Orbedal

Oddechovali jsme nad tím, co zbylo z avatara Lolth. Sadness tiše navrhl, že by věděl, jak se jí zbavit navždy. Všichni jsme zpozorněli. Stačí, když ho necháme udělat jeden rituál a s jeho pomocí její božskou esenci vezme pro Asmodea. Já, Araevin, Ilsevelle a Peblíg jsme byli pro. Allyks, William a Akasha proti.
Nakonec Allyks řekla, že jestliže Hirkal a Peblíg souhlasí, tak ona v tom Sadnessovi násilím bránit nebude. A velmi ponuře si prohlížela Sadnesse. Já na jeho místě a na místě Asmodea bych uvažoval, zda mi to za to stojí...
Podal jsem si se Sadnessem ruku (on tedy spíš pařát) a pak jsme kapesní sféru Lolth opustili a ocitli se ve sluncem prozářeném Leuthilsparu.

Kolem stály elfí a eladriní jednotky. Na hrotech kopí a mečů se odráželi sluneční paprsky a vzhůru k nebi hřmělo moje jméno. Překvapeně jsme zamrkal. Zjednal jsem ticho a řekl jim, že ne jen já, ale i moji společníci si zaslouží hold. Ale potom znovu křičeli „Hireakleion“. Mám pocit, že jsem svou vsuvkou pouze získal podkres příliš skromného hrdiny.
Akasha se tomu ušklíbla a netečně se rozhlížela kolem. Allyks se na mě usmála tak, že jsem pochopil, že si mě v duchu dobírá pro samolibost. Peblíga jsem zahlédl, jak stojí kousek od nás u paní Selsharry. Přísahal bych, že jsem zaslechl: „Víte, že jsem jeho nejlepší kamarád? Chcete si o tom něco poslechnout?“
Nakonec jsme se museli rozloučit a v ústraní probrat, co bude dál.

Přišla Ilsevelle. Popadl jsem ji do náruče, zatočil se s ní v kruhu a políbil ji. „Opatrně…“ šeptla zajíkavě. Pomyslel jsem si, že je možná zraněná z války v Amnu. Zeptal jsem se na to. Ale prý si nemám dělat starosti. Řekla mi, že jsme v Jižním Amnu vyhráli a že Grůmš je mrtvý. Bane se zatím baví dobíjením zbytků jeho armád.
Seděli jsme ve stanu nad stolem s mapou Faerunu. Náhle se zatmělo a vzduch naplnil tlukot křídel a křik havranů. Když se vyjasnilo, na zemi ležel pergamen s jednoduchou pečetí se symbolem havrana. Vzkaz od bohyně smrti byl krátký. „Larloch sídlí v nejvyšší věži.“
Zkusil jsem se spolu s Allyks požádat Seldarin o radu a měli jsme pocit, že Larloch by opravdu mohl být v Orbedalu, ale i přesto v nás hlodalo přesvědčení, že kdyby jenom trochu chtěl, dokázal by svoji přítomnost skrýt i před samotným Corellonem, bohem magie.
Padaly různé návrhy na to, co dělat dál. Mnou navrhovaná tajná mise s úmyslem sebrat Bílý krystal a použít jej za pomoci Peblíga a Akashi. Ten měl ale spoustu slepých míst. Návrh Allyks na uspíšení jednání o několik dnů s tím, že na místě samém uvidíme a zvážíme naše možnosti, byl mnohem lepší. Vzhledem k tomu, že Orbedal jistě obývají další nemrtví a jiní tvorové pod Larlochovou nadvládou nás nečekalo nic lehkého. Nebyl čas otálet, vydali jsme se k Bukharským věžím s tím, že na místě samém se rozhodneme.

Prošli jsme do písků Raurinu. Celý svět byl teď ponořen do stínu. Nihal zakrýval většinu oblohy. Skoro jako bychom cítili, jak se nás chystá rozdrtit. Vešli jsme do stanu, jen Akasha s nepřítomným pohledem zůstala stát venku.

