Skrze Zemi

Zbývalo devět dní do dopadu komety. Podle zpráv elfích zvědů mělo trvat ještě tři dny dobytí Sythillisova území jižního Amnu. A my se radili, jak dál. Nakonec jsme si vzpomněli, že u Letohradu stojí sanatorium pro nevyléčitelné oběti po výbuchu sopky a pro válečné oběti zřízené v pevnosti paladinů. Cesta netrvala dlouho díky Peblígovi a jeho zručnosti s rituálními kruhy.
Zabušil jsem na bránu ze zčernalého dubového dřeva pobitého ocelí. Za chvilku nás přišel přivítat kněz bohyně Erathis, správce sanatoria. Zavedl nás do refektáře řádu a po malém pohoštění se nás zeptal, co zde pohledáváme.
Řekli jsme mu, co světu hrozí a co pro to chceme udělat. Že k tomu potřebujeme dívčí tělo pro Evu a že to nebude zrovna „bílý“ rituál. Zmínka o temnotě rituálu znervóznila Allyks, Akashu a Williama, a tak Peblíg, mistr magie, vysvětlil, že tělo musí být vystaveno ohromné bolesti, zároveň ale musí být léčeno, aby neumřelo. Až bude bolest stokrát za prahem snesitelnosti, duše bude vyhnána ven.
Správce nám řekl, že před časem to tu vedli čarodějové. V podzemí dělali strašlivé pokusy na chráněncích, které znetvořovali do podob zrůd určených k boji. Pak sem přišel ďábel jménem Mephasm se svojí kohortou a čaroděje si odnesl včetně jejich duší. Od té doby to tu spravují paladinové Erathis.
Kněz řekl: "Mágové také prováděli pokusy na místních pro vyšší dobro. Chtěli výsledky použít pro obranu dobrých lidí. V čem se liší váš cíl od toho jejich? Nebudu vám bránit v tom, abyste si odvedli jednu z mých svěřenkyň, ani nemám jak. Ale nebudu vám pomáhat."
Akashu a Allyks se mu podařilo přesvědčit, ze značné části i díky tomu, že předtím netušily, co onen rituál obnáší. A tak jsme upustili od plánu najít bezduché tělo v sanatoriu (žádné vpravdě bezduché tělo není) a místo toho se přesunuli do chrámu bohyně Mellory.
Tam jsme představené zopakovali, proč přicházíme, s tím, že tentokrát jsme hledali dobrovolnice. Tři dívky se dostavily a Allyks a Akasha nakonec vybraly dívku jménem Geriana. Zbylé dvě vypadaly zklamaně. Allyks smutně. Všiml jsem si, jak si bezděky přejíždí prsty po okrajích své poslední jizvy, té, která jí definitivně znetvořila půl tváře, jizvy, kterou způsobil řemdih držený Mephasmem.

Moc jsem si přál ten rituál neprovést do konce. Tak moc, že jsem se obrátil o radu k Sehanine. Snad aby mi poradila, jak rituál zvrátit, nebrat duši nevinné, byť svolné, dívce a Evu nechat tam, kde je. V chladných síních Havraní královny. Nevybral jsem si dobře. Sehanine mi sdělila, že pokud chceme klíč, pak se nemám snažit Evu ohrožovat. Došlo mi, že její stvořitelka je pořád víc než zdravě fixována na tvora jménem Eva. Souhlasil jsem, také proto, že jsem nutně potřeboval Sehanininu pomoc s pochopením magických struktur meče války a s jejich vlivem na mne.

Pak jsme se spolu s dívkou vzdálili a na opuštěném místě Peblíg vyvolal krvavý rituál. Bylo vidět, že nejedná o vlastní vůli. Jakási prastará moc z dob, kdy po světě chodili pouze Prvorození, vedla jeho mysl a ruce. A ty konaly odporné věci s tělem lidské dívky. Během rituálu jsem měl chvilku pocit, jakoby ten rituál upoutal něčí pozornost. Pocit z přítomnosti Lolth byl tak silný, podvědomě jsem se začal měnit a meč začal vibrovat. A pak to přešlo. Úplně nakonec ze zmučeného těla Peblíg krvavými prsty vydloubl oči. Nelidský křik utichl a tělo se náhle napjalo. Neuvěřitelnou rychlostí se rány začaly zacelovat. Dívka se postavila. Jen oči byly jiné, staré jako sám svět. Před námi stála Eva, podle druidských svitků nejdokonalejší bytost stvořená prvními bohy.
Zeptala se nás, jestli dostojíme celému našemu slibu a vezmeme ji k Bukharským věžím. Akasha se jí ptala, jestli jí nevadí, jak dívka jménem Geriana trpěla a skrze své nadání jí to umožnila poznat. Eva lhostejně pokrčila rameny a tím to pro ni bylo odbyté. Nic jiného jsem nečekal. Proč by ji to mělo trápit, když o nic jiného jí nešlo. To na nás bylo, jak se s tím vyrovnáme.
Vzali jsme ji k Bukharským věžím, kde sdělila pořadí jednotlivých symbolů a brána do jiného světa se otevřela. Než prošla, prozradila nám klíč k cestě do středu Země. Je třeba se postavit na oltář a pomyslet na hladinu oceánu. Pak prošla a portál se uzavřel. Čekala nás cesta na sever.

