Leuthilspar

Podělil jsem se s ostatním o zábavnou myšlenku nabídnout Gaie bezpečí přenosem pomocí Bukharských věží. Do světa kam odešla Eva. Koutky jim zacukali, když si představili setkání obou sester, ale brali to jako vtip. Škoda. Před odchodem nám Gaia ještě znovu zdůraznila, jak je Bílý krystal důležitý, že má moc ochránit sféry před téměř čímkoliv, včetně nás samých.

Přemístili jsme se na Peblígův ostrov v astrálním moři. A překvapením jsem se zastavil. Jeho svět už nebyl prázdný, ve skutečnosti zde byla poměrně velká kolonie dobrodruhů, čarodějů, zahlédl jsem i nějaké gythianki. Peblígovo semínko bylo mnohem větší, než jsem si pamatoval. Z řečí okolo jsme poznali, že si to tu osadníci pojmenovali Nový Mechanus. Peblíg překvapně vyletěl do vzduchu (jen tady si to může dovolit a tak si to tu náležitě užívá) a začal hřímat, kdože se mu to tady roztahuje. Ruch kolem pomalu ustal a jeden čaroděj se mu postavil a ptal se ho, jakým právem se tu rozkřikuje a přikazuje.
„Tímhle právem.“ Suše poznamenal Peblíg a lusknutím prstů ho vyslal do prázdnoty astrálního moře. Oněmělý dav pochopil, že do osady se vrátil skutečný vládce. Peblíg jim vysvětlil pravidla, ustanovil novou vládkyní Maralii, dokud se nevrátí a lusknutím prstů přivolal poněkud schlíplého kouzelníka zpět. Z davu se ozval smích a vystoupil z něj Garl Zlatatřpyt tleskající dlaněmi. „Výborně mistře Peblígu, velice jste mě pobavil. A to jsem si myslel, jak dnešní den bude nudný“. Peblíg ho požádal, aby Maralii pomohl s vládou a zejména, aby ji ochránil před těmi, kteří by si mysleli, že by břímě vlády na Novém Mechanu zvládli lépe.
Za zády se nám otevřel portál a z něj vyšla mladá lidská žena s krátkými vlasy. Každému z nás podala dopis. Překvapeně jsme na sebe pohlédli. Přelétl jsem řádky pohledem. Šlo o pozvánku, za pět dní na enklávu Orbedal. Podepsané to bylo pouze jako „L.“. Nemohl to být nikdo jiný než Larloch.

Orbedal – netherská enkláva, která nyní ležela sice zachovalá, ale nepoužitelná. Leží blízko Trolích hor. Nazývaná také „Město nemrtvých“. Původně enkláva patřila Rhaughilatovi Nestárnoucímu. Jenže když ostatní enklávy po Karsově největší chybě padly k zemi, Orbbedal dopadl poměrně nepoškozen. Zato enkláva patřící Larlochovi byla zničena v podstatě na prach. Larloch byl Rhaugilathovým nepřítelem už dříve a tak, když viděl, že Orbedal je téměř nepoškozen, navštívil jej. Při té příležitosti přemohl Rhaugilatha, sebral mu jeho domov a jeho samotného otročil svou magií. To on se podepisuje nyní jako „Larlochův spoutaný písař“. Vzpomněli jsme si na historku o skupině dobrodruhů z tehdy přelidněné Baldurovy brány, kteří to místo navštívili. Jen jeden z nich se vrátil zpátky do Baldurovy brány a přinesl s sebou Morovou nákazu, která zabila víc jak dvě třetiny obyvatele. Přelidnění přestalo být problémem Baldurovy brány.

Dívka s dopisy nám přiznala, že má od svého pána ještě čtyři další dopisy pro Ilsevelle, Araevina, Deino a Euryalé. Dívka měla zlatý prsten, který ji měl přenést za dalšími adresáty, ale když ho chtěla použít k přemístění na Evermeet, tak nefungoval. Jako by Evermeet neexistoval, nebo byl odstřižen od reality. Peblíg zbledl. A pak nám trochu roztřeseně řekl, že cítí moc Lolth, jak brání přenosu čehokoliv na Evermeet. Okamžitě jsme vyrazili k Bukharským věžím.