Akasha pocítila, že uvnitř ní samé se něco změnilo. Jako by nějaká spící část její duše procitla, ta část, která mohla za její psionické schopnosti. Ta, která byla sice její součástí, ale zároveň pocházela od čehosi ze Vzdálených říší. Vždycky své schopnosti brala jako obrovsky mocný dar, ale příliv síly proudící jejím tělem nyní byl jako dravá řeka oproti stružce její dřívější moci. A podívala se na své druhy a ostatní v okolí a náhle jejich duše a tajemství se nemohla před jejím vnitřním zrakem skrýt. Vše bylo tak jasné.
Cítila, že v těle Ilsevelle raší nový život. Ilsevele čeká s Hirkalem dceru, ale nepřeje si, aby o tom zatím věděl. Ilsevelle ji chtěla pojmenovat Tabra. Co ale sama netušila, že dítě které čeká, obklopuje předivo z velmi komplikovaného magického vzoru. Dítě by mělo spojovat minulost, současnost a budoucnost. Akasha dokonce překvapeně na maličký okamžik prorazila bariéru času a zjistila, že Tabra by se mohla stát mocnou arcimágyní, která obnoví tradici eladriních dračích jezdců.
Araevin se před Akashiným zrakem objevil oděný mocí Arcivíly, i když se to před ostatními snažil tajit. Cítil vinu za to, jak k podstatě arcivíly přišel. Zabil jinou arcivílu a její moc si vzal. Proto tak odolával zničení sebe sama při použití vysoké elfí magie. Araevin stále cítil hořkost nad ztrátou Ilsevelle. Hlodala v něm nejistota, jestli by neměl radši odejít se Skyllou.
Euryalé skrývala svou touhu vyniknout. Dokázat, že je stejně dobrá, jako její sestry. Toužila se osamostatnit a konečně ukázat světu a sama sobě, co všechno dokáže. A chtěla kvůli tomu dokonce opustit rodinu.
Pak Akasha obrátila zrak k Deino. A viděla ji plnou lítosti nad tím, čím se stala. Stvůrou. Cítila, jak závidí Euryalé její rodinu a že by nyní vše vyměnila za možnost mít děti. Místo toho se stala čímsi na pomezí, duchem podstaty života a přírody. Deino si nebyla jistá, jestli chce vůbec jít zabíjet ďábly tak, jak jí to navrhla Skylla. Akasha cítila, že Deino je ochotna udělat všechno, aby našla smysl života.
Z Williama cítila zahanbení nad tím, že měl pocit, jako by nemohl do rozhodování o osudu světa přispět. A zároveň, že je trochu i rád, že toto břímě na sebe bere Skylla a její druzi. Cítila jeho velkou lásku ke Skylle a jeho obavy, že jí nebude jednoho dne stačit a že ho opustí.
Hirkal před jejími novými smysly vypadal, jako by byl součásti meče války, který měl u sebe. Viděla ho jako Vichřici, která spojí náboženství a moc. Bude to někdo, kdo se může stát spasitelem Tel´quessir, cítila ho jako vichr změny, která se může přehnat celým Faerunem.
A pak se její zrak stočil na Peblíga. Náhle věděla, proč tehdy při souboji s Kazit Gulem nezemřel. Stal se totiž součástí magie samé, jako by byl součástí jejího vzoru a je nyní tvořen čistou arkánovou magií. Věděla, že něco podobného se v minulosti už párkrát stalo, ale proč se tomu tak děje, to bylo vždy záhadou.
Nakonec její oči spočinuly na Skylle. Před jejím vnitřním zrakem byla ženou tvořenou září samotného slunce. Cítila, že je to Skylla; Allyks ji přeskládala do bytosti, kterou měla být, a rozplynula se v ní. Soucitnější, s čistší myslí, ale přesto Skylla. Allyks se stala vzpomínkou. Stala se mocnou arcivílou díky moci Seldarin a moci ze Selukíry. Zářící a oděná mocí schopnou ničit celé národy.