Stáli jsme v prvním chrámu Mellory, neměl žádná okna ani dveře a přesto zde bylo dostatek světla. Akasha se pokusila spojit s přírodními duchy, ale ti se tomuto místu vyhýbali. Oltář mdle svítil modrou barvou. Byla to pouze deskou na zemi se zadní stěnou do tvaru písmene „L“ v obecné řeči.
Akasha vkročila na oltář a zmizela. Pak jsem se na něj postavil já, pomyslel na hladinu oceánu a náhle se ocitl pod vodou v jakési podzemní jeskyni a před sebou uviděl Akashu, které pomalu, ale jistě docházel vzduch a kolem nebylo vidět hladinu. Hned jsem jí půjčil prsten umožňující dýchání pod vodou s tím, že si jej budeme podávat. Nakonec jsme vyplavali v malé jeskyňce, odkud vedla kamsi dál chodba. Prudce jsme oddechovali. To už se u nás z vody začali vynořovat Allyks s Peblígem.
Prošli jsme jeskynní chodbou do dalšího dómu naplněného lávou. Tak nějak jsme vytušili, že cesta vede skrz. Na stěnách s tropu řeřavělo světlo z magmatu přelévajícího se pod našima nohama. Téměř všichni bychom dokázali projít skrz, jen Peblíg nešťastně postával na kraji nad lávovým jezerem. Naštěstí jsem měl kouzelný lektvar i pro něj a tak jsme se dostali do další chodby.

Ten lektvar mi sám vyráběl, ale nijak jsem mu to nepřipomínal, je takový roztržitý. Mocný a roztržitý, velmi nebezpečná kombinace, napadlo mě.

Chodba nás přivedla do velké jeskyně pokryté obrázky podivných tvorů a bizarních výjevů. Ať je kreslil kdokoliv, měl talent. Ale nemohl být příčetný. Nebo střízlivý. Z chodby naproti se vyřítila skupina humanoidních ještěrů. Troglodyti. Vedl je jejich šaman s holí ze zkrouceného dřeva, které už samo o sobě tady muselo znamenat neskutečné jmění. Na vrcholu hole zářil modrý krystal. Utišil dav kolem sebe a promluvil. Jediný, kdo mu rozuměl, byla Allyks. Přeložila nám, že zhruba řekl toto: „Ó bohové, musíte prokázat, že můžete navštívit říši královen a to čistotou svého srdce“. Allyks si rozřízla hruď a ukázala jim své ještě tepající srdce, přičemž Peblíg s Akashou ji začali okamžitě pomocí své síly léčit. Což se jim podařilo. Šaman dal Akashe a Peblígovi úlomek modrého krystalu, že oni dva tedy prokázali čistotu svého srdce. Allyks mu zamotala tak hlavu, že i jí dal úlomek krystalu. Ptal jsem se ho, skrze překlad Allyks, zda je něco v poslední době netrápí, ale řekl jen, že sama země se zlobí. A to oni nepamatují, kam jim paměť sahá. Což nemusí být moc daleko vzhledem k délce jejich života, kterou jsme odhadli na 30 let. Nakonec jsem pro ně vykouzlil hostinu a čistota srdce sem, čistota srdce tam, i bez zkoušky jsem dostal svůj úlomek. Mohli jsme jít dál. Šaman se tak cpal, že si ani nevšiml, že mu Akasha sebrala hůl s celým modrým krystalem.