A tam další překvapení dne. Stál u nich stan, jaký si staví lidští generálové. Jen stráž neodpovídala lidským měřítkům. Pokud tedy lidským měřítkem není obr mezi gobliny, hnusný jak trolí prdel. Celý byl zjizvený. Ruku mu někdo usekl a místo ní měl hrozivý rezavý bodec a v druhé ruce sekeru tak velkou, že na její čepeli bych si klidně mohl zatančit s Ilsevelle a nebyly bychom nijak omezeni v pohybu. Vedle něj se o stan opíralo černé kopí. Moc z něj sálala kolem. Nebylo pochyb, toto byl artefakt hodný boha.

Allyks nám řekla, že goblin bude asi Maglubiyet. Kdysi dávno býval gobliním bohem. Než potkal Baneho. Ten ho přemohl a udělal z něj svého strážce.

A taky, že ano. Ze stanu vyšel nevysoký, ale dobře stavěný válečník. Pouze v kožených kalhotách. On a jeho kopí udělali největší dojem asi na Akashu, vzhledem k jejímu chvilkovému nepřítomnému pohledu.
Všem podal ruku, Allyks počínaje a mnou konče. Vydal se prý na zem, aby se střetl buď s Lolth, nebo Grůmšem. Zatímco Lolth a její hordy se vrhly na Evermeet, Grůmš a jeho pohůnci vtrhli do Jižního Amnu, někdo tam prý vraždí jeho oblíbené orky. Zamrazilo mě. Ilsevelle je teď ve velkém nebezpečí.
Domluvili jsme se, že my půjdeme do Evermeetu a on přijde na pomoc do Amnu proti Grůmšovi. Vezme si na pomoc Asmodeovy ďábly a tak jsem mu předal psaní pro Ilsevelle, aby věděla, že je spojenec. To mě ponouklo k dalšímu nápadu, poslali jsme Sadnessovi žádost o pomoc jeho a ďáblů v Evermeetu.

A tak jsme prošli Bukharskými věžemi a stanuli na východním pobřeží Evermeetu a před námi ležel Leuthilspar. Mýtické město naší rasy. Hrdě se vzpínající alabastrové věže, diamanty poseté ulice, ladné linie křišťálových fontán prolínající se s křehce vypadajícími stavbami. Připomínka toho, kdo vládl po dracích tomuto světu, vzpomínka na moc a slávu našich předků. Nyní by zde vládla Paní Selsharra, vnučka původního vládce eladrinů na světě středu. Slyšel jsem pověst, že pokud padne toto město, bude konec naší rasy zde na světě středu. A o to se snažily armády před námi bojující ve městě.
Městem se řinula armáda tisíců malých démonických stvoření pod vedením obřích Balorů. Po bojišti se přemísťovali drowí čarodějové a mátli tak obránce. Oblohu křižovaly stvůry v podobě obřích leviatanů a na jejich hřbetech obsluhovali démoni katapulty a vrhače kopí. Kolem nich všude kroužili padlí temní andělé a zabíjeli obránce. Občas se někomu podařilo anděla zabít, ale jejich těla pak vybuchla takovou silou, že zraňovala nejenom démony, ale i obránce. Zahlédli jsme i místo, odkud velely démonickým šikům drowí velekněžky a rozesílaly posly s pomocí telepatie, aby tak řídily útok armád zla a chaosu. A nad tím vším v obloze zela obrovská díra na místě, kde mělo být slunce. A z ní vyšlehávala obří chapadla a dopadala na obránce drtíc jejich kosti.
Allyks ucítila, že Araevin je naživu. Peblíg zase, že Euryalé stále bojuje v ulicích města. Akasha měla dojem, že se celé to místo vzdaluje vílí divočině. Viděl jsem, že elfové a eladrini jsou přečísleni. Ale necítil jsem se sklesle. Naopak, byl jsem na půdě, která odedávna patřila mému rodu. Cítil jsem chladný vztek a věděl, že je nutno zašlapat je do země. Rychle jsme poslali pro Araevina a Euryalé a rozdělili si úkoly.
Allyks se vrhla na pomoc těm, kteří bojovali s příbojem démonů v ulicích města. Vyšlo slunce nad ulicemi města a démoni hynuli v jeho očistných plamenech po stovkách. Doslova je pálila na prach. Euryalé se vrhla na drowí čaroděje a rušila jim teleporty tak, aby je pak spolu s lovci čarodějů mohla snáze zlikvidovat. Araevin svojí mocí začal ničit leviatany na obloze a posílat je k zemi tak, aby dopadali na armády démonů v ulicích. Já se vrhl z nebe na temné anděly a vykřikoval po každém zabitém jedinou větu, kterou mi Allyks v rychlosti řekla v jejich řeči „Odejděte, jinak zemřete.“ Někteří poslechli, někteří ne a někteří prostě umřeli. Peblíg se proplížil mezi chapadly z portálu na obloze a zkusil portál pozměnit tak, aby už pro ta chapadla nefungoval. Zčásti jej zavřel, takže teď z něj trčelo jen jedno chapadlo. Akasha pomocí svých mentálních schopností zmátla telepatické velení drowích velekněžek s takovým úspěchem, že jednotlivé části armády se začaly zmateně zastavovat. A to byl jejich konec.