Skylla něco pocítila a zamyšleně si prohlédla Akashu a náhle jako by se před ní rozprostřela vize nepředstavitelné velké telepatické sítě, kde všechny nitky se stáčely k Akashe.

Akasha se telepaticky otázala Araevina, co si myslí o Peblígově splynutí s magickým tkanivem. Araevin o něčem takovém slyšel. Asmodeus je něčím takovým a někdo podobný pomohl Vecnovi stát se bohem. V centru sfér prý leží mýtické město Sigil a v něm vládne Paní bolesti, tam by Peblíg mohl nalézt odpovědi na své otázky.

Nakonec jsme se shodli, že nejlepší bude Larlocha pouze kontaktovat, že není třeba čekat a že jednání můžeme uspíšit a jednat už za dva dny. Larloch seslal svoji podobu aby s námi jednal o uspíšení schůzky.
Akasha se pokusila spojit s jeho myslí. Než se spojení přerušilo, pocítila, jako by jeho vědomí bylo v šedesáti myslích současně. Permanentně spojené mysli lichů a demilichů, které Larloch ovládá. Akasha si i po přerušení spojení byla jistá, že Larloch její přítomnost nevycítil.
„Jak se jmenuje ta dědina, kam máme přijet?“ Chtěl vědět Peblíg. Rozhostilo se ticho. Naše překvapené a přiznám, že i trochu vyděšené pohledy sklouzly z Larlochova zjevení na Peblíga a zpět. Allyks natáhla ruce po jeho krku a já ji zadržel jen tak tak. Málem jsem se rozesmál. „Orbedal…“ odpověděl Larloch hlasem, jako by se o sebe třely náhrobní kameny. Z toho hlasu mě zamrazilo, ale Peblíg se spokojeně usmíval jako někdo, kdo vypil všem kočkám smetanu.
Larloch přistoupil na urychlení schůzky a zmizel. Allyks a Akasha zjistily, že pokud bychom s ním bojovali na Orbedalu a náhodou jej porazili, tak by se okamžitě obnovil v těle jednoho z lichů, které má pod svojí nadvládou.

Náhle shon pominul a my měli čas. Sice jen dva dny, ale přesto to pro nás byl nezvyklý luxus. Já trávil většinu času s Ilsevelle a bezstarostnými setkáními s přáteli. Peblíg si přivezl Maralii. Allyks se věnovala svým sestrám a Williamovi. Jen Akasha, kromě večerních posezení u ohně, odcházela sama do pouště. Snad mluvit s duchy přírody. Rád vzpomínám na ten čas. Jen Nihal nad našimi hlavami byl připomínkou hrozící zkázy. Asi to bylo blížícím se časem, kdy se vše ukáže, prostě z nás obavy spadly a my si sebe navzájem užívali, jako by nic nehrozilo a my byli na nějakém gnómském pikniku.

Vše ale jednou končí. Prošli jsme Bukharskými věžemi a ocitli se před branou Orbedalu. Zčernalé drolící se titánské hradby pokryté psím vínem. Brána zvedající se do výše deseti mužů z černého železa překvapivě nepodléhající za ta tisíciletí rzi. Skřek vran a jiných tvorů, kteří nás z bezpečné vzdálenosti pozorovali. Zazněl úder zvonu a ten zvuk jako by připomínal konečnost všeho živého. Tak nás přivítal Orbedal, město Larlochovo.
Nad branou byl nápis „Žádné zbraně a útočná kouzla“. Opřel jsem se do veřejí a ty se hladce rozevřely. Vešli jsme dovnitř. Kolem nás byla vidět ústí křivolakých ponurých uliček pokrytých smetím, černou prstí a po jejichž kamenných dlažbách se kroutily kořeny pokřivených karikatur stromů jako prsty umrlce snažící se schvátit celé město do útrob země. Prázdné okenice na nás dýchaly tmou a občas jsem zahlédl mihnout se v útrobách jejich nemrtvé obyvatele. Některými uličkami protékala podivná světélkující voda, která mizela tiše bublajíc v děrách ústících snad do kanalizace.
Nad městem před námi dominovaly věže, které jako černé drápy čněly k obloze a stahovaly se k sobě navzájem do nápodoby monstrózního hradu.
Vyšel nám naproti upír s tím, že jeho pán nás již očekává. Ukázal na most strmě stoupající k nejvyšší z věží. Akasha ucítila telepatické pole Larlocha a také ucítila, že Bílý kámen je v Larlochově věži v nejvyšší komnatě. Odsud už byla zřetelná bílá záře z vrcholu věže pouhým okem. Vystoupali jsme po úzkém mostu nad ztemnělým městem, prošli dovnitř a stanuli před Larlochem.