Díky krystalům jsme se ocitli v chodbě strmě se svažující do nitra Země. Všichni jsme cítili velmi silnou teleportační magii. Vykročili jsme a co krok, to nám přišlo jako sedm mil. Po mnoha hodinách cesty jsme stanuli na prahu obrovského jeskynního dómu. A ucítili, jak se nám pod nohama třese země.
Proti nám dusala nestvůra nesprávně nazývána Taraska. Řítila se na nás Terra osobně. Učenci vám pravděpodobně budou líčit, že se jedná o obřího prehistorického ještěra. Podpoří to mnoha zpodobněními dusajícího ještěra skrze města. Mýlí se. Taraska, nebo správně Terra, je ve skutečnosti zemí samou. Doslova.
Byla obrovská. Složená z kamenných desek spojených hlínou a to vše se přelévalo sem a tam a vlnilo v nápodobě svalů živých tvorů. Otevřela tlamu plnou žulových menhirovitých tesáků, skrze něž padala na podlahu prsť a její hluboký řev nás málem srazil na zem. Zkoušeli jsme volat Gaiu, ale ozval se jen nepřirozený smích z druhé strany jeskyně.
Rozeběhl jsem se a v poslední chvíli vyskočil do vzduchu a… Zůstal jsem viset v prostoru zachycen obrovitou tíží vázající mé nohy k zemi a zabraňující mi v letu. Blesklo mi hlavou, že i v tom je zpodobněním samotné planety. Pak jsem sekl a doufal, že to bude stačit. A meč války mě vyslyšel a vyryl první brázdu do kamennohliněného těla Terry. Zdálo se mi, jako bych viděl magické struktury kouzel přizpůsobující se Teřřině podstatě, jak trhají na cucky magické vazby jejího těla v místech zásahu.
Zkoušeli jsme mluvit i na Terru, ale odpovědí bylo jen burácení. Intelektem ji předčí i ohniví obři.
Nebyl těžké ji zasáhnout, ale zdála se neudolatelná. Srážela nás mohutným dupáním, šlehala ocasem posetým obsidiánovými trny a v jednu chvíli se mě pokusila spolknout. Jen s vypětím společných sil se nám ji podařilo zdolat. To Peblíg, jako první jí způsobil vážnější zranění, když jeden z jeho magických útoků vyrazil Teře její malachitové oko. Když pak padla po jednom z mých zásahů k zemi, nevěřili jsme, že už je to za námi. Zpocení, špinaví a všem se nám zračila v očích otázka: „Jak dlouho potrvá, než se znovu obnoví?“
Zavolali jsme na Gaiu a ta přišla. Nádherná, vzhledem blízká Tel´quessir stála před námi jako zpodobnění krásy a nebezpečí Vílí divočiny. A přesto na mě nezapůsobila tak, jak bych očekával. Takový ten pocit disharmonie na okraji zorného pole unikající pozornosti, když se na ni snažíte zaměřit.
Gaia se s námi nechtěla bavit. Byla naštvaná a nechtěla se nijak zapojovat, prý je na vše pozdě. Bylo jí to jedno, že svět skončí v Nihalově chřtánu. Naštvalo mě to. Tohle má být zosobnění nespoutanosti a divokosti vílí divočiny? Tahle malomyslná, zákeřná a zlomyslná bytost? Řekl jsem, že nic není ztraceno, dokud ještě Nihal nepožírá zemi. Že jsem nečekal, že zrovna ona to vzdá, čekal jsem něco nebo někoho jiného. Že svůj svět si musíme zasloužit.
Nakonec, po dlouhém přemlouvání nám řekla, že Bílý krystal byl ukraden. To není moc ani její, ani její sestry Terry, co by nás dokázalo zachránit. To Bílý krystal.
A ten byl ukraden opravdu, ale opravdu silným čarodějem. Cítila prý takovou sílu, jaká by možná zastínila i Srinshee, Larlocha, Shoona VII, Zeměvidce, Ioulauma nebo Tabru. Byl to muž a prošel přeměnou na nemrtvého. Jeho magie podle jejích vzpomínek v sobě nesla vzorce z magie Sarukhů.
Stáli jsme a přemýšleli, kdo by to mohl být a kde ho hledat. Napadla nás jen tři jména připadající v úvahu: Shoon VII, Ioulaum nebo Larloch.

Hlavou mi vířily myšlenky,:
- že vrátit Bílý krystal zpátky Teřře a Gaie by nemuselo být dobré potom, co jsme zjistili, jaké jsou a s jakým tónem jsme mluvili s Gaiou. Snad Akasha s moudrostí druidů nebo Peblíg jako teoretický mistr magie by dokázali krystal sami použít.
- že Gaia je pro mě obrovským zklamáním. Dokonalost není v dlouhověkosti nebo nastřádané moci, ale v něčem úplně jiném. V touze žít, rvát se dokud to jde, milovat kdykoliv to jde a zároveň se co nejméně chovat k ostatním jako pitomec. Nikdy ale není v domýšlivosti, pocitu nadřazenosti a sobeckosti.
- že bohové jsou nestálí a podléhající stejným svodům, jako prostí tvorové. V tom jsme si rovni. Jednáš-li s bohy, dej si pozor co říkáš, komu to říkáš a čeho chceš dosáhnout. Protože následky odpovídají jejich moci. Mohou být výjimečně dobré stejně jako zničující. Sehanine, ta moudrá ze Seldarin a stejně trpí předpojatou láskou k něčemu takovému, jako je Eva. Nikdy pro ni nepřestane být milovaným dítětem.
- že Szass Tam byl jen něčí loutkou. Že zájmy na zničení světa neměl Szass, ale něco, nebo někdo mu je ponoukli a obelhalo ho to tak, jak byl obelhán Kaz. Jde o boj dokonalosti a zmaru, řádu proti chaosu? Ale tady už se dostávám na tenkou půdu filozofie a hlavu nechť si trápí jiní.