byl sám hobit. Stále v očekávání okamžiku, kdy Hirkal vstane a rychlým švihem meče mu setne hlavu. Pak to Mlha vyslovil, "mám smlouvu z ďáblem." Všichni mlčeli, "svou hloupostí jsem zaprodal duši." Stále mlčeli. "Díky té magii jsem fakt dobrej v zabíjení, a co hůř, líbí se mi to," dopověděl potichu a opatrně hobit.

Hirkal vstal, Mlha v sedě nadskočil úlekem a z úst mu vypadla dýmka. "To bude v pohodě, nějak to vyřešíme, že jo?" prohlásil eladrin a přátelsky rozcuchal hobitovi vlasy. "Ale, ale, já se sám sebe děsím, jsem nebezpečnej!" To už jen hobit sledoval, jak se Peblíg naklání k Delgarovi, "a já se pořád divil, odkud cítím tu síru, myslíš, že by se z něj dala nějak získávat?"Allyks v očích tančil odraz plamene svíčky. Její pohled nebyl odsuzující, ale zamyšlený.

Mlha byl v šoku, tuhle situaci si představoval snad tisíckrát a nikdy ne tak v pohodě. Hobita z údivu vyvedl až tichý Allyksin hlas. "To je mi moc líto. Kdy si pro tebe přijde?" zeptala se jej smutně. Mlha jen mlčky pokrčil rameny a po chvíli dodal, "nevím nic o smlouvě, kterou jsem podepsal. Ale zjistím to." Poté se rozhlédl po místnosti, prohlížel si přátelské tváře svých společníků a s úsměvem opravil svou předchozí větu, "zjistíme to."