Stál před námi v otrhaném netherském plášti a kolem jeho lebky levitovala spousta magických kamenů. Magické bariéry chránící jeho tělo byly téměř hmatatelné a vzduch kolem něj jiskřil emanacemi magie. „Vítejte v mé pracovně“ pronesl a dál se nevzrušeně věnoval přípravě rituálního kruhu obkružujícího celou místnost. U toho nám vysvětloval svůj plán.
Pomocí Peblíga využije jeho obrovskou magickou moc k převedení schopností Bílého krystalu do Deino a zároveň k posílení těchto vlastností Peblígovou magií. Deino by měla jako jediná být schopná přežít něco takového díky tomu, čím se stala. Skylla, Araevin a Euryalé díky vysoké elfí magiii a já s Ilsevelle, kteří také vládneme touto mocí skrze naše čepele potom budeme magickou moc z Deino usměrňovat opatrně na Nihala tak, aby svět nebyl jenom zachráněn, ale zůstal takový, jaký je. Pak se odmlčel. Akasha nervózně přešlápla. „A co já?“ Larloch se k ní obrátil. „Ty? Ty budeš samozřejmě návnada. To, co je v tobě Nihala naláká přímo sem na nás“. „Pěkný.“ Ucedila Akasha.

Padly spousty otázek. Jestli náhodou Larloch nechce změnit svět tak, aby vyhovoval jemu. Co se stane s mocí krystalu a s Deino, přijde svět o tyto schopnosti? Jaké má jistoty, že jeho plán bude fungovat? Trpělivě na ně odpovídal a měl jsem kupodivu pocit, že upřímně. Že nechce změnit svět. Že neví, co se stane s mocí Bílého krystalu a zda svět o tyto schopnosti přijde jednou pro vždy. Že jistoty nemá žádné, přesto nás žádá o pomoc.
Akashe se nelíbilo, jak máme být rozmístěni v Larlochově plánu. Akasha chtěla, aby místo Peblíga moc krystalu přemístila do Deino a nabila jej Euryalé. Coby vyznavači přírodního řádu se jí zdálo správné, aby spolupracovaly obě sestry. Ale s tím jsem zase nesouhlasil já, protože mocí se Peblígovi Euryalé nemůže rovnat a ohrozit plán už v samotném počátku se mi příčilo. Nakonec, když už se hádka vyostřila, vstoupila mezi nás Allyks a klidně nás požádala, jestli bychom mohli věnovat pozornost tomu, o čem posledních pár minut debatovali s Larlochem. Uznala, že Euyralé samotná je slabší než Peblíg, ale přišla s novým náhledem na věc. Sestry nyní tvoří mystickou trojici panny, matky a stařeny. Kdyby se Allyks, Euryalé a Deino doopravdy spojily a staly se skutečnými sestrami, mohly by se na úkolu každé jedné z nich podílet coby trojjediná bytost všechny. Jako trojnožka by tlaku vyvíjenému na jednu z nich odolaly všechny, společnými silami, a neztratily by rovnováhu. Euryalé vyjme moc krystalu svojí mocí, Allyks přispěje vědomostmi a Deino svým instinktem přírodního ducha. Deino přijme tuto moc, Euryalé ji bude konejšit a Allyks léčit. A až dojde na boj, Allyks bude bojovat s Nihalem mocí slunce, Euryalé ji ochrání vysokou elfí magií a Deino bude Nihalovi škodit svojí přírodní mocí. Všechny tři sestry budou pospolu a navzájem si budou pomáhat a podporovat se. Pouto krve se nedá podceňovat. Viděl jsem překvapení a dojetí v očích Deino. Zamyšlení a následný úsměv na tváři Euryalé. A překvapení v hlase Larlocha, kterého tato alternativa předtím nenapadla. Bylo rozhodnuto. Nyní vše záleželo na tom, zda Peblíg, který se měl připojit ke mně, Araevinovi a Ilsevelle v následném usměrňování moci na Nihala, bude schopný přijmout, kým je, a zastoupit tak dva mágy vysoké elfí magie.