Poté, co byli démoni v ulicích rozdrceni, vyvedla Skylla elfy před město do přímého střetu s démoní armádou. Nestíněna budovami konečně naplno uvolnila svoji sílu a u Leuthilsparu vyšlo druhé slunce. Přesila, které obránci čelili, byla ohromná, ale útočníci brzy zjistili, že každý, kdo se opováží pozvednout ruku proti elfímu muži, ženě či dítěti, se ocitne v plamenech. Ke Skyllině bojové písni se přidávaly stovky a tisíce elfích hlasů s tím, jak postupně vycházeli z města i ti, kteří se předtím schovávali. Píseň naplnila vzduch a přehlušila i řev démonů, kteří se vařili ve vlastních tělech. A tak skončila pozemní invaze.
Stanuli jsme na návrší drowího velení. Byli jsme zaprášení, zbrocení vlastní i cizí krví. A před námi stála nejvyšší z velekněžek Lolth se třemi anděly. Kolem nás bilo do země poslední chapadlo. Nakonec jsme přemohli ji i anděly a já jí vypálil Corellonovu obrácenou hvězdu do čela. Vzdávala se, chtěla milost a té se jí dostalo. Setnul jsem ji čistě a rychle. Ať její duše po smrti slouží navěky Seldarin.
A pak se otevřely pekelné portály a z nich vyšlo Ďábelské vojsko se Sadnessem a Miven v čele. S řevem a krvežíznivým vytím se vrhli na své odvěké démoní nepřátele. Za pár okamžiků kolem nebyl jediný živý démon nebo drow.
Vyšlo slunce a město kolem nás se rozzářilo barvami duhy. Jistě, bude třeba jej opravit, ale přežilo a s ním i jeho byvatelé. Paní Selsharra nám řekla, že Lolth je ukrytá mezi dimenzemi a její čarodějové hlídají její kroky. A ona už nemá kam dál utíkat. Odpočinuli jsme si a druhý den rokovali, co dál. Nakonec jsme požádali Araevina, ať si vybere, zda půjde na pomoc Ilsevelle. A my se vydali za Lolth. Araevin nás varoval, že to není moudré. Odpověděl jsem, že bych rád tuto záležitost přenechal jiným, ale nikdo jiný tu není. Až tu bude někdo lepší, ať mě nahradí, ale do té doby nemůžeme stát stranou, když svět kolem nás hrozí zánikem. Dlouho mlčel, hleděl na mě, uklonil se a odešel.
Sadness nám nabídl pomoc, on a Miven nás doprovodí k Lolth a společně s námi se s ní utkají. Překvapil mě, nečekal bych od ďábla pomoc bez smlouvy o tom, co si za to bude žádat. Zakroutil jsem hlavou a potřásl mu spárem.
Prošli jsme do do útočiště naší pradávné zhouby, Lolth. Všude samé pavučiny a uprostřed nich stála ona. Nádherná s kůží barvy obsidiánu. Jako bych koutkem oka postřehl temné stíny kroutící se kolem ní v nepřirozených tvarech. Změřila si nás a řekla: “Tady jsi, můj šampióne, konečně jsi dorazil.“ A s tím se objevila u Peblíga a pokusila se jej políbit. Ten uhnul a zavřeštěl: „Jsem zadaný gnóm, bohyně, nebohyně, tohle bych Maralii nevysvětlil!“. A magie kolem něj byla náhle téměř viditelná, byla jako modravý štít. Vrhli jsme se na ni. Skočil jsem dopředu, abych ji mečem války probodl. Pohlédl jsem jí do očí a… Svět zčernal. Má paní byla v ohrožení a ti malí rouhači se ji pokoušeli zranit. Ji, nezměrnou a mocnou Lolth, hned jsem toho nejmenšího z nich sekl rubem, až odlétl dozadu. Pak se vše pročistilo. A mě s hrůzou došlo, že jsem málem zabil Peblíga, svého přítele. Měl jsem pocit, jakoby se mi po zádech kutálel studený stříbrňák. Lolth se příšerně smála. Její nádhera tímhle nepříčetným smíchem dostala povážlivé trhliny.
Nebylo to naposled, co ovládla mou mysl. Měli jsme štěstí, že s námi byl Sadness a Miven. Jejich společná pomoc zřejmě byla tím, co nakonec převážilo. A nakonec jsme ji začali zatlačovat. Ze začátku jen o maličko, ale stále víc slábla. Vzdálená od své domoviny a oslabená po bitvě v Leuthilsparu nakonec popálená od Allyksiina bílého ohnivého světla zavrávorala a tehdy můj meč našel cestu a probodl její černé srdce. Nebo co to taková bohyně může mít. Naposledy překvapeně zamrkala a rozplynula se. Vyčerpaně jsem se posadil. Spíš upadl a meč zařinčel vedle mě.
Bylo nám jasné, že není mrtvá v pravém slova smyslu a možná se za několik staletí znovu objeví. Nádherná a prohnilá. Zlá a smrtící. Byl čas na návrat.