Akasha umožnila Peblígovi vhled na to, kým a hlavně čím se stal, součástí samotného magického přediva. Peblíg v její vizi narostl v moci a stal se něčím novým. Někým, kdo je schopen ohýbat samotnou realitu tak, jak si sám přeje. Vyjekl a unikl z něj výron jeho nové moci.

Z ničeho nic, se vše v místnosti přebarvilo na růžovo. Asi to nebyla součást rituálu, protože Larloch překvapeně vzhlédl od příprav a pak se kdoví proč rozmrzele zadíval na Peblíga.

Larloch řekl, že pokud jsme se rozhodli, je čas začít s rituálem. Snad jen ta střecha komnaty mu vadí. Pohlédl na Peblíga a požádal ho, jestli by s tím něco neuměl udělat. My ostatní se po sobě udiveně podívali, jen Akasha měla neutrální výraz. A Peblíg vztáhl ruce a střecha komnaty se odtrhla od zbytku věže a odlevitovala pryč. Spadla mi brada. Znovu jsem si ho přeměřil, nebyl tím samým Peblígem, se kterým jsem chodil za školu v akademii Bílého Lotosu.
Začali jsme s rituálem. Allyks a Euryalé se spojily dlaněmi a objali Deino držící Bílý krystal. Deino musela strašlivě trpět. Ale vycítil jsem, že část bolesti na sebe dobrovolně brala Allyks, které se vypětím spustila krev z nosu, uší a očí.
Akasha se postavila do středu kruhu, zavřela oči a vztáhla ruce k nebi proti Nihalovi. Náhle se v místnosti ochladilo. To Nihal upřel svůj pohled na Akashu a ucítil v ní cosi známého ze vzdálených říší.
A pak jsme přistoupili my ostatní. Já s pomocí meče války, Ilsevelle pomocí meče vládce, Araevin vysokou elfí magií a Peblíg jsme moc tryskající z Deino opatrně splétali a usměrnili na Nihala.
A pak tato část skončila.
Deino, Euryalé a Allyks se sesunuly k zemi a usnuly vyčerpáním ve vzájemném objetí. Peblíg začal Larlochovi pomáhat s postupem rituálu. My ostatní pozorovali blížícího se Nihala a jako by začal tát a zmenšovat se. Larloch nám řekl, že náš díl práce je u konce a abychom dočerpali energii jak nejlíp umíme. Vyčerpáním jsme usnuli.
Druhý den byl Nihal mnohem blíže a přesto že byl větší, zdálo se nám, že ne o tolik o kolik by měl, jako by ho ubylo. Bylo cítit, jak nás nějaká síla nadlehčuje směrem k němu, ale Peblíg to přesto dokázal částečně vyrušit. Euryalé, Deino a Allyks se probudily a povídaly si spolu v rohu místnosti.
Třetí den byl již na dosah a ubýval přímo před očima. Nyní byl vzdálen několik kilometrů a stále tál a měl v průměru jen desítky metrů. Nakonec vnikl dovnitř komnaty a měl v průměru 6 metrů, přesto jsme stále cítili obrovskou přitažlivou sílu z něj vyzařující a ani Peblíg ji nebyl schopen zcela odstínit.
„Tak na co čekáte? Zničte jej!“ Zvolal Larloch a my vyrazili.

Zkusili jste někdy bojovat s kamennou koulí? Z níž tryská jakási smrtící moc nepodobná magii? S kamennou koulí, v níž sídlí nepředstavitelná entita natolik zvrácená, že byť jen částečně pochopit její pohnutky vás spolehlivě dostane do blázince? A to v lepším případě…
Znovu jsem se spojil s magickou matricí svého meče a sekl do ní. A meč nezklamal, zasekl se, ale ne tak hluboko, jak bych čekal. Jenže to už kolem šlehaly víry jeho smrtící mysli. Ta moc se v něčem podobala Akashině a přece byla trochu jiná.
Dařilo se nám Nihala zraňovat, ale ubývalo nám sil. Araevin, Deino, Euryalé a Ilsevelle nám vydatně pomáhali, ale i oni umdlévali. Akasha a její stínový panter byli všude tam, kde jich bylo třeba. Peblíg stál neohroženě hned u mne v samé blízkosti Nihala a z Allyks šlehaly sluneční paprsky trhající šedavé cáry chapadel Nihala, s nimiž nás zraňoval. A Nihal nás nechtěl nechat vydechnout. Co chvíli vytvářel z ničeho kamenné golemy, kteří i po zabití vybuchovali a zraňovali vše okolo nich. Vířili jsme v tanci smrti a jeden chybný krok znamenal konec.
Jeho přitažlivá síla s námi mlátila o podlahu komnaty. Při jednom takovém pádu jsem zadoufal, že to křupnutí, co jsem zaslechl, nebylo od mé páteře. Naštěstí to odnesla jedna ze zdobných dlaždic. Larlochův problém, blesklo mi hlavou, ale na smích nebyl čas.
S hrůzou jsem uviděl, jak Ilsevelle zaškobrtla a jeden z výšlehů ji objal ve smrtícím objetí. Viděl jsem jak se jí strach šíří v očích. Ležel jsem na zemi ochromený pádem a věděl jsem, že to nestihnu. Mohl jsem se jen dívat. Svět mi před očima začal rudnout. Náhle se okolí rozzářilo, jako by vyšlo přímo zde slunce. To Allyks, vznešená ve své manifestaci moci, září zlatistých paprsků roztrhala chapadla obtáčející Ilsevelle jako by to byly jen pavučiny a samotnou Ilsevelle přenesla do bezpečí mimo dosah. Přesto mi všechny barvy splynuly v rudou. A já znovu pohlédl na meč a viděl jen složitý vzor vysoké vílí magie a náhle jsem pochopil každý sebenepatrnější záhyb v jeho matrici. A já se stal opravdovou součástí vzoru a on se stal součástí mého vzoru jako nikdy předtím. Z ničeho nic jsem věděl, že už meč války v podstatě nepotřebuji, dokážu si tento vzor vytvořit sám, kdykoliv bude třeba. A pak jsem pohlédl rudou mlhou na tvora tyčícího se nade mnou. A v rudé mlze jsem neviděl kamennou kouli, ale podivnou přelévající se masu šedavě se lesknoucích smotků Nihalova bytí a já/meč jsme náhle věděli kam tnout, aby se ta odpornost rozpadla. Tři seky rychlé tak, že by ledňáček nestihl mávnout křídly než dopadl poslední a celá ta odpornost se s hrůzným ječením začal rozpadat. Svět dostal zpátky své normální barvy a Nihal vypadal zase jako kamenná koule, tedy spíš jako kamenný prach.
Vyskočil jsem na nohy a hnal se k Ilsevelle. V objetí a mezi polibky mi řekla, že čekáme dítě. Nevěděl jsem, jestli ji mám od radosti líbat, nebo roztrhnout jako hada. Vybral jsem si to první.
S vděčností jsem vyhledal Allyks a nevěděl co říct. A tak jsem ji objal a řekl jen „Děkuji, moc ti děkuji“. Sami sobě navzájem jsme zachránili život už mnohokrát, ale tohle bylo jiné. Nikdy jí nebudu moci splatit za záchranu Ilsevelle.