Bane přemohl Grůmše, ale nepodařilo se mu ho zotročit stejně jako Maglubiyeta. Byl z toho smutný. Akasha dostala Baneovo kopí, náhle se jí zjevilo v ruce. Vypadala potěšeně. Ilsevelle přežila. A to bylo to hlavní. Dostal jsem se do nám vyhrazených komnat a usnul snad ještě před dopadem na postel. Do schůzky v Orbedalu zbývaly tři dny a do pádu komety šest dní.

Hlavou mi vířily myšlenky,:
- že vrátit Bílý krystal zpátky Teřře a Gaie by nemuselo být dobré potom, co jsme zjistili, jaké jsou a s jakým tónem jsme mluvili s Gaiou. Snad Akasha s moudrostí druidů nebo Peblíg jako teoretický mistr magie by dokázali krystal sami použít.
- že Szass Tam byl opravdu jen něčí loutkou. Zřejmě Larlochovou?
- že Larloch věří, že zachrání svět. Je už takový. Ale já si na našich cestách všiml, že bytosti, které posunuly svůj věk za hranice možnosti jejich rasy (a to zejména nemrtvostí) nejsou v pořádku. Uvažují jako by byly několik kroků vedle. Pokřiveně. I když si myslí opak. Nakonec všechny jejich činy končí v temnotě. Jenže Larloch si toto i přes svůj rozum neuvědomuje. Arogance zastírá jemu podobným úsudek, stejná arogance, která je hnala za limity lidství k nemrtvosti.
- že Larloch je někdo, kdo si nenechá sebrat Bílý krystal. Je tak mocný, že jen Srinshee se mu vyrovnala a ta je mrtvá. Nevím, jestli bychom my čtyři zvládli někoho tak mocného. Navíc v jeho vlastním městě plném jeho posluhovačů. Někdo, koho se bál i Telamont Tanthul a Szass Tam posílený Baneho mocí.
- že bez pomoci někoho, kdo ho zná, to bude příliš těžký úkol. Snad bohové Vecnu přestanou trestat, pokud by pomohl proti Larlochovi? Dalo by se mu věřit? Co se pokusit proplížit se tam před zahájením schůzky? Pomocí Buharských věží bychom se tam mohli dostat nepozorovaně. Ale kde v tak velké enklávě hledat Bílý krystal? A jak se popasovat s Larlochem? Nepomohlo by osvobození Rhaugilatha? A nebylo by to ještě horší? A co ostatní služebníci Larlocha? Příliš mnoho otázek a příliš málo času. Rozbolela mě z nich hlava.