Nebe bylo čisté a vzduch kolem omamně voněl. Dokonce i na takovém místě jako je Orbedal. A z dáli přilétli noční můry, smrtihlavové, a z víru tisíce jejich těl se zformovala postava Havraní královny a promluvila: „Děkujeme vám smrtelníci i nesmrtelníci za to, co jste udělali pro svět středu. Radujte se, protože vše zůstalo zachováno. Přesto jsme nahlédli do budoucnosti a musíme vás varovat. Pokud se Peblíg, Skylla a Hireakleion setkají spolu navzájem ode dneška více jak třikrát, může to na svět přivolat velké zlo. Vaše moc je příliš veliká, než aby mohla být pospolu.“
A pak se smrtihlavové rozletěli do všech stran a byli pryč.

Doslov

Deino a Euryalé odešly se Skyllou do Rashemenu. Stala se z nich rodina, jakou nikdy před tím nebyly. Překonaly Phorcysovo kondiciování a podporovaly se a užívaly si blízkosti sebe navzájem. Za Euryalé přicestovala její rodina a Deino se starala o hlídání a výchovu jejích dětí, když byla Euryalé občas na cestách.
Skylla se začala věnovat připojování k Rashemenu zdevastované země, které kdysi bývaly Thayí, a zasvětila mnoho svého času a energie jejich obnově. Svoji moc arcivíly a patronky Rashemenu využila k podpoře míru mezi lidmi a vílami, a tak v Rashemenu žili lidé, telthorové, elfové a jejich děti bez nesváru.
Sir William se věnoval práci pro řád a vybudoval novou kapitulu v Rashemenu. Ta se setkala s vlažným přijetím. Až do svého odchodu z pozice preláta ctil Skyllu a miloval ji. Život vedle ní mu prodloužil délku jeho bytí, ale William nikdy netoužil stát se něčím víc než smrtelníkem, a jeho žena to respektovala. Konečně, když už mu zlaté vlasy zestříbřely a jeho záda ztratila něco ze své rovnosti, narodil se jim jejich první a jediný syn. Pak William odešel z řádu a o jeho dalších osudech se neví.
Araevin opravdu odešel do Rashemenu a pomáhal Skylle za to, že mu poskytla útočiště a čas na to, aby si v sobě vše urovnal. Za nějaký čas odešel a o jeho dalších cestách vypráví jiný příběh.
Hireakleion odešel do Jižního Amnu s Ilsevelle a za čas se jim narodila dcera Tabra. Věštkyně jí prorokovala velkou budoucnost, překvapeně pak dodala, že jí předpovídá také velkou minulost a přítomnost. Když se probrala z transu, nic si nepamatovala. Následoval pak syn, kterého podle Hireakleionova děda pojmenovali Haldor. O velkém spojení národů elfů pak vypráví jiný příběh.
Peblíg odešel s Maralií na Nový Mechanus a ten nejen rozšířil, ale udělal z něj nové kulturní centrum v astrálním moři, kde se mohli setkávat všichni bez rozdílu. Měli spolu mnoho dětí. Jedna z jeho dcer zdědila jeho nadání, ale ostatní děti byly poměrně hodné, jak si ho s oblibou dobíral Hireakleion.
Akasha se stáhla do ústraní. Z počátku žila chvíli v Rashemenu a pak odešla neznámo kam. Někteří říkali, že odešla načas do lesa Wealdath a učila se staré moudrosti Hierofanta. Jiní říkali, že ji zahlédli v pouštích Anaurochu a jiní přísahali, že znají někoho, kdo ji viděl v čele řádu psioniků na dálném jihu.

Hireakleion se navštěvovali se Skyllou a s Peblígem, ale ne všichni navzájem. Brali vážně varování, jakého se jim dostalo. Občas je napadlo, proč se mají ještě třikrát setkat navzájem a co by se muselo stát, aby to bylo nutné. Toho se obávali. Ale svět byl zachráněn. Slunce znovu a znovu vycházelo a tak tyto obavy postupně mizely z jejich myslí…